Richard Wagner ve čtyřech ohlédnutích (2)

  1. 1
  2. 2

1908: Čtvrtstoletí po Wagnerově smrti
Felix Weingartner

Když 13. února před pětadvaceti lety oznamoval telegraf z paláce Vendramin do všech kulturních zemí smutnou zprávu, srdce hudebního světa se na chvíli zastavilo. Tepna, která po desetiletí prudce pulzovala, byla náhle podvázána. Jakoby zapadlo jasné slunce, tak se rozprostřela tma nad dušemi těch, kdo kráčeli v bezvýhradném nadšení v mistrových stopách, a téměř jsme si mysleli, že po chmurných únorových dnech roku 1883 už žádné jaro nemůže přijít. „Co teď?“ tázaly se s obavou bledé tváře mladých. „Co teď?“ zněl špatně skrývaný triumf ze rtů protivníků. – Protivníků? – Víme ještě dnes, že měl Wagner také protivníky? Nevybledla již v opojení všeobecného zbožnění vzpomínka na to, že tvůrce Nibelungů byl, kamkoli se hnul, prudce napadán, takže to zní jako pohádka, když vážně připomeneme, že slovo „wagnerián“ bývala nadávka?

Ještě v čase Wagnerovy smrti zuřily boje za něj a proti němu téměř stejně prudce. Nečekaně rychle se však pak list obrátil. Ani ne za čtyři roky po skladatelově skonu přišel poslední antiwagnerián Friedrich Nietzsche se svým oslnivým útokem – už pozdě. Nabroušené ostří, kterým mává v „Případu Wagner“ Wagnerově velikosti nemohlo žádnou ránu způsobit. […] Kdysi vysmívaný mistr už byl populární. Teď patřilo k dobrému tónu o něm horovat, a kdo byl kdysi vysmíván, protože stál při něm, byl nyní kamenován, když se neplazil po břiše také před jeho rodinou. Ředitelé divadla, kteří často vzdychali, protože nevěděli, jak se tomu strašnému hudebníku budoucnosti vyhnout, si nyní mnuli ruce a shrabovali s ujišťováním opravového uměleckého entuziasmu enormní sumy, jaké jim přinášela provedení jeho děl, jejichž imponující počet dodnes nebyl odsunut do druhé řady ani senzačními „šlágry“ a jejichž finanční výsledek začíná poněkud klesat jen tam, kde se s nimi mrhalo příliš bláznivě.Vítězství jako ta Wagnerova jsou v dějinách umění ojedinělá. Kdo jasně slyší, tomu se ovšem do oslavného akordu, jenž jeho jméno všude doprovází, vkrádá disonance. Jeho hudba zdomácněla v celém světě. Velká idea divadelní reformy, kterou se Wagner pokoušel uskutečnit činem, dílem i písmem, však zůstala nepochopena. Na rozdíl od našich pestrých divadel a nezávisle na nich chtěl vytvořit insitut péče o vysoké dramatické umění, který sice v první řadě měl sloužit jeho vlastním dílům, avšak – alespoň podle jeho původních záměrů – neměl být určen výhradně jen jim. Chrám, hodný této myšlenky, měl vzniknout v Mnichově. Neuvěřitelné děje, které ten nádherný plán hnaly, jsou známy. Po nevýslovných obtížích vzniklo později bayreuthské divadlo. Tam bylo uvedeno Wagnerovo hlavní dílo Prsten Nibelungův, o šest let později Parsifal. Přišli přátelé, zvědavci i protivníci, ale „publikum“ scházelo. Nebylo dost zralé pro moderní Olympii, jak si ji vysnil duch do výšin směřujícího mistra? – Zdá se. Aktivní odpor dílem krátkozrakých, dílem zlovolných tehdejších mnichovských pivních filistrů začal velkou myšlenku podkopávat. Pasivita těch, kdo zůstali Bayreuthu vzdáleni, v ničivém díle pokračovala, a – zde začíná tragický okamžik – Wagner sám zkázu dokončil, když už rok po bayreuthských Nibelunzích tato čtyři díla uvolnil a zanedlouho nato je prodal nejšikovnějšímu ze všech impresáriů Angelu Neumannovi se souhlasem, aby s nimi vyjel na turné. Jak zjišťujeme z Neumannových zápisků, získal by možná i Parsifala, takže se zdá, že Wagnerovo poslední dílo zachránila po dobu, po kterou platí ochranná lhůta, pro Bayreuth jen skladatelova smrt.

Proč Wagner nezůstal věrný sám sobě? – Proč nevydal roku 1876 ze své bašty dekret: „Buď uslyšíte moje Nibelungy zde, nebo už vůbec.“ – Také Tristan by se jistě dal zachránit před osudem repertoárové opery, neboť do té doby jej dávala jen dvě divadla, Mnichov a Berlín. Opravdu Wagner pochyboval, že by měl dát své vznešené ideji slavnostních her trvalý základ? Znamenal odprodej dalším divadlům akt rezignace? Byl to pokles vůle stárnoucího mistra, že jako náhradu velikosti osamění hledal širokou popularitu? Nebo to byla pro Wagnera, který se nedokázal přizpůsobit prostým životním poměrům, nutnost využít plody svého ducha i hmotně? Objektivní Wagnerova biografie, který by nebyla slepá k obecně lidským záležitostem a která dosud chybí, by mohla objasnit, nakolik takové motivy spolupůsobily a který z nich byl nejsilnější. My jen musíme přijmout skutečnost a vyrovnat se s tím, že je dnes Wagner jistě nejoblíbenější dramatický autor, že se však umělecká kultura divadla, která se měla stát jeho životním dílem, neprojevila.

Nechtěl bych u příležitosti dnešního pamětního dne šířit pesimistické myšlenky; je však na místě poukaz na to, jak uvolnění posledních Wagnerových děl uškodilo jim samým. Ať jakkoli, musela být v rozporu se svým původním určením přizpůsobena hracím plánům divadel. Škrtalo se v nich bez uměleckého zřetele, vládl jen utilitaristický princip, s nedostačujícími scénickými prostředky a jednostrannou preferencí orchestrálních částí se jen odehrávala – a obehrála. Umělecký základ divadla se tím nepozvedl, nýbrž díla byla ponížena na existující úroveň, někde lepší, jinde horší. Dnes se snažíme napravovat staré škody, občas se možná dělá dobrého dokonce až příliš. Avšak to, oč jde, dát Wagnerovým dílům odpovídající styl, se objeví jen výjimečně. Nesmíme si také nalhávat, že na našich jevištích, která mají a musí mít velký repertoár, se dá tohoto stylu také stěží dosáhnout. A Bayreuth se po Wagnerově smrti dokázal ke skutečné velikosti vyšvihnout jen tam, kde nebyl tvůrcem sám, nýbrž pouze věrně spravoval Wagnerovu pozůstalost, co se bohužel dálo málokdy. Jestli se jednou usídlí na domácích scénách Parsifal, čemuž se dá sotva zabránit, ztratí Bayreuth poslední zbytek výjimečného postavení, jaké ještě má. Pokud jde o samotné kvality představení, tu už ho jiná divadla předehnala.

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat