Richard Wagner ve čtyřech ohlédnutích (3)

  1. 1
  2. 2

1913: Morálka Wagnerových oslav
George Bernard Shaw

Anglický tisk se v posledních týdnech shodoval v názoru, že Richard Wagner musí být spolu s Bachem a Beethovenem zván největším skladatelem všech dob. Také se informovalo o válečném soudu v královském námořnictvu, při němž šlo kromě jiného o to, že válečná loď, která k plnému vybavení jakéhosi oddělení potřebuje osmnáct mužů, vyjela na moře jen se třemi.Budete se ptát, jak spolu tato dvě fakta souvisí. Tak, že se obě projevují jako symptomy naší národní slabosti, když o čemsi píšeme a hovoříme nejen bez jakéhokoli vztahu k samotné skutečnosti, nýbrž také ke svým vlastním předchozím tvrzením. Vždyť jak zacházel londýnský tisk s Wagnerem za jeho života! Psal o něm jako o podvodníkovi, šarlatánovi, hudebním ignorantovi, jenž – protože není schopen zkomponovat jeden jediný takt melodie –, zneužil orchestr k vytvoření nejodpudivější kočičiny a nazval to „hudbou budoucnosti“. Když se stal podivnou náhodou na jednu sezónu dirigentem londýnských filharmonických koncertů, vyhnali ho, přestože byl podporován královnou Viktorií a jejím manželem, a místo něj dosadili muzikanta, kterého dnes nikdo nepovažuje za hodna ani toho, aby si od něj dal vyčistit boty. Od Händelových dob nepsal pro lidský hlas žádný skladatel tak zdravým způsobem jako Wagner, přesto se o něm říkalo, že hlasy ničí, ačkoli Verdi a dokonce Gounod, kteří mazaně psali jen pro horním pětinu hlasového rozsahu (totiž tu krásnější část) zaplnili Evropu troskami zničených hlasů podobajících se kozímu mečení, zatímco staří wagnerovští pěvci radostně vyřvávali celé čtvrtstoletí, až už byli pradědečky a jejich pravnuci je možná zapřísahali, aby toho konečně nechali. William Ashton Ellis věnoval svůj život překladům Wagnerových spisů do angličtiny a jen s velkými obtížemi mu byla po letech námahy přiznána ubohá penzička vinou přetrvávajícího přesvědčení, že byl Wagner vlastně špatný hudebník a že – protože to přece byl „jen“ skladatel – nemohl také psát knihy. A pokud to přece jen dělal, tak určitě za nic nestály. Téměř dvě generace Angličanů byly okradeny o potěšení a povznesení z Wagnerovy hudby bez nejmenšího důvodu a aniž by to komukoli prospělo, z čistě zlovolného pohrdání velkým mužem. Stručně řečeno: Třicet let jsme se museli obejít bez Wagnerova díla, protože se u nás vůbec neuvádělo, a byli jsme vůči němu tak předpojatí, že jsme potřebovali ještě dalších třicet let, abych se s ním konečně obeznámil.

A teď když přišlo Wagnerovo sté výročí, všechny noviny hlásají, jaký to byl velký muž, aniž by jen maličko zmínily, že dělaly všechno, co bylo v jejich moci, aby jeho slávu podkopaly a nechaly ho umřít hlady. Někteří z těch, kdo dnes Wagnera oslavují a píší o něm jubilejní články, nepovažovali žádný kámen za dost ostrý a žádné bláto za dost špinavé, aby ho po něm nehodili, ačkoli jediný důvod jejich odporu byl v tom, že není Prsten Nibelungův napsán ve stylu Mendelssohnova Eliáše.

Přibližně v době, kdy se samotní redaktoři, ačkoli neměli o hudbě ponětí, potáceli mezi filistrovským opovrhováním a hlubokým uctíváním žargonu svých kritiků, kteří psali o trojzvuku diatonické stupnice (jenž tehdy ještě nepoukazoval k nietzscheovskému kacířství) a o „něžně odpovídajícím tématu na dominantě“, titíž redaktoři tehdy dokonce vzhledem k velké přitažlivosti Wagnerových koncertů a ke skutečnosti, že se Lohengrin hrál častěji než Trubadúr a že Bayreuth byl skoro tak moderní jako dostihy v Goodwoodu, krátce řečeno, že Evropa byla plná jeho tak výjimečné popularity, jaké žádný hudebník předtím nedosáhl a ani se mu o ní nesnilo, tehdy se dokonce, jak povídám, začalo podivně objevovat, že by se vlastně měl Wagner považovat za obskurního, vyhlášeného podvodníka, jenž neuměl zkomponovat jedinou melodii a jehož vážnost byla jen přechodná módní pošetilost jakési dlouhovlasé a ušmudlané oběti neurastenie.V téže době k nám dolehlo poselství Henrika Ibsena, a všecko zase začalo od začátku. Wagner byl rychle odvázán od pranýře a bez velkých okolků vyzdvižen mezi nesmrtelné, a na uvolněné místo hanby byl umístěn Ibsen. A ačkoli se to zdá nemyslitelné, zacházelo se s ním ještě hůř než s Wagnerem. A vůbec to nebylo těžké. Wagnera jsme alespoň neobžalovávali z obscénosti, ani jsme po uvedení Lohengrina v Her Majesty’s Theatre nežádali, aby byli ředitelé tohoto divadla pronásledováni jako zhýralci. Ale Ibsenovi jsme to udělali. Počkejme si na Ibsenovo sté výročí, pak ho směle označíme za největšího dramatika po Shakespearovi a možná ho postavíme i nad Goetha, aniž bychom zmínili, že jsme v okamžiku, kdy Ibsen začal naplňovat své poslání, anglický národ ujišťovali, jaký je to nevzdělaný, neduživý a pološílený pornograf a žádali jsme, aby na lidi, kteří na jeho kusy vzdor cenzurním zákazům chodí, byla podána žaloba. Cenzor skutečně při jakémsi parlamentárním šetření jednou prohlásil, že Ibsenovy kusy, které cenzurou prošly, byly povoleny jen z opovržení jejich naprostou zbytečností. Francouzi nás vyvažovali dnes neuvěřitelně pošetilým odmítnutím nádherného Balzacova pomníku od Rodina, který je přece nejdůležitější sochař po Michelangelovi.

Poslední obětí podobné stupidity je Richard Strauss. Ale Strauss je obchodník a v jeho případě tak jako v případě postimpresionistů se proti proudu, který by je chtěl zničit, postavilo mnohem činorodější komerční využití, než jakému se kdy mohli těšit Wagner nebo Ibsen. Tisk, jenž ve Wagnerovi nebo Ibsenovi mistra nikdy neviděl, se sklání před dobře propagovaným komerčním hnutím, fosilní kritikové jsou dosti neochotně nuceni sundat si čepičky s třapcem a vyndat si vatu z uší a při své umělecké nezpůsobilosti aspoň uznávat, kolik to stojí, když už ne krásné umění. Ale nikdo nepochybuje, že by osud těch nejnovějších výdobytků, kdyby byly hmotně tak málo podporovány jako ty staré, byl o něco lepší.

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat