Roberto Alagna: Kdybych přišel o hlas? To raději zemřu. Skočím.

Rozhovory dávám velice zřídka, říká francouzský tenorista v exkluzivním interview pro Operu Plus. Mluví v něm otevřeně nejen o svojí kariéře, ale i soukromí
Jedna z prvních otázek pro vás, která snad každého operního fanouška napadne, se určitě musí týkat vaší dlouhé a setrvale úspěšné pěvecké kariéry. Povězte prosím, co hlavně za tím je?

Je to vášeň…

Dar od pánaboha? Tvrdá dřina? Vhodný výběr repertoáru? Zdravý životní styl?

Je to jen vášní. Vášeň je to, co mi dává sílu na sobě pracovat, protože tuto profesi bez práce na sobě samém nelze dělat. Jistě, chce to i dar od přírody, to víme všichni, ale i tak je nejdůležitější věcí právě vášeň. Protože to ona mi dává vždy sílu jít dál a dál. Když člověk ztratí vášeň, ztratí chuť zpívat, ztratí radost. Pro mě je toto všechno spjaté s vášní, protože to je to, co mi umožňuje snášet i obtížné situace, a těch je v této profesi hodně. Jsou to nervy, potíže s publikem, potíže s velice náročným repertoárem, potíže s tím být tenorem… Protože když je člověk tenorem, znamená to, že má velice křehký hlas… Hlas, který je velice náročné si udržet. A já jsem šťastný, že tuto vášeň mám a mám ji celá ta léta, co vystupuji na jevišti. Toto nadšení je ve mně stále, je pro mě závazkem a dává mi sílu pokračovat.

Kromě té zmíněné vášně – je předpokladem tak úspěšné kariéry, jako je ta vaše, také přísnost k sobě samému?

Jistěže, jsem sám sobě prvním kritikem. Kritika je někdy velice tvrdá a agresivní, a já jsem ve své podstatě ještě náročnější, protože jsem mnohem tvrdší. Tvrdý proto, že jsem se vždy snažil dojít co nejdál, snažil jsem se hledat v sobě všechny rezervy, mobilizovat sílu, snažil jsem se zpívat i repertoár, který opravdu nebyl vhodný pro můj hlas. Toto je vlastně také o té vášni: umělec často podlehne vábením. Ten, kdo dělá jen to, co je pro něj pohodlné, ten není umělcem. Umělec není jako účetní, umělec je ten, který musí jít dál.

Vzpomínáte někdy na své začátky, na dobu, kdy jste zpíval populární písničky v pařížských kabaretech? Bylo těžké dostat se tam, kde jste dnes, tedy mezi operní top hvězdy?

Nebyl jsem takovým tím dítětem štěstěny… Ale protože zpívám celý život, mám schované záznamy i z doby, kdy mi byly teprve čtyři roky – takže si ani pořádně nepamatuji, kdy jsem se zpíváním začal. Profesionálem jsem se stal už v patnácti, když jsem zpíval v těch vámi vzpomenutých kabaretech. Samozřejmě, že si to pamatuji. Během posledních deseti let občas ve svém repertoáru zabrousím do oblastí, kterým se říká crossover. To mě znovu dobíjí energií pokračovat dál v opeře, protože – marná sláva – opera, to je moje velká láska. A navíc: podobné návraty mě omlazují.

Když se za vaší dosavadní kariérou ohlédnete, jak hodně obtížná ta cesta byla?

Je vždycky těžká, protože kariéra operního pěvce není jednoduchá nikdy. Víte přece, kolik zpěváků třeba už po pěti, po deseti letech tuto cestu opouští, jdou dělat něco jiného. Každý den nad tím musíte přemýšlet, každý den si musíte poradit s nástrojem, který stárne, podobně jako celé tělo, a který si musíte udržovat, anebo využívat triků, abyste vypadal lépe. Každý den se musíte podívat do zrcadla, abyste zkontroloval hlas a stav duše, a také mysli. Takže je to čím dál větší a těžší práce. Ale pokud je v tom ona vášeň, pak je vždy zcela jistě možné jít dál a dál.

Měl jste ve svých operních začátcích nějaký operní vzor, třeba Luciana Pavarottiho, v jehož mezinárodní pěvecké soutěži jste vyhrál?

Ještě dřív, než jsem začal zpívat, jsem operu velmi vášnivě poslouchal. A to nejen tenorové hlasy, ale líbil se mně i baryton, ale taky mezzosoprán a soprán. Hlas jsem měl odjakživa v oblibě, neustále jsem studoval a poslouchal všechny možné desky, kterých jsem nashromáždil opravdu velkou sbírku. Dodnes ty desky často poslouchám, stejně tak jako si pouštím YouTube. Samozřejmě že jsem se inspiroval všemi těmi velikány, včetně těch z minulosti. Pavarotti je pro mě fenoménem, protože jeho hlas i osobnost jsou jedinečné. Je pravda, že poté co jsem se zúčastnil zmiňované soutěže, měl jsem s Lucianem Pavarottim velice hezký vztah. Byl to vztah plný respektu a dlouhých rozprav. Pro mě byl Pavarotti něco jako Bůh, byl to víc než fenomén století.

Ale já mám obrovský respekt i vůči všem svým dnešním kolegům, protože vím, jak je to těžké vyjít na jeviště. My, operní zpěváci jsme dnes trochu něco jako superhrdinové, protože zpíváme ve stejných podmínkách, v jakých se zpívalo před dvěma stoletími. Tím jsme v našem dnešním světě jedineční: nemůžeme používat moderní technologie. Tím chci říct, že nezpíváme s podporou techniky, tedy až na výjimky při velkých gala. Ale v divadlech se zpívá stejně jako kdysi, a to přece v žádném jiném oboru neexistuje. Proto mám velký respekt vůči všem svým kolegům, kteří mají odvahu vyjít na jeviště.

Z trochu jiného soudku: Zdá se mně, že jste hrdým francouzským patriotem, už třeba jen podle toho, jak poměrně často propůjčujete svůj hlas postavám méně známých francouzských oper, či třeba podle toho, jaká hrdost před pár lety vyzařovala při vašich upoutávkách na francouzský hudební kanál Mezzo… Jste velkým francouzským patriotem? Nebo se mýlím?

Ne, ne, vůbec ne. Já jsem prvorozeným synem emigranta, což bylo velice těžké, moje rodina pochází ze Sicílie. Celé dospívání bylo pro mne složité, a i později jsem nevěděl, zda se mám cítit Italem nebo Francouzem, protože všude jsem byl cizincem. Ve Francii mně neustále říkali, že jsem italský tenor, že nemohu být Francouzem, takže jsem se jím necítil. Ale v Itálii to bylo to samé. Opravdu to bylo nelehké. Bylo pro mne více než důležité, abych našel svou identitu, abych našel v sobě svou vlastní tvář, protože takhle jsem nemohl existovat. A je pravda, že když jsem před celou Francií zpíval francouzskou hymnu, cítil jsem se tam konečně také Francouzem, protože před tím jsem si tak opravdu nepřipadal. Nikdy ve svém životě jsem třeba nebyl u voleb, takže patriotem určitě nejsem. Jsem opravdu trochu stranou a myslím si, že všechny děti emigrantů to cítí stejně. Dnes ale reprezentuji generaci přistěhovalců, kterým se něco podařilo, dnes už jsme tak trochu pýchou celé této komunity. V tom hrdý patriot jsem, patriot v zemi, kde jsme se dříve cítili jako cizinci a kde jsme nebyli moc přijímáni… Ale jako hrdý francouzský patriot se jsem se nikdy necítil, a to i přes velký respekt k zemi, kde jsem, kde žiji, a kde jsem se narodil. Stejně tak mám ale i velký respekt k Itálii, protože to je země mých rodičů. Mám i italský cestovní pas, mám dvě národnosti. Já jsem se vždycky hodně cítil jako Ital, ale jako pravý Ital, to ne… Tím spíš jsem se ale cítil hodně zraněn, když se stalo to, co se stalo v La Scale… Protože pro mě to bylo něco jako zrada…

Váš odchod z La Scaly během představení Aidy za pokřiku publika se v médiích hodně dlouho probíral… Podaří se publiku často na vás přenést špatnou náladu?

Ne, já nemám nikdy špatnou náladu, protože rozhodně nejsem z těch, kteří rádi v životě bojují, nemám souboje rád. Dobře se podívejte na to, co se v La Scale tenkrát stalo. Bylo za tím zdraví. Měl jsem jít na kontrolu hladiny cukru v krvi, a v ten osudný moment jsem měl problém s hypoglykémií, s poklesem hladiny cukru v krvi. Tedy závažné zdravotní komplikace. Na jevišti byl se mnou lékař… Už o tom ale nechci mluvit, mimo jiné proto, že La Scala se na mě teď znovu obrátila s nabídkami. Zrovna včera mě kontaktovali, ale já jim řekl, že mám závazky v Met.  Ptali se mě, jestli mohu Met zrušit, ale já jim odpověděl, že ne, že Met zrušit nemohu… Takže o tom ještě budeme hovořit v příštích dnech, kdy se budeme snažit najít další časové možnosti, protože mě tam chtějí. V jistém slova smyslu cítím ze strany La Scaly schopnost sebereflexe na onu událost. Takže to, že mi La Scala teď znovu volá kvůli Aidě, je jejich špatné svědomí…

Zahrnujete do toho špatného svědomí i publikum?

Ne, to není publikum. Publikum pro mě je, když něco udělá celý sál, ne když to jsou tři nebo čtyři lidi, to není publikum. Myslím zdvořilé publikum, které operu miluje. Milovník opery se takto nechová. V La Scale jsou ale osoby, které tam chodí z jiného důvodu a chovají se hanebně. Onu událost v La Scale nemohu hodit na publikum. To jsou tři nebo čtyři osoby, které toto dělají. Samotné publikum v La Scale se tehdy chovalo dobře.

Dá se říci, že nějaký typ publika máte nejraději?

Publikum je publikum. Jsou to lidé, kteří si přijdou užít večer. Ten, kdo přijde z jiných důvodů ale není nadšencem, ten pro mě nepatří k publiku. Publikum je, když cítíte velkorysost, upřímnost… Takové publikum pak umělec respektuje… Je to podobné jako s publikem při fotbale. S chuligány v publiku se taky snažíme skoncovat. Násilí nemám rád, ať se to týká jakéhokoli násilí…

Kontrolujete a hodnotíte zpětně nějakým způsobem svoje výkony? Třeba poslechem záznamů svých vystoupení? Nebo konzultací se stálým pěveckým pedagogem? Nebo dáte jen na svoji intuici?

Ne, ne, já jsem nikdy neměl učitele zpěvu. Měl jsem jen v útlém věku jednoho jediného učitele zpěvu, který ale byl také milovníkem opery, byl to Kubánec. Bylo mi tehdy pět let, když mě učil zpívat. To je vše. Pak už jsem se učil všechno sám, protože si myslím, že „nezpěváci“ jsou řekněme něco jako počítač. K tomu, jak mají zpívat, jsou naprogramováni od přírody. Problém totiž přijde pokaždé, když vám někdo začne radit. Ve skutečnosti nelze nic kopírovat, tak jako třeba když se v počítači stisknou klávesy Ctrl+V. Je třeba hledat přirozenost, to co nám dala příroda… Giuseppe Di Stefano řekl velice správně jednu věc: „Nedávejte mi rady, protože chyby umím dělat sám.“ Je to pravda. Každý se musí snažit svůj vlastní nástroj poznat co možná nejlépe, zacházení s ním velice dobře studovat, být sám k sobě velice objektivní… Každý musí hodně pracovat sám na sobě, sám své možnosti poznat..

Já sám k sobě jsem velice kritický, nikdy nejsem spokojený s tím, co dělám. Často až po letech si řeknu, že to nebylo tak špatné. V daném momentě je těžké se poslouchat, nahrávat se… Ale když uběhne pět, šest let, potom si člověk řekne, podívej, nebylo to tak špatné. Je to jako s fotkami. Ve chvíli, kdy se fotíte, tak si na fotce připadáte oškliví, ale až po nějaké době si řeknete, že ta fotka není až tak špatná.

Pojďme si povídat o vašem repertoáru, který je velice široký. V jakých rolích se cítíte nejlépe, a především: mění se během let tento váš pocit, tedy to, který typ rolí vám sedí nejlíp?

Takto jsem nad tím nikdy nepřemýšlel. Když jsem začal zpívat, zpíval jsem kabaretní hudbu, dělal jsem desky, řekněme, že jsem byl hvězdou v tomto specifickém světě pop music. A když jsem přišel na to, že mou opravdovou vášní je opera a začal jsem jí zpívat, nevěděl jsem, jak to funguje. Měl jsem pět vystoupení během jediného týdne, protože pro mě to bylo stejné jako kabaretní vystoupení, dělal jsem to prostě stejně. Teprve až po čase jsem si uvědomil, co všechno ta práce obnáší a vyžaduje…

Co mohu říct ke svému repertoáru? Já to mám tak, že se musím do té hudby zamilovat. Jak už jsem zmínil zkraje, hudba – to je vášeň, hudbu poslouchám s vášní. A když ji začnu poslouchat, tak se do ní zamiluji. A když se do ní zamiluji, jsem jako Don Giovanni, který když se zamiluje do ženy, tak chce tuto ženu dobýt. A já to tak mám s operou. Když je hudba nádherná, chci ji dobýt. Udělám všechno pro to, abych pochopil, jak je zkomponovaná, abych mohl tu hudbu opravdu se vším všudy slyšet, abych ji mohl zpívat… Prostě jsem do ní zapálený…

Když jsem začínal, tak jsem měl pocit, že nemohu zpívat vůbec nic. Všechno pro mne bylo těžké. Nebyla ani jedna opera, kterou bych mohl zpívat. Opravdu ani jedna! Dostal jsem se nakonec až do situace, kdy jsem si řekl, že nemohu zpívat nic. A tak jsem si řekl, že se budu snažit zpívat všechno. Je to něco, jako když Cyrano řekl, že je tak ošklivý, že se rozhodl být všemi obdivovaný. Je to prostě v mentalitě. Když jsem měl pocit, že nemohu zpívat nic, rozhodl jsem se zpívat všechno!

Takže se cítíte dobře ve všech rolích, pokud je tam ten pocit zamilovanosti, vášně?

Cítit se dobře? To není možné. Pro tenora neexistuje opera, kterou by bylo možné zpívat v klidu. Prostě neexistuje. Ani ty nejkratší části jakékoli opery. Pokaždé je to nové dobrodružství, pokaždé se musí najít ten správný klíč k tomu, aby se ta která opera dala zpívat. Musím správně identifikovat zdroj řekněme jakési svojí vnitřní nervozity, neklidu, ale současně s tím také najít vnitřní sílu k tomu, aby bylo možné tomu čelit a operu zvládnout. Ale důležité je, a to já říkám vždycky: věřit si. Věřit si a zkusit to. Až potom, když to nefunguje, tak to můžeme nechat být. Ale musí se to zkusit. Umělec musí mít takovou odvahu. Umělec, který tyto výzvy nepřijímá a nejde dál, pro mě není umělec. Je pro mě jen jako majitel firmy, který by měl jít dělat jinou práci. Ten, kdo myslí pouze na kariéru a na to, jak se kvůli tomu, o čem jsem právě mluvil, ušetřit, to pro mne není umělec. Umělec je pro mne jen ten, kdo jde dál. Kdo překračuje své možnosti. Doslova až ke smrti. Až ke smrti. Tak to prostě je… Já jen doufám, že zemřu dřív, než můj hlas. Kdyby přišel den, kdy by můj hlas zemřel dřív, než já, bylo by to pro mě stejné, jako kdybych navždy ztratil svoje dítě. Stejná bolest. To opravdu raději zemřu dřív já. Skočím… Chci dojít až úplně na konec.

Ještě k vašim rolím: jaké nové role vás v nejbližší době čekají?

Čeká mě Otello, kterého jsem dosud nikdy nezpíval. Je to velká role od velkého umělce. Velice těžká role. Mnohem těžší, než řada jiných. Ale chci to zkusit. Uvidím, třeba to nepůjde a pak to nechám být…

Je nějaká role, kterou byste obdivoval a toužil si ji zazpívat, ale o které si myslíte, že není pro váš typ hlasu vhodná?

Jak už jsem řekl, můj hlas vlastně nebyl vhodný pro nic, takže všechno to, co jsem dělal, byl zázrak. Zpíval jsem toho opravdu hodně, široký repertoár, už od začátku jsem zpíval i velice náročné věci, prostě jsem měl štěstí, protože zatím se mně daří… I ta Aida, která není vhodná pro můj typ hlasu… Ale každých pět minut mi odněkud volají, abych zazpíval Aidu. Z celého světa. Téměř každý rok, každou sezonu, mám dvě tři představení Aidy, všude to je velký úspěch, a tak mi volají znovu. I La Scala mě znovu žádala o Aidu. Je to divné…

Zanedlouho se vůbec poprvé objevíte i v Praze, a to se svým koncertním večerem. Jak vůbec u vás vzniká program takových recitálů? Program si sestavujete sám nebo se držíte toho, co přejí pořadatelé?

Pořadatelé jsou zvyklí, že se hrají árie, duety a věci z neslavnějších období opery… Já jsem tyto druhy koncertů, kdy se zpívá jedna árie za druhou, také dělal. Známé árie, kdy jsou lidé spokojení. Dnes ale mám rád, když je to širší záběr. Představení díla a jeho příběhu. Mám proto v plánu představit Carmen a Werthera, dvě velice slavné a významné opery, které jsou z mého francouzského repertoáru. Nechtěl jsem ale, aby to byla jen jedna árie za druhou, vytržená z kontextu. Rád publiku nabídnu něco trochu víc, něco osobního. Už mě dost nudí, když na koncertech slyším zpívat stále La donna é mobile a podobné věci… Mně se líbí taková koncepce, kde je program přece jen trochu víc divadelní, než koncertní. Takže to je můj záměr. Myslím, že je to hezký program, bude to moc hezké, společně s mezzosopránem, dvě opery během jednoho večera, bude to mít kontinuitu v duetech, v recitálech. Podle mě je to opravdu velice hezký večer. Chci to udělat tak, aby vznikl dojem, že to je téměř celá opera, i když se odehraje během jedné, dvou hodin.

Poslední dobou se média zaměřila na váš osobní život.  Jak hodně vám to vadí? Nebo dokážete zůstat nad věcí?

Ne, to se ve skutečnosti vlastně netýká mého soukromého života. Samozřejmě, že v mojí profesi je to s osobním životem komplikovanější, ale já jsem dnes šťastný, mám se dobře, takže není důvod o mém osobním životě mluvit. Měl jsem v životě velké štěstí. Měl jsem těžký život, ale s velice krásnými momenty… Vím, že lidé jsou přesvědčeni, že jsem velmi rád, když se o mně píše a mluví, ale ve skutečnosti to tak není, není to pravda. Velice zřídka dávám rozhovory. Velice zřídka o sobě mluvím. Kontrolovat všechno nemůžu, dnes, když existuje internet, blogy, bulvár, kdy si každý může vymyslet, co chce… Důležité pro mě je, abych zůstal sám sebou, uvnitř vyrovnaný… Abych měl sílu zpívat a pokračovat ve svojí práci. To všechno, co se o mně říká, lži, pravdivé věci, nepravdivé věci – to všechno je pro mě nepodstatné.

Mluvíte stále o radosti, kterou vám přináší vaše profese. Z ničeho jiného energii nečerpáte?

Dříve jsem se opravdu hodně věnoval práci, nikdy jsem neměl dovolenou, nikdy jsem si nebral volno, protože jsem chtěl tak trochu uniknout opravdovému, pravému životu. A to proto, že jsem se v něm necítil úplně dobře. Takže jsem všechnu sílu soustředil na nereálný život, což bylo jeviště… Ale dnes jsem ve svém životě opravdu šťastný. Třeba když otevřu oči a vidím pozemský svět. Jsem šťastný, jsem ve velice milé společnosti… Máme dítě, holčičku. Je to nový život, který se otevírá, pro mě je to nová svěžest a mládí. Začínám s novými plány. Dnes jsem doma rád, doma se svými blízkými, což jsem dřív nedělal. Čas jsem věnoval práci a studiu, protože dřív jsem nebyl ve svém soukromém životě zcela šťastný. Teď ale jsem a chci si to co nejvíc užít, užít si života… Dnes už nejsem nejmladší, je mi padesát. Chci mít čas i pro sebe, nejen pro publikum.

Hodně štěstí, děkuji za rozhovor!

Vizitka:
Kariéra Roberta Alagni (7. 6. 1963) by se mohla stát námětem napínavého románu. Narodil se sicilským rodičům, kteří se usadili na pařížském předměstí. V jeho rodině zpívali snad všichni, ale on nepatřil (jak mu bylo často zdůrazňováno) mezi ty nejnadanější. Naopak jej často vyzývali, aby byl zticha, když zpíval jeho strýc. Ale Roberta neumlčeli. Chlapec sám studoval vokální techniku u starého maestra Rafaela Ruize a neúnavně naslouchal nahrávkám velkých tenoristů. Léta trávil mnoho nocí zpíváním starých písní a hrou na kytaru v kabaretech. Láska k opeře ho však neopustila. Když jednou přijel jeho idol, slavný tenorista Luciano Pavarotti, do Paříže a v obchodním domě se konala jeho autogramiáda, podařilo se Robertovi dostat se až k němu a prohodit s ním pár slov. Byla to nepochybně ta správná slova, neboť způsobila, že ho maestro pozval na svou soutěž do Philadelphie. To bylo v roce 1988 a Roberto Pavarottiho soutěž – bylo mu pouhých dvacet čtyři let – vyhrál. V témže roce debutoval na jevišti, v Glyndebourne jako Alfredo v La traviatě. Následovala hostování v celé řadě malých francouzských a italských divadel, ale jeho renomé vzrůstalo a záhy se přihlásily významné scény: La Scala (1990), Covent Garden a Vídeňská státní opera (1992). Na oběžnou hvězdnou dráhu Roberta katapultoval jeho Romeo v Gounodově opeře Romeo a Julie na scéně londýnské Covent Garden v roce 1994. O rok později za ni získal nejprestižnější britskou divadelní cenu Laurence Olivier Award a v březnu 1998 Romea poprvé ztvárnil v newyorské Metropolitní opeře. Tato role, stejně jako Alfredo, Don Carlos, Des Grieux, Werther, Faust, Vévoda mantovský či Don José, mu zajistila pozici špičkového světového tenoristy. Po roce 2000 přidal do svého repertoáru role Manrica, Cania, Radama, Cavaradossiho, Hoffmanna a v posledních letech se stal i advokátem opomíjených francouzských či italských oper, jako jsou Alfanův Cyrano z Bergeraku, Massenetův Kejklíř u Matky Boží a Cid, Lalův Fiesque či Zandonaiova Francesca da Rimini.

Bohatá diskografie Roberta Alagni, ať již u EMI (od roku 1993) či od roku 2004 v rámci exkluzivní smlouvy s Deutsche Grammophon, odráží šíři jeho hudebního záběru. Pěvec se neomezuje jen na operní svět, podílí se také na charitativních koncertech (Michael Jackson & Friends) nebo mimořádných událostech: například v letech 2002 a 2003 zpíval pro papeže v Římě, 14. července 2005 zazpíval francouzskou národní hymnu na pařížském Champs-Élysées před stotisícovým davem. Za své nahrávky i umělecké výkony obdržel nespočet hudebních ocenění, v roce 2008 získal i nejvyšší francouzské vyznamenání, titul Rytíře řádu Čestné legie.
www.robertoalagna.net

Foto archiv Roberta Alagny