Roberto Alagna: Kdybych přišel o hlas? To raději zemřu. Skočím.

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4

Rozhovory dávám velice zřídka, říká francouzský tenorista v exkluzivním interview pro Operu Plus. Mluví v něm otevřeně nejen o svojí kariéře, ale i soukromí
Jedna z prvních otázek pro vás, která snad každého operního fanouška napadne, se určitě musí týkat vaší dlouhé a setrvale úspěšné pěvecké kariéry. Povězte prosím, co hlavně za tím je?

Je to vášeň…

Dar od pánaboha? Tvrdá dřina? Vhodný výběr repertoáru? Zdravý životní styl?

Je to jen vášní. Vášeň je to, co mi dává sílu na sobě pracovat, protože tuto profesi bez práce na sobě samém nelze dělat. Jistě, chce to i dar od přírody, to víme všichni, ale i tak je nejdůležitější věcí právě vášeň. Protože to ona mi dává vždy sílu jít dál a dál. Když člověk ztratí vášeň, ztratí chuť zpívat, ztratí radost. Pro mě je toto všechno spjaté s vášní, protože to je to, co mi umožňuje snášet i obtížné situace, a těch je v této profesi hodně. Jsou to nervy, potíže s publikem, potíže s velice náročným repertoárem, potíže s tím být tenorem… Protože když je člověk tenorem, znamená to, že má velice křehký hlas… Hlas, který je velice náročné si udržet. A já jsem šťastný, že tuto vášeň mám a mám ji celá ta léta, co vystupuji na jevišti. Toto nadšení je ve mně stále, je pro mě závazkem a dává mi sílu pokračovat.

Kromě té zmíněné vášně – je předpokladem tak úspěšné kariéry, jako je ta vaše, také přísnost k sobě samému?

Jistěže, jsem sám sobě prvním kritikem. Kritika je někdy velice tvrdá a agresivní, a já jsem ve své podstatě ještě náročnější, protože jsem mnohem tvrdší. Tvrdý proto, že jsem se vždy snažil dojít co nejdál, snažil jsem se hledat v sobě všechny rezervy, mobilizovat sílu, snažil jsem se zpívat i repertoár, který opravdu nebyl vhodný pro můj hlas. Toto je vlastně také o té vášni: umělec často podlehne vábením. Ten, kdo dělá jen to, co je pro něj pohodlné, ten není umělcem. Umělec není jako účetní, umělec je ten, který musí jít dál.

Vzpomínáte někdy na své začátky, na dobu, kdy jste zpíval populární písničky v pařížských kabaretech? Bylo těžké dostat se tam, kde jste dnes, tedy mezi operní top hvězdy?

Nebyl jsem takovým tím dítětem štěstěny… Ale protože zpívám celý život, mám schované záznamy i z doby, kdy mi byly teprve čtyři roky – takže si ani pořádně nepamatuji, kdy jsem se zpíváním začal. Profesionálem jsem se stal už v patnácti, když jsem zpíval v těch vámi vzpomenutých kabaretech. Samozřejmě, že si to pamatuji. Během posledních deseti let občas ve svém repertoáru zabrousím do oblastí, kterým se říká crossover. To mě znovu dobíjí energií pokračovat dál v opeře, protože – marná sláva – opera, to je moje velká láska. A navíc: podobné návraty mě omlazují.



Když se za vaší dosavadní kariérou ohlédnete, jak hodně obtížná ta cesta byla?

Je vždycky těžká, protože kariéra operního pěvce není jednoduchá nikdy. Víte přece, kolik zpěváků třeba už po pěti, po deseti letech tuto cestu opouští, jdou dělat něco jiného. Každý den nad tím musíte přemýšlet, každý den si musíte poradit s nástrojem, který stárne, podobně jako celé tělo, a který si musíte udržovat, anebo využívat triků, abyste vypadal lépe. Každý den se musíte podívat do zrcadla, abyste zkontroloval hlas a stav duše, a také mysli. Takže je to čím dál větší a těžší práce. Ale pokud je v tom ona vášeň, pak je vždy zcela jistě možné jít dál a dál.

Měl jste ve svých operních začátcích nějaký operní vzor, třeba Luciana Pavarottiho, v jehož mezinárodní pěvecké soutěži jste vyhrál?

Ještě dřív, než jsem začal zpívat, jsem operu velmi vášnivě poslouchal. A to nejen tenorové hlasy, ale líbil se mně i baryton, ale taky mezzosoprán a soprán. Hlas jsem měl odjakživa v oblibě, neustále jsem studoval a poslouchal všechny možné desky, kterých jsem nashromáždil opravdu velkou sbírku. Dodnes ty desky často poslouchám, stejně tak jako si pouštím YouTube. Samozřejmě že jsem se inspiroval všemi těmi velikány, včetně těch z minulosti. Pavarotti je pro mě fenoménem, protože jeho hlas i osobnost jsou jedinečné. Je pravda, že poté co jsem se zúčastnil zmiňované soutěže, měl jsem s Lucianem Pavarottim velice hezký vztah. Byl to vztah plný respektu a dlouhých rozprav. Pro mě byl Pavarotti něco jako Bůh, byl to víc než fenomén století.

Ale já mám obrovský respekt i vůči všem svým dnešním kolegům, protože vím, jak je to těžké vyjít na jeviště. My, operní zpěváci jsme dnes trochu něco jako superhrdinové, protože zpíváme ve stejných podmínkách, v jakých se zpívalo před dvěma stoletími. Tím jsme v našem dnešním světě jedineční: nemůžeme používat moderní technologie. Tím chci říct, že nezpíváme s podporou techniky, tedy až na výjimky při velkých gala. Ale v divadlech se zpívá stejně jako kdysi, a to přece v žádném jiném oboru neexistuje. Proto mám velký respekt vůči všem svým kolegům, kteří mají odvahu vyjít na jeviště.

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4

Mohlo by vás zajímat