Rok 2012 – rok Rudolfa Firkušného (1)

Dnes si připomínáme sté výročí narození jednoho z největších a nejslavnějších českých hudebníků dvacátého století, Rudolfa Firkušného. Při té příležitosti bych si dovolil připomenout jeho život a dílo.Rudolf Firkušný byl vskutku výjimečnou osobností. Byl dědicem nejlepší české hudební tradice sahající až k Dvořákovi a Smetanovi, přímý žák Leoše Janáčka, Viléma Kurze a Josefa Suka, přítel Bohuslava Martinů. Stal se nejproslulejším českým klavíristou, když během své sedmdesátileté koncertní kariéry vystupoval v nejvýznamnějších koncertních síních, s nejslavnějšími orchestry i dirigenty, počínaje Koussevickým, Walterem, Klempererem, Szellem, Talichem, Beechamem, Boultem, Mitroupoulosem, Leinsdorfem, Wallensteinem a konče Bernsteinem, Maazelem, Giulinim, Mutim, Mehtou, Bělohlávkem, Neumannem, Peškem a Abbadem. Mezi jeho partnery v komorní hře byly legendy jako Milstein, Piatigorsky či Fournier. Jeho nahrávky najdeme v katalogu prakticky všech velkých nahrávacích společností včetně Deutsche Grammophon, Philips, RCA Victor, Decca, VOX, Supraphon a Sony.

Tohoto úspěchu dosáhl nejen díky geniálnímu talentu (svá studia u Janáčka započal v pěti letech a již v deseti letech byl sólistou České filharmonie) a skvělému vzdělání, ale především vytrvalou prací a neustálým sebezdokonalováním. Místo sázení na osvědčené virtuózní kusy si dokázal vydobýt slávu s repertoárem, založeným především na české hudbě a seriózních skladbách klasiků. Byl také skvělým interpretem děl nových autorů a pomohl tak prosadit nejen díla Čechů jako Martinů a Kaprálové, ale také jihoamerických skladatelů Menottiho, Ginastery a dalších.

Kromě tvrdé a poctivé práce to ovšem byly také jeho osobní kvality, které byly tou příčinou, že se dokázal zařadit mezi přední pianisty planety. Firkušný je mnoha pamětníky, s nimiž mám tu čest být v kontaktu (především jeho vlastní studenti z Juilliard School, nejprestižnější umělecké univerzity na světě), jednomyslně vzpomínán jako vzor dokonalého gentlemana – perfektní ve vystupování, oplývající vědomostmi stejně samozřejmě jako etiketou a konverzačními dovednosti (plynně ovládal šest jazyků).Svěžest atraktivního, nicméně přesto spíše introvertního a rezervovaně plachého mladíka si zachoval až do pozdního věku. Jeho studenti připomínají i jeho zapálený idealismus a osobní vřelost – do přísných a věčnou americkou konkurenčností poznamenaných zdí Juilliard School působil jeho příchod z jeho nedalekého bytu (pár kroků od slavné Lincoln Center Plaza, kde se nachází též sídlo Filharmonie a samozřejmě věhlasná Metropolitní opera) jako zjevení z jiného světa. Vždy příjemný a dobře naladěn, při výuce dokázal pár slovy a praktickými ukázkami nejen pomoci, ale také povzbudit a podpořit studentovu vlastní kreativitu.

A jako interpret byl zcela jedinečný – z romantické školy mu patří smysl pro kantabilitu, espresivní tón, všudypřítomné rubato, odvaha přidat do tempa v rozvášněných pasážích i přesvědčení, že obsah musí vždy předcházet prezentované formě. Ale jinak je to pianista až překvapivě moderní, vyznačující se nesmírně zodpovědným, analytickým přístupem k hudebnímu textu. Jednotlivé části pojí interpret přirozeně a intuitivně do celků, kdy každý malý detail a dílčí vrchol získává na síle a umožňuje tak jasně odkazovat k ostatním prvkům skladby. Sám byl ostatně vystudovaným skladatelem a nebýt jeho příslovečné sebekritičnosti a maximálnímu pracovnímu vytížení, jistě bychom dnes po něm měli výrazné dědictví i v této oblasti.

Nelze také nevzpomenout jeho příkladného vlastenectví. Firkušný se cítil velice spřízněný s myšlenkami nedávno zesnulého prezidenta Havla. V jednom ze svých posledních rozhovorů z USA se svěřuje, jak oba sdíleli rozčarování nad rozpadem Československa. Ovšem on vždy pevně věřil, že nová demokratická země dokáže navázat na tradici, z níž pocházel on sám – tedy masarykovskou „první republiku“. Jeho nesmlouvavý postoj, kdy vytrvale odmítal návrat do země svírané totalitním zřízením znamenal, že bylo jeho jméno od roku 1948 až do listopadu 1989 zapovězené a jeho vynikající zahraniční nahrávky byly dostupné pouze úzkému okruhu tajných obdivovatelů. On, který byl stipendistou prezidenta Masaryka a osobním přítelem Jana Masaryka (jako všichni jeho blízcí byl vždy přesvědčen, že se jednalo o vraždu) a dalších pronásledovaných osobností, se nemohl s tímto stavem smířit. Místo toho se staral o to, aby ve světě zůstalo zachováno to z české kultury, co znamenalo věčné a nezpochybnitelné hodnoty – její hudební dědictví. Janáček (jeho vlastní učitel), Martinů (nejbližší přítel), Dvořák, Smetana a další byli samozřejmou součástí jeho koncertů a dokázal jejich skladby prosadit (i přes jejich evidentní nekomerčnost) do katalogů předních nahrávacích společností .

Průřez životem a dílem

Rudolf Firkušný se narodil 11. února roku 1912 jako nejmladší ze tří dětí v rodině notářského koncipienta Rudolfa Firkušného. Jeho hudební talent projevil záhy, když již ve třech letech začal přehrávat na klavíru lidové nápěvy podle sluchu i s vlastním improvizovaným doprovodem. Po předčasné smrti Firkušného otce se jeho matka i s dětmi (kromě „Rudy“ též Leoše, později slavného hudebního vědce a jejich sestry Marie) přestěhovala do Brna za větší možností obživy.