Rolando Villazón natáčel v Praze dokument o Mozartovi

  1. 1
  2. 2

Reportáž 

Poznámka autora: 
Událost, o níž tato reportáž pojednává, se odehrála před třemi týdny. S uveřejněním článku jsme se však rozhodli počkat do okamžiku, kdy britská společnost Renegade Pictures, která zmíněný snímek produkovala, vybere a schválí fotografie, určené k publikování. Až obrázky uvidíte, budete se mnou doufám souhlasit, že dát si na čas se v tomto případě vyplatilo…
*** 

Filmové studio Barrandov, pátek 7. února ve 14 hodin
Před filmovým ateliérem č. 4 je pusto a prázdno. Nebýt fresky na zdi, která v nadživotní velikosti zobrazuje filmaře z průkopnických dob v éře Miloše Havla, připadal bych si tady jako před halou v libovolné průmyslové zóně po pracovní době. Tady je ale přece jen něco navíc. Z více než sedmdesát let staré stavby, přezdívané láskyplně Dřevák, zní sice slabě, ale přesto zřetelně hudba. A ne jen tak ledajaká. Identifikovat motiv z finálového tercetu z Dona Giovanniho lze už po několika taktech…To, co lze spatřit při vstupu dovnitř, překonává všechna očekávání. Uprostřed rozlehlého interiéru a pod obřími nápisy, které zakazovaly kouřit už Oldřichu Novému a Vlastovi Burianovi, stojí pódium. Na něm kulisy a rekvizity evokující závěrečnou scénu z Mozartovy „opery oper“. Salón v klasicistním stylu s nezbytnými zadními dveřmi pro příchod Komtura, stůl prostřený pro prostopášníkovo hodování, dva obrovské svícny po obou stranách jeviště, jehož boční stěny neomylně evokují architektonické prvky Stavovského divadla. Zkrátka, divadlo „jen jako“, ale kupodivu se skutečným orchestrem a dirigentem, který rozhodně nezkouší „jen jako“, ale doopravdy. A protože tím orchestrem je renomované Collegium 1704 a dirigentem nikdo menší než Václav Luks, je na čase ptát se, co že se tu vlastně chystá.Britská televizní společnost BBC v Praze od začátku týdne natáčí dokument o prvním uvedení Dona Giovanniho,“ vysvětluje mi zástupce české produkce a dodává, že důraz je kladen právě na slavnou scénu s příchodem Komtura ze záhrobí. „Muzikologové, choreografové a další odborníci přibližují divákům nejrůznější aspekty dobové inscenační praxe. Vrcholem filmu pak bude právě rekonstrukce finále opery v autentické režii i s dobovými jevištními efekty a osvětlením.“

V ateliéru je opravdu neobvyklé šero – nechybí sice kamery, mikrofony, zvukové aparatury a všudypřítomné monitory, ale filmařské lampy a reflektory bychom tu hledali marně. Zatímco členové Collegia 1704 pokračují ve zkoušce a mžourají do partitur, na něž dopadá jen chabé světlo z pětice lampionů rozmístěných kolem pódia, vede mě produkční s sebou do zákulisí. Tady se na své výstupy připravují sólisté. Barytonista Svatopluk Sem s nabílenou tváří představuje titulního hrdinu, jeho italský kolega Fulvio Bettini s šátkem na hlavě se bude krčit za stolem jako Leporello, sopranistka Alžběta Poláčková s nezbytnou rokokovou parukou vtrhne na scénu jako Donna Elvíra. Kdo mě tváří tvář zcela ohromuje, je budoucí Komtur. Nevím, jestli je basista Jan Martiník opravdu tak obrovský nebo stojí na botách se zvýšenou podrážkou anebo je nejen obrovský, ale zároveň ještě stojí na botách se zvýšenou podrážkou – s mrtvolným líčením na obličeji vzbuzuje rozhodně respekt. Když se s ním pokouším dát do řeči, velmi zdvořile a přátelsky mi sděluje, že mu smlouva bohužel zakazuje sdělovat médiím cokoli o tomto projektu. Předpokládám, že podobně zodpovědní budou i ostatní protagonisté, a tak nezbývá než Komturovi s lítostí poděkovat a přestat ho znervózňovat během nácviku předepsaných krokových variací. Uvědomuji si, že jsem se svého průvodce zapomněl zeptat na název připravovaného dokumentu. Rolando meets Don Giovanni, poučuje mě, a protože právě začíná zkouška s pěvci, odvádí mě do přilehlé chodby, abychom nerušili. Prostor je poměrně úzký a plný lidí; přesto mě v něm na první pohled upoutá muž, který bude televizním pořadem provázet a jehož křestní jméno se objeví i v názvu. Je to neuvěřitelné, ale kávu z kelímku tady skutečně popíjí Rolando Villazón! Ačkoli se kudrnatý chlapík v saku a džínech trochu choulí do šály omotané kolem krku, živé oči prozrazují, že je to skutečně on… Přítomnost jednoho z nejslavnějších světových operních pěvců ve Dřeváku mě poněkud vyvádí z míry a nesměle se mistru Villazónovi představuji coby budižkničemu, který si tady hraje na hudebního publicistu. „To nevadí,“ uklidňuje mě Rolando, „hudební publicisty taky potřebujeme.“ Zlatá slova, říkám si, ale víc už jich bohužel od operní superstar neuslyším, protože pauza na kávu skončila a i tady na chodbě se Villazón musí věnovat filmařům. Opět bychom tedy překáželi, ale za několik minut se začne natáčet pasáž, u které už přihlížet smíme. Před ateliérem chystají pyrotechnici zařízení, na němž se bude demonstrovat, k jakým koncům mohlo vést neopatrné používání ohňových efektů v divadlech v osmnáctém století. Systém, který nedovedu popsat jinak než jako hadice vedoucí od plynových bomb k improvizovanému svícnu, je skutečně brzy připraven. Mohu tak brzy sledovat Rolanda Villazóna, jak klade ve věci požárů v divadlech všetečné otázky sympatickému odborníkovi Christopheru Baughovi, emeritnímu profesorovi University of Leeds. Důkazem profesorových tvrzení jsou děsivé plameny, které občas ze svícnu vyšlehnou. Protože se v jinak liduprázdných studiích opodál náhle objeví hlučný kamion, je třeba natáčení na chvíli přerušit. V mezičase udílí režisér Guy Evans Villazónovi instrukce, jak si představuje jeho moderátorský vklad. Patrně cosi důležitého ve smyslu, že by se měl více vcítit do role. „Stanislavsky, Stanislavsky,“ přisvědčuje pěvec vesele a vzápětí může být ohnivá show před atelierem č. 4 dokončena.

  1. 1
  2. 2

Související články


Napsat komentář