Roman Patkoló a KFP: Bravurní kadence a lehkost výrazu

Na úvod večera zazněla méně typická ukázka poměrně úspěšné opery seria raného italského romantika Gioacchina Rossiniho, konkrétně předehra k heroickému melodramatu Tancred, zkomponovanému na motivy Voltairovy hry Tancrède a libreto Gaetana Rossiho v roce 1829. Rossiniho hudba (vypůjčená z předchozího díla La pietra del paragone) nepostrádá dostatek atraktivních a svěžích hudebních nápadů, rytmický temperament, lidovou melodiku, svižnost, brilanci a lehkost. O to spíše je takto charakterizovaná hudba determinována konkrétním provedením a mnohými (byť na první pohled latentními) interpretačními úskalími (stejně jako je tomu obvykle v případech ostatních, častěji uváděných Rossiniho titulů (Lazebníka Sevillského, Italky v Alžíru nebo Viléma Tella).

Rozvážný lyrický úvod předehry optimálně kontrastuje živému Allegru, které v podání Komorní filharmonie Pardubice řízené šéfdirigentem Stanislavem Vavřínkem, vyznělo živě, artikulačně čitelně, zároveň plynule a nikterak překotně. Nástrojové sekce dechové harmonie se s intonačními nástrahami pomalého lyrického úvodu vyrovnaly více než uspokojivě a jednotlivé fráze nepostrádaly zvukovou barevnost a plasticitu harmonických souzvuků. Patřičnou kultivovanost a vřelost pak vyzařovaly jak individuální, tak tandemové výkony dřevěných dechů a lesních rohů, podpořené artikulační jednotou a spolehlivou souhrou se smyčci. Skupina 1. houslí se s artikulační ekvilibristikou tématu Allegra vypořádala také velmi uspokojivě a celkový zvukový obraz byl balančně vyvážený, jak v sólových partiích dechů (klarinetu, flétny a fagotu), tak v eruptivních nástupech orchestrálních tutti a pověstném „Rossiniho crescendu“ v samotném závěru.

S následující programovou položkou se pojila příležitost představit pardubickému abonentnímu publiku vzácného hosta, kterým byl mezinárodně renomovaný kontrabasový virtuóz Roman Patkoló ze Slovenska. Nositel mnoha mezinárodních prestižních ocenění zde přednesl Koncert pro kontrabas a orchestr č. 2 h moll italského skladatele Giovanniho Bottesiniho. Dílo zkomponované (v roce 1845) ve stylu charakteristických virtuózních skladeb je inspirováno zpěvností italské opery 19. století a využívá plného rozsahu dnes již etablovaného sólového nástroje (kontrabasu). Lyrické kantilény spolu s figurativními pasážemi první věty I. Allegro moderato v mistrném podání sólisty si obecenstvo vychutnávalo takřka se zatajeným dechem a opojný (až sférický) zvuk horního rozsahového rejstříku sólistova nástroje doslova zaplavil prostor koncertního sálu od prvních taktů sóla a bez známek jakéhokoliv enormního úsilí.

Vytříbený smysl pro zvukovou ušlechtilost a sonoritu pak sólista projevil i v technicky exponované a bravurně přednesené kadenci, která oplývala (byť dnes již obligátními, přesto brilantně odvedenými) virtuózními prvky (dvojhmaty, flažolety, rychlými pasážemi nebo akordickými rozklady). Oduševnělým výrazem a zvukovou krásou pak na posluchače promlouvala Bottesiniho instrumentální melodika introspektivně laděné druhé věty II. Andante, silně inspirované estetikou Verdiho operních árií. S bezprecedentním technickým nadhledem, krystalickou intonační přesností a lehkostí výrazu pak sólista doslova vystřihl dramaticky koncipovanou finální větu III. Allegro, ozvláštněnou dílčími kadenčními vsuvkami. Jak v kadencích, tak v průběhu věty uplatňoval mimořádnou šíři své interpretační výbavy a po celou dobu odváděl doslova fascinující výkon, který byl symbiózou neomylné techniky a hluboce oduševnělého výrazu. Není tudíž divu, že byl za svůj výkon odměněn bouřlivým potleskem ve stoje.

Prostor po přestávce vyplnila Symfonie č. 3 Es dur, op. 55 „Eroica“ nadčasového německého velikána Ludviga van Beethovena neadresně dedikovaná císaři Napoleonu Bonapartovi. Už iniciační akordy v úvodu expozice první věty I. Allegro con brio zazněly s energickou razancí, zároveň však kultivovaně. Zvolené tempo s Beethovenovým metronomickým předpisem (MM = 60) rámcově korespondovalo a veškerý exponovaný tematický materiál věty byl v průběhu provedení i reprízy ekvivalentně imitován všemi angažovanými sólovými nástroji a instrumentálními skupinami. Zaujmout zde mohly například vkusně klenuté tematické dialogy smyčců a dechových nástrojů nebo impozantní zvuk orchestrálního pléna. Jednotlivá tematická znění v průběhu provedení a reprízy přinesla řadu pozoruhodných individuálních výkonů v sekci dřevěných i žesťových nástrojů a přesvědčivě vyzněly také virtuózní finesy vrchních smyčců v průběhu expozice a reprízy nebo evolučně koncipované fugato v provedení, přičemž celková atmosféra a výraz věty příhodně odkazovaly na temnější stránky Beethovenova hudebního obsahu (a sdělení). Téma smutečního pochodu II. Marcia funebre: Adagio assai jak ve smyčcích, tak v sólovém hoboji nepostrádalo celistvost a emocionální tenzi. Melodický dialog hoboje a flétny ve střední části věty též dosahoval ekvivalentních zvukových a barevných kvalit. Z husté spleti Beethovenovy polyfonie a specifických kanonických postupů vystupovaly důležité hlasy a rozsáhlá gradační plocha střední části (jak dynamicky, tak kineticky) odpovídala tektonické koncepci Beethovenovy partitury a veškerým jejím charakteristickým (inovativním) artikulačním a dynamickým požadavkům. Energické III. Scherzo: Allegro vivace zaujalo tempovou vitalitou, kinetickým spádem, zřetelnou profilací nepřízvučných sforzatových (sf) výpadů a také artikulační přesností smyčcových spiccat i v nejnižších dynamických úrovních (pp). Střední části Trio pak doslova vévodil výkon zvukově brilantních a intonačně korektních lesních rohů. Provedení závěrečné čtvrté věty IV. Finale: Allegro molto potvrdilo dirigentovo hluboké pochopení a zároveň vytříbený smysl pro vykreslení jednotlivých strukturálních aspektů tektonicky sofistikovaných, monumentálních Beethovenových variací. I navzdory poněkud nevyrovnanému poměru instrumentálních sil zde Stanislav Vavřínek dokázal se svěřeným instrumentářem (zejména se zvukově znevýhodněnými smyčci) naložit účelně a zvukově vyváženě. Tomu pak odpovídalo i optimální nastavení maximální zvukové hladiny a tempa závěrečné kódy (Presto), jakož i tempového plánu jednotlivých vět. Onen příznačný heroický aspekt díla pak účinně vynikl především díky zřetelnosti (mnohdy spletitých) kontrapunktických textur a pozitivnímu úsilí maximálně obsáhnout Beethovenovu extenzivní dynamickou škálu, zejména pak její nejnižší stupně (pp).

Soudě dle celkového dojmu a nadšené reakce abonentního publika, provedení Beethovenovy symfonie nepostrádalo kýženou sugestivitu a zjevný emocionální impakt. Závěrečný potlesk tak mohl být hlavním protagonistům (orchestru v čele s jeho šéfdirigentem) zadostiučiněním nejen za výkon tohoto večera, ale též za celou uplynulou koncertní sezónu. Komorní filharmonie Pardubice a její šéfdirigent Stanislav Vavřínek tímto večerem opakovaně prokázali efektivitu a opodstatněnost několikaleté dosavadní spolupráce, v níž se na obou stranách zrcadlí bohaté zkušenosti a kompetence v naplňování pozoruhodných (a po dekády budovaných) interpretačních standardů, kterých je pardubické orchestrální těleso (i navzdory značně limitovaným provozním a existenčním podmínkám) způsobilé i nadále se ctí dostát. Jak dosavadní průběh, tak i samotný závěr dramaturgicky bohaté 54. abonentní sezóny KFP to více než jasně dokázaly.

Do hlubin: Závěrečný koncert 54. koncertní sezóny Komorní filharmonie Pardubice
12. června 2023, 19:00 hodin
Sukova síň Domu hudby v Pardubicích

Program:
Gioacchino Rossini: Tancred – předehra k opeře
Giovanni Bottesini: Koncert pro kontrabas a orchestr č. 2 h moll
Ludwig van Beethoven: Symfonie č. 3 Es dur op. 55 „Eroica“

Účinkující:
Roman Patkoló – sólista
Komorní filharmonie Pardubice
Stanislav Vavřínek – dirigent