Roman Patočka a Itamar Golan předvedli souhru houslí s klavírem nové generace

Housle versus klavír: Souboj nebo partnerství?

Patrně jen v komorní sestavě houslí s klavírem se ještě dnes nabízí dva zásadně odlišné přístupy ke vzájemné souhře. Za starší druh lze považovat ten, kdy na pódiu zcela zvukově dominuje houslista, jehož hra stojí v popředí posluchačovy pozornosti ve všech hudebních situacích. Tedy například i tam, kdy housle hrají dlouhý tón harmonické výplně a daleko důležitější hudební procesy probíhají v klavíru. Podstatné však je, aby housle zaujaly hlavní roli. Tento model je jistou částí publika ještě vyžadován, i když zcela popírá existenci přechodu stěžejních hudebních témat mezi nástroji. V tomto módu přetrvává s největší pravděpodobností ideál například ďábelského houslisty Paganiniho, jenž spaluje vše, co mu stojí v cestě. Druhý, modernější přístup, je postaven na podrobné znalosti prováděného díla a jeho tematickém průběhu v procesu jeho paralelní interpretace oběma nástroji. Nejenže si zde nástroje vzájemně ustupují při předávání tematických úloh, tím pak noří své doprovodné úseky do společného nediferencovaného zvuku, ale svou souhrou poukazují i k hlubším obsahům prováděných děl, dokonce i k jejich inspiračním jádrům.

Modernější cestou se neslo vystoupení koncertního mistra Pražských symfoniků Romana Patočky a izraelského pianisty Itamara Golana, profesora komorní hry na pařížské konzervatoři. Hrál s otevřenou ozvučnou deskou mnohdy dost zvučným tónem i v případě, že výrazně zasahoval do zvuku houslí. Nevadilo to, protože vše probíhalo v souladu s kompoziční podstatou prováděných skladeb. Houslista Roman Patočka se se stylem Itamara Golana velmi dobře vyrovnal (vycházím z toho, že společně dlouhodobě nehrají), a proto společnými silami naplnili večer ušlechtilým komorním hraním, kdy bylo stále co poslouchat.

Když nástroje vyprávějí příběh

V plastickém provedení obou vysoce erudovaných umělců každá ze skladeb podala specifickou zprávu. Nejniternější informace přišla pro mne od Janáčkovy Sonáty pro housle a klavír. Dílo bylo dokončeno v poslední dekádě autorova života, kdy se folklorismy transformovaly do nových struktur generujících nové obsahy. Klavírní dikce v Janáčkově houslové sonátě stále odráží cimbálový původ, stejně tak houslový part tradici moravského hudectví. Hraje se však o tragice shakespearovského rozměru či o milostné vášni, která ve skutečně uměleckých filmech může být prezentována v televizi až po 22. hodině, spíše až po půlnoci. Na vrub sledované skladby ještě připojuji úvahu, že bude těžké v budoucnosti bez tonality napsat tak vášnivou hudbu za absence hierarchizace souzvukových vazeb. Roman Patočka a Itamar Golan popsané parametry odkryli. Také doplňme dosud méně frekventované konstatování o progresivitě Janáčkovy hudby ve smyslu přehodnocení folklorismů do neofolklorních paradigmat, s čímž se setkáváme mimo jiné daleko později – například v tvůrčí skupině Astreja (Viktor Suslin, Sofia Gubajdulina a další). Roman Patočka vyhrotil kontrast mezi úsečností sčasovek a horoucností kantilén. Itamar Golan nebrzdil pregnanci doprovodných figurací ani v okamžiku, kdy nad nimi zněly tematické melodie. Zdaleka ne všechno bylo zřetelně slyšet, akustika kostela tomu vlastně ani nepřeje. Vyznění skladby to však v žádném případě neublížilo.

Do 20. století se řadí také skladba Arvo Pärta Fratres. Zazněla na začátku druhé poloviny večera. V úpravě pro housle a klavír se nachází její původ v roce 1980, vznikla tedy tři roky po verzi prvotní, která je určena smyčcovému orchestru. Ve verzi pro housle a klavír opustil skladatel klidovost spjatou s technikou tintinnabuli a harmonickou kostru stylizuje do virtuosních prvků houslové hry. Dost se tímto vzdaluje od původního náladového nastavení. Nejsem si jist, jestli to bylo šťastné rozhodnutí. Významné plochy rychlé akordické hry sólového houslisty, především stylem ricochet, na sveřepě se opakující harmonické kostře, byly brzdícími elementy rozvíjející se skladby. Tyto problémy musela dvojice interpretů kreativně překonávat, aby udržela pozornost posluchačů. Nutno však konstatovat, že se jim to podařilo.

Dvojici skladeb z 20. století doplnily romantické houslové sonáty z pera Johannesa Brahmse a Franze Schuberta. Jako umělecky zralejší vyzněla Sonáta pro housle a klavír č. 1 G dur „Dešťová sonáta“ Johanessa Brahmse. Dílo je z období navazujícího na dokončení slavného Houslového koncertu v roce 1878. Umělecké duo Roman Patočka – Itamar Golan v popisované sonátě akcentovalo písňové podtexty, které nejsou pro Brahmsovy komorní tvorbu zcela vlastní. Konkrétně bylo možné v poslední větě vystopovat nostalgickou píseň Regenlied na text Klause Grotha. Ta se objevila již dříve v autorově samostatném písňovém cyklu (WoO 23). Kouzlo první Brahmsovy houslové sonáty odkryli umělci také v tom, jak na začátku první věty, též však i později, objevili význam harmonických postupů, ke kterým Roman Patočka přidával Brahmsem filigránsky nakomponované „improvizace“. Také zde mohl nepřirozeně „sólovat“, a přehlušit tak kouzlo souzvukových řad. Neučinil tak však. Ani naznačené variace na harmonické téma nejsou v Brahmsově dílech zcela typické. Pokud si posluchač chtěl ve sledovaném Brahmsově opusu najít hudební klima s autorovým ustáleným rukopisem, podařilo se mu to nejspíše ve vnitřních větách. Zde se hudba odbývala na bázi robustně rozeznělé melodiky a harmonie s širokou progresí. Interpretace uvedených vět přinesla požadované parametry.

Závěr večera patřil Sonátě pro housle a klavír č. 4 A dur „Grand Duo“ teprve dvacetiletého Franze Schuberta. V podání obou umělců vyzařovala radost ze společného muzicírování. Bylo velkým zážitkem poslouchat, jak se oba nástroje doplňují do společného účinu a jak žádný z melodických či vertikálních detailů skladby nezůstal bez efektivního využití ve prospěch posluchačova zážitku. Ona síla muzikality, která zde byla předestřena, dala zapomenout i na jistou polopatičnost a zdlouhavost, jež sužují některé ranější Schubertovy sonátové cykly. Čtvrtá houslová sonáta je však ještě juvenilií, k dosažení závažnosti pozdních klavírních trií dospěje autor až za deset let, tedy v závěru svého krátkého života.

Koncert Romana Patočky a Itamara Golana zaznamenal velký úspěch. Interpreti se vnímavému publiku odvděčili dvěma přídavky od Fritze Kreislera a Antonína Dvořáka.

Roman Patočka & Itamar Golan
14. ledna 2025, 19:30 hodin
Kostel sv. Šimona a Judy

Program
Leoš Janáček: Sonáta pro housle a klavír
Franz Schubert: Sonáta pro housle a klavír č. 4 A dur „Grand Duo“
Johannes Brahms: Sonáta pro housle a klavír č. 1 G dur „Sonáta deště“

Účinkující
Roman Patočka – housle
Itamar Golan – klavír