Roman Zotov-Mikshin: Když tančím, tak se cítím doma

  1. 1
  2. 2
  3. 3
O víkendu 16.–18. července probíhá ve Žďáru nad Sázavou devátý ročník festivalu současného tance, pohybového divadla a nového cirkusu KoresponDance. Jedním z vystupujících hostů je i Roman Zotov-Mikshin, tanečník, choreograf, performer, který pochází z Ruska, ale od osmnácti let žije v České republice. Po bakaláři z ekonomie vystudoval konzervatoř Duncan Centre a u tvůrčí práce už zůstal.
Tilde Knudsen, Markéta Stránská, Benjamin Richter & Roman Zotov-Mikshin – KoresponDance in the City. Roman Zotov-Mikshin (foto archiv festivalu)

Festival zítra teprve začne, ale ty už jsi nějaká vystoupení měl, o co šlo?
Byla to série intervencí v různých částech města, které měly přilákat pozornost a uvést diváky do kontextu blížícího se festivalu.

Na jakých místech jste se s Tilde Knudsen, Markétou Stránskou a Benjaminem Richterem objevovali?
Na nádraží, na náměstí Republiky, před Muzeem nové generace. Uzavřeli jsme to ve vodě, v Pilské nádrži. Pár lidí pak přišlo a ptali se, o co šlo. Když jsme řekli, že KoresponDance, tak kývali. Asi už tuší…

Která lokace pro tebe byla nejzajímavější?
To je těžká otázka. Všechna místa byla zajímavá. Například na náměstí jsme byli dvakrát, první den a pak dnes, a hodně se to proměnilo, protože jednu věc jsme dělali v průběhu tří dnů a nacházeli jsme spoustu nových principů. Bylo opravdu zajímavé pozorovat, jak jsme se za ty tři dny posunuli. Na nádraží to bylo hodně živé, bylo tam pořád hodně lidí. Pohybovali jsme se ve vestibulu, kde nás mohli pozorovat z různých vzdáleností a byla to fakt nejintenzivnější intervence, protože lidé byli nejvíc v klidu. Čekali na vlak nebo na autobus a dívali se. Vešli jsme do autobusu, prošli ho s těmi našimi bílými kostkami a lidi se velmi zajímavým způsobem přidávali. Bylo to super. Teď, jak jsme vstoupili do Pilské nádrže, tak to bylo také fajn. Chovali jsme se úplně normálně, jen jsme měli na hlavě lahve. Už když jsme se připravovali a seděli v těch lahvích na břehu, tak lidé hned začali fotit a koukali, co se bude dít. A ještě jsem zapomněl na barokní most. Byli jsme na mostě a stáli jsme tak, že auta projížděla jen pět centimetrů od nás. Bylo to pro nás i pro řidiče takové trochu… Marie (Marie Kinsky, ředitelka KoresponDance, pozn. redakce) se bála, aby nikdo nenaboural. Bylo to fakt nebezpečné. Jeli a vůbec nekoukali na cestu, ale jen na nás.

Máš pocit, že koncept penetrace města performativním uměním funguje dobře?
Ano. S dalšími zapojenými umělci jsme se neznali a fyzicky jsme se setkali až tady. Seznámili jsme se přes Zoom a viděli jsme se pětkrát, ale nic jsme nezkoušeli. Všechno bylo jen nahozené. Zkušenost čtyř lidí se setkala a snažili jsme se během nalaďování se na sebe působit jednotně. Myslím, že od prvního dne do dneška je vidět velký posun. A podle mého názoru to vyvolalo kýžený efekt. Každý měl asi jinou představu, lidé reagovali i „aaa, to jsou kreténi,“ nebo „wow“ a tleskali, prostě rejstřík reakcí byl opravdu široký, od nepříjemné agrese po řadu moc příjemných komentářů neznámých lidí. Mně osobně se moc líbí, že ne všichni pochopili, že jde o KoresponDance. Tak či tak, časem se to dozvědí. Třeba nepřijdou dneska nebo zítra na představení, ale proběhly městem vibrace, které ho rozvlnily, a to je nejdůležitější. Jedna věc je festival a druhá to, jak se město vztahuje ke kultuře. To pro mě byl největší úkol. I když to byla třeba neznatelná akce, ale nechala v lidech stopu. Otisk. S něčím se setkali a bude to v nich zrát. Věřím, že pokud nedorazí na festival letos, dorazí třeba příští rok. Každý potřebuje jinak dlouhý čas.

Tilde Knudsen, Markéta Stránská, Benjamin Richter & Roman Zotov-Mikshin – KoresponDance in the City (foto archiv festivalu)

V hlavním programu festivalu uvádíte představení Ferst Dadler není sám, je to tzv. duration performance, proč jste zvolili tento formát?
Protože nic nereprezentujeme. Nic neukazujeme. Nic nečekáme. Chce to čas, aby se věci otevřely. Měli jsme různé verze. Když jsme minulý rok pracovali v rámci Rezidence pro choreografy s koučinkem, tak nešlo ukazovat pokaždé tříhodinovou performanci, jak to bylo koncepčně postaveno. Museli jsme to redukovat třeba na deset, patnáct minut. Tady ale můžeme performanci uvést v plném rozsahu, tak chceme čas využít a nechat věcem přirozený průběh. Máme zkušenost, že pokud to necháme jen 15 minut, tak lidi přijdou a začnou pozorovat, protože vědí, že mají jen pár minut a vůbec nemají chuť ani možnost se zapojit, naladit se na naši vlnu. Věříme, že právě ty tři hodiny, nebo i delší čas, společně s tím, že návštěvníci nikam nespěchají, jim umožní zůstat s námi a vstoupit do akce. Když ne, tak to zvládneme taky ve dvou. Snažíme se vytvořit takové performativní pole, které nám umožňuje nebýt přímo závislí na ostatních, ani na sobě navzájem.

Divák se tedy má stát aktivním aktérem?
Je to vítané. Počítáme, že se to může stát. Proto to taky děláme. Je to celé o kruhu a pro nás je cesta z kruhu ven jakási spirála, která se dál rozvíjí do dalších nekonečných tvarů skrze společnou kreativitu. Věříme, že pokud jsme tam dva, tak nevíme, co jeden od druhého čekat, a kreativita funguje. Čím víc dalších elementů, tím je zdroj kreativity větší. Vidíme ho v interakcích, ve vztazích mezi námi. Pak je jen otázka, do jaké míry každý z nás ví anebo neví, co dělá. Vůbec nevadí, když si 99 % lidí řekne, že to není pro ně a nechytne se. S něčím přicházíme a opravdu nečekáme nic. Doufáme, že se něco stane, a není možné, aby se nic nestalo. Vždycky se něco stane.

Tilde Knudsen, Markéta Stránská, Benjamin Richter & Roman Zotov-Mikshin – KoresponDance in the City (foto archiv festivalu)

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Mohlo by vás zajímat


0 0 vote
Ohodnoťte článek
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments