Rossiniho Popelka ožila v akčním koncertním provedení

Rossiniho opera Popelka (italsky La Cenerentola) je jednou z nejznámějších hudebních adaptací příběhu o Popelce. Operní příběh vychází ze stejnojmenné pohádky francouzského spisovatele Charlese Perraulta, vydané poprvé roku 1697 ve sbírce Pohádky matky husy. Jedno z nejhranějších děl mistra vrcholného belcanta Gioacchina Rossiniho mělo premiéru 25. ledna 1817 v římském Teatro Valle. Tak jako mnoho jiných, kteří se Perraultovou pohádkou inspirovali, vypráví Rossini Popelku po svém, vzdává se magických prvků pohádky a místo toho představuje pomoc dobrých a moudrých lidí. Princ Ramiro se vydává hledat pravou lásku, která by ho milovala pro jeho osobnost, nikoli pro jeho bohatství. Aby se ujistil, že jeho budoucí nevěsta není poháněna chamtivostí, zamění si identitu se svým věrným sluhou Dandinim. Během návštěvy městečka, kde žije baron Don Magnifico se svými třemi dcerami – krásnou nevlastní dcerou Angelinou, známou také jako Popelka, a jejími dvěma nepříjemnými sestrami Clorindou a Tisbe – nachází “sluha” Ramiro a Angelina v sobě zalíbení. Následuje ples, který už připomíná scény z tradiční pohádky od Boženy Němcové, avšak s jedním rozdílem: místo ztraceného střevíčku je zde náramek. Angelina, nerozpoznaná ve svých nádherných šatech, dává jednu polovinu náramku Dandinimu (který je ve skutečnosti princem Ramirem) jako symbol své lásky, s prosbou, aby našel druhou polovinu. Tu si nechává na zápěstí a z plesu tajemně odchází…

Toto však tvůrcům pátečního provedení nestačilo, proto do pohádky přidali postavu víly v podání herečky Jany Plodkové, která děti pohádkou provázela a znovu přidala do civilního příběhu kouzla, mystiku a tajemno. Režie koncertního představení se ujala Marie Anna Valíčková. Po jejím zásahu se představení změnilo v hranou pohádku v kostýmech – pouze bez kulis. V publiku bylo přítomno mnoho dětí, tudíž tato přeměna koncertu v opravdovou pohádku byla pro ně vstřícná a lépe stravitelná.

Hlavní role Popelky, kterou ztvárnila jedna z nejuznávanějších interpretek rossiniovských a mozartovských postav současné operní scény Cecilia Molinari, byla podána s neuvěřitelnou grácií a emocionální hloubkou. Její bohatý hlas plný barvy a dynamiky přinesl postavě nový rozměr, ať už v melancholických áriích nebo ve virtuózních koloraturách. Obzvláště zaujala provedením árie Nacqui all’affanno… Non più mesta. Její výkon byl plný pokory a síly, což divákům umožnilo cítit se součástí jejího příběhu. Její hlasová flexibilita a emotivní interpretace árií byly zářným příkladem operního umění. Tenorista Petr Nekoranec v roli prince Ramira představoval ideál romantického hrdiny. Předvedl se jako důstojný partner a jeho čistý hlas rezonoval srdcem každého posluchače. Jeho interpretace byla plná vášně a přesvědčivosti, což bylo nejlépe znát v duetech s Popelkou, zejména v duetu Un soave non so che. Oběma hlavním představitelům nechyběl ani smysl pro komiku a humor.

Dandini, princův sluha, kterého ztvárnil italský barytonista Nicola Alaimo, vnesl komický prvek s lehkostí a šarmem. Jeho výkon byl plný energie a jeho schopnost přepínat mezi vážností a humorem byla mistrovská. Don Magnifico, Popelčin krutý nevlastní otec, v podání barytonisty Vincenza Taorminy, byl ztělesněním komického zloducha. Jeho hlasová síla akcentovala dramatičnost scén. Jejich vzájemná interakce a vokální souhra byly zdrojem mnoha humorných momentů.

Clorinda a Tisbe, Popelčiny nevlastní sestry, ztvárněné Ladou Bočkovou a Monikou Jägerovou, byly dokonalými představitelkami marnivosti a závisti. Alidoro, tajemný rádce prince, kterého ztvárnil rodák z Bolívie žijící v Curychu José Coca Loza, byl klíčovou postavou v příběhu. Jeho hlasová autorita a výkon plný moudrosti a důstojnosti byly základem pro transformaci Popelky na princeznu, v této úpravě by to však bez víly Jany Plodkové nezvládl.

Sborové party v Popelce jsou klíčové pro vykreslení společenského pozadí a atmosféry příběhu. Mužská sekce Pražského filharmonického sboru, s bohatým zvukem a precizní intonací, dokonale zvládla tyto momenty. Od veselých scén na bále po smutné okamžiky v domě Dona Magnifica, byl sbor schopen vyjádřit širokou škálu emocí, které Rossini zapsal do not. Pražský filharmonický sbor, známý svou vynikající kvalitou a bohatou historií, byl ideálním interpretem pro sborové party. Výkon mužů z Pražského filharmonického sboru byl příkladem toho, jak může sborová hudba obohatit operní dílo. Sborové scény byly plné energie a života, což přispělo k celkovému kouzlu večera. Bylo to vystoupení, které ukázalo, že sborová hudba je nejen doprovodem, ale může se stát i „jedním z hlavních hrdinů“ operního díla.

Polokoncertní provedení Rossiniho Popelky bylo nejen vokálním, ale i instrumentálním zážitkem. Polský dirigent Łukasz Borowicz, který v Praze pravidelně spolupracuje na projektech agentury Nachtigall Artists, vedl orchestr PKF – Prague Philharmonia s jasnou vizí a pevnou rukou, přičemž každý takt byl plný energie a nuance. Rossiniho hudba vyžaduje preciznost a lehkost, a právě tyto kvality byly v koncertním provedení zřetelné. Jeho schopnost komunikovat s hudebníky a předat jim svou interpretaci byla zřejmá v každém nuancovaném crescendu a diminuendu. Dirigent a orchestr hráli klíčovou roli v tom, jak každá postava ožila prostřednictvím hudby. Každičký hudební motiv a melodie byly pečlivě vycizelovány. Práce dirigenta tentokrát byla o to složitější, že mu sólisté zpívali často za zády – občas se při téměř vražedné rychlosti tempa u recitativů musel na stupínku hbitě otáčet na obě strany.

Smyčcové nástroje byly páteří orchestru, poskytovaly bohatý a teplý zvuk, který podpořil emotivní momenty opery. Výrazné melodie prvních houslí v duetech mezi Popelkou a princem byly jako hudební objetí, které zdůrazňovalo jejich vzájemnou něhu. Dřevěné dechové nástroje, zejména flétny a hoboj, přidávaly lehkost a jiskru, které byly zvláště patrné v rychlých pasážích a koloraturách. Jejich hra byla plná živosti a přesnosti, což přineslo do hudby svěžest a radost. Slavnostní a majestátní charakter, zejména ve scénách na královském dvoře, přidaly lesní rohy a trubky i ostatní žestě. Jejich silné a jasné tóny byly symbolem královského postavení a důstojnosti. Bicí nástroje a perkuse byly použity s rozmyslem a umírněností, ale když přišel jejich čas, dodaly rytmickou energii a zdůraznily dramatické momenty, jako je příchod Popelky na ples.

Vystupující mezi sebou vytvořili a do publika přenesli atmosféru vřelého přátelství, optimismu a pohody. Byl to večer plný hudby, komiky, smíchu a lidskosti, který jistě zůstane v paměti nejen dětských posluchačů po dlouhou dobu.

Gioacchino Rossini: Popelka
8. prosince 2023, 18:00 hodin
Smetanova síň, Obecní dům

Účinkující
Angelina (Popelka): Cecilia Molinari
Don Ramiro, princ ze Salerna: Petr Nekoranec
Dandini, princův komorník: Nicola Alaimo
Don Magnifico, Angelinin nevlastní otec: Vincenzo Taormina
Clorinda, starší dcera Dona Magnifica: Lada Bočková
Tisbe, mladší dcera Dona Magnifica: Monika Jägerová
Alidoro, filozof a princův bývalý učitel: José Coca Loza
Vypravěč: Jana Plodková

Pražský filharmonický sbor
Lukáš Kozubík – sbormistr

PKF – Prague Philharmonia
Łukasz Borowicz – dirigent

Režie koncertního provedení: Marie Anna Valíčková