Rozhovor s Klaudií Radačovskou: Tanec přináší vášeň, emoce, takové to opravdu…

  1. 1
  2. 2
Známe ji jako přední sólistku brněnského baletního souboru. Je křehkou a roztouženou Julií, princeznou Aurorou ve Spící krasavici a orientální Nikií – ženou i vílou v nejnovějším nastudování Bajadéry. Objevuje se ale stejnou měrou v repertoáru současném, kdy tančí v Kyliánově Petite Mort, Timulákově Masculine/Feminine či ve žhavé novince Walking Mad Johana Ingera. Jaké jsou její názory na tanec a jaká je její cesta nejen baletním životem? To bylo hlavním tématem našeho rozhovoru.
ND Brno, Bajadéra – Klaudia Radačovská jako Nikia (foto Ctibor Bachratý)

Začněme od Adama. Kdy a proč jste začala s tancem a u koho jste se učila?
Už jako malá holčička jsem tancovala. Zvláště tehdy, kdy k nám domů přišla návštěva. Mojí specialitou byla písnička Mariky Gombitové Malá smutná baletka. Rodiče na to dodnes vzpomínají. Určitě jsem nějaké vlohy měla, a tak jsem od 6 do 10 let chodila na gymnastiku k Erice Brantnerové a paralelně s tím na taneční obor LŠU k paní Cabanové. Pak už jsem přirozeně přešla na Taneční konzervatoř Evy Jaczové v Bratislavě. Mou učitelkou byla Gabriela Béderová, která mě vedla celých 8 let a byla jako moje druhá maminka.

Ještě během studia na konzervatoři jste se zúčastnila mezinárodní baletní soutěže a získala ve své kategorii druhé místo. Jaký je váš názor na baletní soutěže jako takové?
Ta soutěž se konala v Brně. Bylo to docela paradoxní. Na škole mě nikdy nikam neposílali, vždycky vyjížděly mé spolužačky, ale ty nevyhrály nikdy nic. Já odjela na soutěž docela pozdě, tuším někdy v 6. ročníku a hned jsem cenu získala. Bylo to takové překvapení pro učitele. Přesto taneční soutěže nejsou nic pro mne. V podstatě bych je zrušila. Tam jde hlavně o ten cirkus, předvedení pirouettes. V divadle je to úplně jiné. Přijdete na jeviště a kromě techniky dáváte do představení více ze sebe. Na soutěžích na tento prožitek není prostor. Každý porotce hodnotí navíc subjektivně a může mít na interpreta úplně odlišný názor.

Jak vzpomínáte na své působení v baletu Slovenského národního divadla a posléze v Baletu Bratislava?
Ještě předtím, než jsem přišla do SND, mi nabídl angažmá Julio Rivera do Portorika. Já jsem se tehdy hodně bála, bylo mi 18 let a neměla jsem tušení, co bych tam dělala. Tak jsem si řekla, že se doma tak dva roky vytancuji a pak se uvidí. V SND jsem tančila krásné role a na těch 10 let vzpomínám moc ráda. Tam jsem se také zamilovala do svého současného manžela Mária Radačovského, který zde působil od roku 2006 jako šéf baletu. Soubor se dával nádherně dohromady. Mário vždycky říká: „Zpočátku musíte dobře zasít, a pak přijde kvalitní sklizeň.“ Najednou však přišel šok. Mário byl odvolán z postu šéfa baletu ze dne na den. Přišel tehdy někdo vyšší, jmenovitě Ondrej Šoth a celé se to pokazilo. Ale vždy je něco zlé k něčemu dobré. Tak Mário založil vlastní soubor a odešlo za ním mnoho tanečníků. Uvědomila jsem si, že jdeme do velkého rizika, ale věděli jsme, že tam jdeme s ním a můžeme dokázat skvělé věci. Tehdy jsme neměli vlastní scénu, ale vzala nás pod křídla Nová scéna. Celý provoz byl ale velmi komplikovaný, objevily se finanční problémy a po 3 letech se soubor rozpadl. Dodnes však máme všichni na toto působení skvělé vzpomínky. Pak přišla nabídka jít do Brna a Brno nás přijalo s otevřenou náručí.

ND Brno, Black and White – Klaudia Radačovská (foto Ctibor Bachratý)

Dovolím si jednu dloubavou nepříjemnou otázku. Jaké to je být v pozici hlavní sólistky a současně manželkou šéfa baletního souboru? Narážíte na nějaké lidské problémy?
Tomu se vyhnout nedá. Někdy se stane pár nepříjemných věcí. Já se s tím musím osobně vypořádat. (Oči se jí zalily slzami, tady jsem asi ťala do živého). Je to těžké. Je ale fajn, když ostatní tanečníci uznají moje kvality, že tančím proto, že si to zasloužím. Cítím i určitou kritičnost vůči své osobě. Toto se však může stát v každém povolání. Ale kdybych si to tolik připouštěla, nebylo by možné žít dál. A hlavně mě drží nad vodou naše dvouletá dcerka Vivienne. Její narození mě hodně posunulo. Tančím s většími emocemi. Nechceme s Máriem řešit takové malichernosti a naše Vivuška je bystrá a šikovná. Je to náš andílek.

Jaké bylo vaše nejemotivnější představení?
V každém divadle bylo něco. Moje první sólo byla Frygie ve Spartakovi od Jána Ďurovčíka. Mezi ty nejmilejší patří Ivan Hrozný v choreografii Libora Vaculíka, kde jsem v SND tančila Anastázii a Mário Ivana. A také úžasná byla Inspirace v jeho choreografii.

Teoreticky, kdybyste byla svobodná a bezdětná, kde byste chtěla tančit?
Nikdy jsem nesnila o takovéto možnosti. Já jsem spokojená s tím, kde jsem. Samozřejmě obdivuji pařížskou Operu, Royal Ballet, Bolšoj, ale já miluji svůj život s Máriem a Vivienkou.

ND Brno, Bajadéra – Klaudia Radačovská jako Nikia (foto Ctibor Bachratý)

Co se vám nepodařilo v tanečním životě?
Vždy jsem chtěla tančit Julii a Giselle. To byly moje taneční sny a ty se mi splnily. Julii tančím na prknech brněnského divadla a Giselle jsem tančila ve Švédsku jako hostování na gala večeru. Nebylo to v rámci celého představení, ale to nevadí. Ráda bych ještě spolupracovala s Nachem Duatem a Jiřím Kyliánem, ale přímo pod jejich osobním vedením.

Co je vám blíže: klasika, neoklasika nebo slovník současného tance?
Mně nejvíc vyhovuje neoklasika. To, co vychází z klasiky, ale je ozvláštněno moderními prvky v osobitém choreografickém rukopise. Něco takového, co právě děláme nyní s Valentinou Turcu v Dámě s kaméliemi. Nemám ráda takovou tu současnou modernu, kde se tanečníci válí po zemi a neví proč.

Co taneční partneři?
Můj manžel Mário je číslo jedna. S ním to opravdu bylo nejlepší. To nebylo jen tancování, to bylo všechno… Emoce, život, dokonalý partner, takový se musí narodit. Jasné jak facka.

ND Brno, Bajadéra – Klaudia Radačovská jako Nikia (foto Ctibor Bachratý)
  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat