Rozhovor s koncertními mistry Janáčkovy filharmonie Ostrava Jakubem Černohorským a Pavlem Doležalem

Na co se vy osobně těšíte a proč?
JČ: Těším se v podstatě na každý koncert, i když dopředu nikdy nemůžete říct, jaký zážitek přinese. Každé setkání kumštýřů na jednom pódiu má potenciál nezapomenutelného večera. Někdo se těší na svou oblíbenou symfonii a někdo jiný zase na svého dirigenta či sólistu. Já osobně mám rád momenty, kdy od první chvíle zkoušení vnímáte, že je to ono. Pozorujete ten postupný proces komunikace mezi orchestrem, dirigentem a sólisty v rámci studovaného díla a těšíte se na samotný večer s příslibem mimořádných momentů. Je to trochu alchymie a nedá se to se zárukou předpovědět, ale letmým pohledem na přehled koncertů jubilejní 70. sezóny mohu říct, že ten příslib mimořádného mají všechny. 

PD: Jubilejní sezóna, na jejímž prahu stojíme, je velmi pestrá a přitažlivá, jistě se je na co těšit, a to jak z hlediska dramaturgie, tak vystupujících dirigentů a sólistů. Je tu ale jedna událost, která se vymyká, která je pro nás něčím zvláštním a mimořádným, a na kterou se i já osobně zvlášť těším, a tou je koncertní provedení Smetanovy slavnostní opery Libuše. V této souvislosti bych chtěl připomenout jinou podobnou událost, v srpnu 2019 JFO provedla v nádherném Evropském centru hudby Krzysztofa Pendereckého v polských Luslavicích koncertně kompletní Wagnerovu operu Tristan a Isolda. Live nahrávka tohoto provedení pak vyšla před dvěma lety s velmi příznivým ohlasem na labelu Navona Records. Ovšem, provedení Libuše Janáčkovou filharmonií ve spolupráci s Národním divadlem moravskoslezským ve smetanovském roce, zároveň v jubilejní 70. sezóně orchestru, a především doma v Ostravě, je přece jen ještě trochu jiný „level“.

Jak se vám spolupracuje se ženami dirigentkami, kterých je i v programu 70. sezóny několik, včetně například ostravského debutu mladé francouzské dirigentky Lucie Leguay? Klasická hudba i dirigování je stále spíše doménou mužů…
JČ: Ženy se na dirigentském stupínku objevují stále častěji a častěji. Mohlo by se zdát, že moderní volání po genderové vyváženosti bylo i v této profesi vyslyšeno, ale zdání často klame. Ženy dirigentky prostě mají co nabídnout. Ve srovnání s muži jejich gesta působí lyričtěji a méně zemitě, což pro mnohé skladby může být určitě výhodou. Mají to však o poznání těžší, protože musí často překonávat ono pověstné rčení „Běda mužům, kterým žena vládne“. V naší mužské části orchestru je tak nějak geneticky zakořeněné. Ostatně získat si náklonnost orchestru je oříškem i pro nejednoho mužského dirigenta. Sám se musím přiznat, že za ty roky hraní v orchestru tíhnu k mužským dirigentům i přesto, že jsem se sám nedávno přistihnul, když u nás dirigovala estonská dirigentka Kristiina Poska, jak si v duchu říkám, že “tahle ženská” má něco navíc v porovnání s řadou dirigentů, kteří před námi stáli v minulosti. Doba se prostě mění a naši kolegové v NOSPRu v Katovicích to angažováním rakouské dirigentky amerického původu Marin Alsop na pozici šéfdirigentky jenom potvrzují.

PD: Vzpomínám si, a není to z mého pohledu zase tak dávno, kolik zanícených diskuzí se vedlo kolem první ženy – členky například České filharmonie nebo Wiener Philharmoniker, do té doby čistě mužských orchestrů! Chci tím naznačit, že věci se mění a žen dirigentek bude jistě přibývat a je to tak v pořádku. Na dirigenty si dělám názor ne podle toho, jakého jsou pohlaví, ale podle toho, jak dělají hudbu, jestli umí „řemeslo“, jestli mají charisma, jestli orchestr inspirují ke krásnému výkonu. Tak by je ovšem měli vnímat i hudební kritici, nemůžu se ubránit pocitu, že fakt, že dirigentka je zatím stále ještě trochu rarita, může ovlivnit objektivitu jejich hodnocení. 

A na kterou z hvězd jubilejní 70. sezóny se nejvíce těšíte?
JČ: Nemám konkrétní hvězdu, na kterou bych se dopředu těšil. Svou pozornost ale přece jen upínám k spolupráci s trumpetistou Gáborem Boldoczkim a houslistkou Moné Hattori, se kterými se setkáme v rámci třítýdenního turné po Německu. Orchestr, který oba sólisty doprovodí, bude tvořen mimo jiné hráči Janáčkova komorního orchestru, jehož jsem uměleckým vedoucím, a tak i tato spolupráce bude o něco intenzivnější než obvykle.

PD: Jako houslista si jistě velmi vychutnám Beethovenův nádherný houslový koncert v podání Vadima Gluzmana, moc se těším i na skvělého Dalibora Karvaye a jeho interpretaci Bergova houslového koncertu na nástroji z dílny slavného Stradivariho. Z dirigentů pak jsem velmi zvědav na fenomenálního Ilana Volkova, který s naším orchestrem nastuduje zajímavý program z děl Igora Stravinského, György Ligetiho a Bély Bartóka. Těším se na Smetanovu Mou vlast a na její ryze českou interpretaci hvězdným Tomášem Netopilem, s velkým potěšením si zahraji i Janáčkovu Glagolskou mši.

Vedle smetanovského výročí a s ním spojených uvedení (Má vlast, Libuše, vystoupení Smetanova tria, atd.), „v 70. sezóně JFO zazní v premiéře skladby dvou oslovených umělců, kteří na počest jubilea složí své skladby“… Na co se můžeme těšit? Seznámil jste se již s nějakou partiturou? Pokud ano, co nám o ní řeknete?
JČ: Těšte se na neznámé. Kromě oněch dvou mladých autorů Iana Mikysky a Elišky Cílkové asi nikdo netuší, jak budou skladby vypadat. Tito autoři byli osloveni, aby k 70. výročí pro filharmonii skladby napsali, ale v jaké fázi jejich tvorba je v tuto chvíli, nevím. Ale znovu opakuji, těšme se. To “neznámé“ které nás v jejich skladbách očekává, není to stejné „neznámé“, kterého se často v životě obáváme, ale spíše to, na které se můžeme těšit.

PD: Neseznámil, možná budu Elišce Cílkové a Ianu Mikyskovi křivdit, ale ze zkušenosti vím, že skladatelé obvykle „pilují“ své skladby až do posledního možného okamžiku. Obecně ale vnímám nápad oslovit skladatele s objednávkou nové kompozice velmi pozitivně a mou nejsilnější emocí, kterou si v této souvislosti uvědomuji, je zvědavost a vzrušení, že se zrodí něco zcela nového, že bude prošlapána nová cestička v nedotčené závěji… A určitě je to obrovská výzva, napsat skladbu pro symfonický orchestr, který skýtá tak bohatou paletu barevných a výrazových možností!

V poslední době je ve všech pádech skloňována významná událost, kterou bude výstavba nového koncertního sálu v Ostravě. Co vám z hlediska stávající akustiky nejvíce v provizorních prostorách Vesmíru chybí aneb co si naopak slibujete od té nové?
JČ: Zjednodušeně odpovím, že mi v provizorním upraveném sálu bývalého kina Vesmír prostě chybí akustika pro koncertní umění. Každá studovaná věc v současném provizoriu vyžaduje spoustu korekcí v nastudování tak, aby skladba aspoň trochu vyzněla přehledně a v souladu se zápisem. Akustická nerovnováha mezi skupinami nástrojů je natolik významná, že srovnat zvuk orchestru na požadovanou úroveň dle hudebního zápisu díla vyžaduje velkou erudici a cit pro zvuk. Málokterý dirigent se do toho i přesto, že mu to jeho um dovolí, pouští. Nový sál, věřím, přinese špičkové akustické parametry, které budou schopny přenést k posluchačům i hráčům ty nejmenší hudební detaily a umocní tak zážitek z hudby.

PD: Musím konstatovat, že akustická a estetická přestavba našeho nynějšího provizorního působiště, tedy bývalého kina Vesmír, se docela povedla. Je to ale sál malý, poskytující pro naše publikum méně než 500 míst a nedají se v něm hrát skladby velké obsazením a zvukem. Pro navýšení kapacity některé koncerty reprízujeme, přímo v sále přibyla místa k stání, přesněji na polštářcích na schodech. Velké skladby zkoušíme v dalším provizoriu v bývalém pavilonu výstaviště na Černé louce a jezdíme s nimi vystupovat do zahraničí. Nedostatečnost našeho koncertního sálu jsme si znovu palčivě uvědomili po návratu z nedávného japonského turné. Japonsko je již tradičně známé krásnými sály, musím však říci, že za poslední jednu až dvě dekády, pokud to jen lze, se v Japonsku posunuli ještě dál, zvláště v akustických parametrech. Například koncertní sál Ishikawa Ongakudō v Kanazawě mě naprosto uchvátil nádherou zvuku, a to jsem si říkal, že mě po 33 letech praxe a po všech těch sálech po celém světě, ve kterých se mi poštěstilo hrát, hned tak něco nepřekvapí. Takže fakt, že akustiku nového ostravského sálu projektují právě Japonci, jmenovitě proslulá firma Nagata Acoustics, mě vede k úvahám typu: Bude to jako v Kanazawě? Nebo ještě lepší? Máme se na co těšit!

Vraťme se nyní ke kořenům. Proč jste se stal houslistou? 
JČ: Naše rodinné zázemí sice nebylo hudebně profesionální, rodiče ale byli zanícení amatérští muzikanti, a to se přirozeně projevilo v tom, že jsme byli oba se sestrou nenápadně zasvěceni do světa klasické hudby a začali jsme navštěvovat hudební školu. Pokračování na konzervatoři už bylo takovým polovičním rozhodnutím, protože šestileté studium hudebních předmětů při absenci matematiky nebo fyziky už mladého člověka hodně nasměruje k povoláním, kde jsou múzy na prvním místě. A protože mě hra na housle bavila a myslel jsem si, že mi i šla, rozhodnutí jít na AMU do Prahy už bylo skutečně jasné a jednoduché. Tím bylo de facto rozhodnuto. Byl to postupný proces a musím říct, že mi housle za ty roky přirostly k srdci.

PD: Housle jsem si nevybral já, vybral mi je tatínek. Na housle hrál můj starší bráška, hrál jsem na ně tedy i já… Mimochodem, tatínek se stal aktivním muzikantem tak, že mu jeden jeho kamarád řekl: „Chtěl bych dát dohromady smyčcové kvarteto, nauč se hrát na violoncello.“ Tak si tatínek pořídil violoncello, bylo mu tehdy už hodně přes třicet, a dal se do cvičení, sám, bez učitele. A za nějaký čas se u nás doma začalo pravidelně scházet kvarteto a já jsem jako dítě usínal za zvuků hudby Schuberta, Mozarta, Dvořáka…

Jaké máte rád skladby z repertoáru JFO – z hlediska houslových partů a proč?
JČ: Mám rád hudbu českých velikánů Dvořáka, Smetany, Janáčka, Martinů, dále Mahlera, Mozarta, Debussyho, Ravela, ale i mnoha dalších. Ne z hlediska houslových partů, ale proto, že tito mistři psali úžasnou hudbu a jsou neskutečným obrazem lidského génia. Ukazují nám a zrcadlí svou existencí něco mimořádného a krásného, dotýkají se hudbou nebes a otevírají dveře do míst, která nás jako individuality přesahují.

PD: To je těžká otázka. Mám to štěstí, že hraju ve skupině prvních houslí, která je velmi často nositelkou důležitých témat a stěžejních melodií. Takže těch skladeb je velké množství. Rád hraju třeba Brahmse, Martinů, ale také Dvořáka nebo Janáčka…

Chápu, vybrat z tolika krásy je těžké! Přesto bych vás poprosil o nějaký konkrétní příklad. Zkuste prosím zmínit nějakou část houslového partu na kterou si vzpomenete a prozraďte nám, proč ji máte rád, proč vás fascinuje (emočně, intelektuálně, jakkoliv vás napadne, jakkoliv to cítíte)? 
JČ: Traduje se, že kdysi Beethoven jednomu houslistovi na stížnost ohledně hratelnosti pasáže z jeho koncertu odpověděl: “Když ke mne promlouvá Bůh, nemyslím na vaše skřipky.” Tak to měla pravděpodobně většina skladatelů. To, co je lehce hratelné například pro klavír, u kterého snad většina skladatelů komponovala, zavání v provedení pro housle velkou komplikací. Některá místa například ve Dvořákových Slovanských tancích jsou toho důkazem. Pohlížet na hudbu z perspektivy houslového partu, který je sám o sobě v díle jedním z dvaceti nebo třiceti hlasů, není příliš šťastné. Samozřejmě když vám skladatel svěří v symfonii krásnou melodii, můžete si výskat, nicméně to, co přináší onu libost, je celkový obraz díla, ve kterém se zrcadlí genius skladatele. 

PD: Asi nejhlouběji se mé duše dotýká hudba Bohuslava Martinů. Tato má náklonnost pramení ze vzpomínek na kouzelné okamžiky dětství, kdy jsem letní prázdniny trávil v tatínkově rodišti na Vysočině, tedy v krajině Bohuslava Martinů. A byl to opět můj tatínek, který mi s velkým zanícením vyprávěl skladatelův tragický životní příběh a z magnetofonového pásku mi pouštěl jeho kantátu Otvírání studánek… Takže momenty například v jeho čtvrté či šesté symfonii, kdy po plochách zachmuřených a plných zoufalé beznaděje najednou přichází pro Martinů typické harmonicko-melodicko-rytmické zjasnění, jako když po chmurných dnech konečně vyjde slunce a ozáří krajinu zlatavým jasem, tak tyhle momenty hraju prostě rád.

Jste koncertním mistrem JFO. Co máte rád z houslové hry právě u Janáčka? Jak psal Janáček pro housle?
JČ: Jako student jsem hrál jeho houslovou sonátu a seznámil jsem se s oběma smyčcovými kvartety. Vždy jsem byl ohromen expresivitou, osobitou melodikou a harmonií jeho děl, spojených do naléhavého hudebního výrazu, který byl obrazem světového génia, ale zároveň vizitkou hukvaldského rodáka, v jehož díle se tento kraj hudebně zrcadlil. Při seznámení se symfonickou tvorbou nabyly tyto kvality mnohonásobně větších rozměrů podpořené nekonečnými barevnými možnostmi velkého ansámblu. Většina jeho orchestrálních partů pro housle vyžaduje důkladnou přípravu. Janáček nedává smyčcům nic zadarmo, ale ten výsledek potom stojí za to.

PD: První, co mě napadá, když se ptáte na Janáčka, je překrásné houslové sólo z opery Liška Bystrouška, z níž hráváme Talichovu orchestrální suitu. Kombinací hravé melodie houslí ve vysoké poloze, doprovodné harfy a celesty dosáhl Janáček neopakovatelné roztomile kouzelné nálady. Další příklad skvostného využití sólových houslí je závěrečná apoteóza Janáčkovy rapsodie Taras Bulba, kdy po ploše vítězné, oslnivé a lesklé hudby se těsně před triumfálním závěrem orchestr poněkud ztiší a zazní nepopsatelně krásná melodie houslí.

Jaký bude zahajovací koncert 70. sezóny JFO? Co přinese, čím zaujme?
JČ: Zahajovací koncert svede dohromady na pódiu houslistu Vadima Gluzmana a šéfdirigenta Janáčkovy filharmonie Ostrava Vasilje Sinajského v provedení Beethovenova Houslového koncertu D dur op. 61. Toto mimořádné a krásné dílo je asi jediným instrumentálním koncertem, který začíná sólovým tympánem, byť pouze v délce jednoho taktu. Druhým dílem bude Šostakovičova 9. symfonie op. 70. Dílo, které mělo být oslavou konce války, nezní vůbec heroicky a oslavně, jak se tehdy očekávalo, ale naopak lehce až mozartovsky. Ve své době byla sovětským režimem kritizována za “ideologickou slabost” a dokonce i v západním světě sklidila kritické ohlasy pro “dětinský způsob oslavy porážky nacismu”. Nicméně Šostakovič dopředu o symfonii poznamenal, že “hudebníci to budou rádi hrát a kritici to s potěšením odpálí”, a v tom se nemýlil.

PD: Jak už jsem zmínil, Beethovenův houslový koncert v interpretaci Vadima Gluzmana se Schnittkeho kadencemi bude zcela jistě neopakovatelným zážitkem. A Šostakovičova Devátá pod vedením našeho šéfdirigenta, kterým je poslední sezónu Vasilij Sinajskij, nesporně také, vícekrát už jsme se měli možnost přesvědčit, že Sinajskij Šostakoviče prostě umí.