Rozhovor s tanečníkem a choreografem Jiřím Bartovancem: Neustálý dialog, péče a přítomnost

V jaké etapě svého života se právě nacházíš?
Nacházím se v přechodové etapě. Je mi 42 a vnímám, že se něco láme. Pořád ještě tančím na jevišti, ale zároveň jsem choreograf a pedagog. Všechny ty role se ve mně propojují. Vím, že brzy budu muset jeviště opustit, ale místo strachu cítím spíš přijetí. Jako bych poznával přítele – nejdřív si s ním dáš kafe, projdeš se s ním a on zase odejde. A ty se s tím učíš být v míru.

Jak vypadá tvoje současná práce se Sashou Waltz?
Jsem její rehearsal director, tedy vedoucí zkoušek. Když Sasha není v Berlíně nebo nejede na turné, vedu zkoušky já a starám se o celý ensemble. Díky tomu předávám zkušenosti jinak – jako někdo, kdo ví, co tanečník potřebuje, a zároveň vidí věci očima choreografa. Tohle propojení mi dává hluboký smysl.

Do souboru Sasha Waltz & Guests jsi přišel, když ti bylo 19 let.
V souboru jsem už 22 let. Sasha mě fascinovala už v šestnácti. Instinktivně jsem cítil, že mluví jazykem, kterému rozumím. Když jsem do souboru přišel, jejímu synovi bylo pět let. Teď je mu 28 a já s ním tančím. Její dceři byly dva měsíce a teď je jí 22 let. V inscenacích tančí i naše děti. Například v Sacre tančí náš Kilián. Jsem rád, že jsem zůstal věrný tomu snu. Nejsem typ tanečníka, který sbírá jména choreografů do životopisu. Pro mě bylo cennější zůstat, prohlubovat vztah a růst v jednom kontextu. Sashu znám velmi důvěrně. Máme krásný vztah. Vážím si toho, že na jeviště staví i tanečníky ve věku 55 let. Není otrokyní kultu mladého těla – v jejím umění je prostor i pro zralost a transformaci.

Jak se proměnila práce Sashy Waltz během let?
Sasha se během let velmi vyvinula. Začínala v devadesátých letech Tanztheatrem, kde dominoval příběh a divadelní forma. Později se přesunula ke klasické hudbě. Impromtu, Dido a Aeneas, Orfeus, Medea a další – přišlo spoustu klasických děl. A v další fázi přišla abstrakce, kde příběh není vyprávěn doslovně. Je tu ponecháván velký prostor divákovi a jeho vnitřní interpretaci.

Jak ses v rámci těchto změn vyvíjel ty jako tanečník?
Musím říci, že i právě proto, že se Sasha jako choreografka tak měnila, bavilo to i mne. Mohl jsem si díky tomu vyzkoušet různé polohy. Zároveň jsem mohl zůstat věrný jednomu souboru. Není kam utíkat, všude budou věci podobné, ale věnovat preciznost i odvahu jedné věci a prohlubovat ten vztah, to mi vždycky přišlo mnohem vzácnější než mít o deset jmen víc v CV.

V Praze v ARŠE+ se nyní hraje inscenace In C. Můžeš ten projekt přiblížit?
In C vzniklo během lockdownu, kdy bylo možné zkoušet jen s omezeným počtem tanečníků. Sasha převzala koncept amerického hudebníka Terryho Rileyho – 53 variací, které se hrají v určeném pořadí, ale s velkou svobodou v délce. My jsme vytvořili 53 tanečních variací se stejným konceptem. Jsou tam přísná pravidla – třeba nesmíš být víc než 3–4 variace od ostatních. Všechny smysly musí být napnuté, abys vnímal ostatní, sebe, hudebníky, počítal. Ale přesto máš svobodu – podobně jako v demokracii. To představení není o jednotlivci, ale o společenství individualit.

Jaké je to, tančit In C?
Fascinuje mě, jak se v určitou chvíli dostanu mimo racionální vzorec a všechno se propojí – hudba, tělo, přítomnost. Zvlášť když hrajeme s živými hudebníky, kteří na nás reagují. Je to čistý dialog mezi námi, diváky a prostorem. Silné, hluboce přítomné.

Co tě na tom fascinuje?
Sice pořád počítám, ale často se dostávám mimo racionální vzorec. Když to hrajeme s živou hudbou, jsme v dialogu s hudebníky. Oni reagují na tanečníky, vědí, kde jsou unisona, mají stejná pravidla jako my. Je to živý organismus, pokaždé jiný.

Hraje se In C i jinde?
V Berlíně, za tři týdny má premiéru v Národní opeře a baletu v Amsterdamu, hraje se po celém světě. Stal se z toho projekt, který zůstal nám jako company, jsme ambasadoři projektu, můžeme učit těch 53 variací po celém světě. Dělal se workshop v Mexiku, v Číně, na Ukrajině se tančilo během války.

Jak se ti daří tvořit vlastní choreografie?
Momentálně dokončuji magisterské studium choreografie na HAMU pod vedením doc. Mirky Eliášové a Jana Kodeta. Je to úžasná parta lidí. Ale je to šíleně náročné. Mám dvě děti, žiju v Berlíně, musím dojíždět, musím plnit úkoly, ale jsem nadšený, když se člověk doplňuje a komunikace je inspirativní.

Pracuji na absolventské choreografii na téma tanec a stáří, což je i mé osobní téma. Cítím, jak se mi tělo mění a chci ten proces zkoumat. V současné době na konkurz vezmou tanečníka maximálně do třiceti pěti let. Mně je 42, to znamená, že už bych sedm let neměl šanci. To velmi oceňuji na Sashe, která nevidí tanec jenom jako mladé umění. Nemusíš být mladý, pružný, vitální a akrobatický. Zajímá ji proces fyzického těla a nebojí se postavit na jeviště tanečníka v pětapadesáti letech.

Můžeme se těšit na některou tvou choreografii u nás v Čechách?
Hrozně si přeju dokončit studium, protože mi na tom záleží. Inscenace se pak bude hrát v Praze a Sasha mě v tom hodně podpoří.

Vím, že se svým manželem jste adoptovali dva chlapečky. Jak zvládáš kombinovat umělecký život s rodinou?
Je to náročné, ale krásné. S manželem Jindrou jsme adoptovali dva chlapečky v Čechách – Kyliánovi je sedm a Arturovi tři. Čekali jsme na ně celkem sedm let. Byli oba v adopci od deseti měsíců. Oba jsme opravdu moc chtěli vychovávat děti spolu. Na prvního chlapce jsme čekali pět let. Když jsme se po pěti letech vzali, to bylo 12. 2., tak nám 14. 2. na valentýna zavolali, že si můžeme pro Kyliánka přijet. Naše těhotenství tehdy trvalo necelé tři týdny, kdy jsme museli všechno připravit, včetně dětského pokojíčku. Ale musím říct, že jsem nejstarší ze čtyř sourozenců a vždycky jsem byl zvyklý o ně pečovat. Všechno to přišlo tak nějak přirozeně.

Smím se zeptat, jak s chlapečky komunikujete o tom, že jsou adoptovaní?
Určitě to u nás není žádné tabu. Jindra je spisovatel a napsal krásné adoptované pohádky, kterými jsme děti připravovali na jejich příběh. Nejprve jsme o tom hovořili tak, dnes už jsme mnohem jasnější, když jsou kluci větší. Vychováváme je otevřeně, bez lží. I to je pro mě tanec – neustálý dialog, péče a přítomnost.

Choreograf a tanečník Jiří Bartovanec se narodil v roce 1983, v sedmi letech se stal členem folklorní taneční skupiny STAZKA v Teplé. V letech 1994–1997 studoval na baletní škole J. Dolečka v Karlových Varech a od roku 1998 na Konzervatoři Duncan centre. Po studiích spolupracoval v Berlíně na inscenacích s Farhadem Payerem a Yasmine Kalifa a se skupinou Toula Limnaios. V roce 2004 tančil v Mindgarden od Jochena Rollera a v duetu Combattimento di Tancredi e Clorinda od Mirelli Weingarten a také v jejím tanečním filmu. Podílel se na projektu Mayim Mayim ve Stadttheater Nurenberg/Furth, spolupracoval s Williamem Forsythem na projektu Human Rights a Jiřím Havelkou a Tiger Lillies na inscenaci Here I Am a Human. Od roku 2003 pracuje se Sashou Waltz, v roce 2007 se stal stálým členem souboru. (Přečtěte si více zde…)