Čtenáři Opery Plus blogují
Jen něco málo přes jeden rok vydržel operní Boris Godunov na scéně Národního divadla. Představení se za tu dobu žádným hitem nestalo, recenze byly vlažné a publikum tuto ruskou operu také moc nevyhledávalo, proto lze tento krok vedení opery pochopit.
Včerejší derniéra jen potvrdila, že sehnat kvalitní pěvecké obsazení pro všechny role tohoto rozměrného díla, je dnes v našich podmínkách nemožné. Když už se ale sáhlo po zahraničním představiteli Godunova, mělo být vybíráno pečlivěji. Michail Kazakov více hraje (nebo spíše přehrává) než zpívá, jeho hlas není patřičně znělý a ničím neupoutá. Škoda, že se při posledním představení nepodařilo získat pro tuto roli jeho alternaci – Vitalije Jefanova – který byl pěvecky jistější.
Také Borisovi političtí protihráči – Šujskij (Valentin Prolat) a Lžidimitrij (Michal Lehotský) podávali včera jen své standardní výkony, což nestačí na to, aby se například dialog z pátého obrazu stal strhujícím místem a vrcholem první části večera, kterým by jinak být měl. Naopak opětovně velmi dobře zazpíval Lukáš Hynek-Krämer mnicha Pimena, stejně jako Tomáš Kořínek postavu Jurodivého. Zaslouženě sklidil znatelně nadšenější ovace než jeho někteří kolegové.
Pěvecky i herecky velmi potěšili Jevhen Šokalo a Aleš Voráček ve vděčných rolích potulných mnichů, kterým patří zejména čtvrtý obraz v příhraniční hospodě, který považuji i za režijně nejvíce zdařilý. Prvně jmenovaný v roli Varlama mi rozhodně v této roli seděl více než alternující Luděk Vele, kterého jsem měl možnost spatřit v jiném představení. V dětských rolích carových dětí se s představením velmi důstojně rozloučily Marie Fajtová (Xenie) a Kateřina Jalovcová (Fjodor), která bohužel v závěru písně o papouškovi nezvládla souhru s orchestrem, čímž trochu snížila celkový dojem z jinak solidního uchopení této „dětské“ role.
Jistotou tohoto představení je výkon sboru, posíleného o Pražský filharmonický sbor a Kühnův dětský sbor. Orchestr pod vedením Petra Kofroně hrál velmi dobře, bez výrazných chyb, jen by občas neuškodilo zvolnit tempo. Ale možná to byl záměr, protože první část představení trvá skoro hodinu a čtyřicet pět minut, což je stopáž podle mě hraniční pro hraní bez přestávky. Diskutovat lze samozřejmě nad dramaturgickým pojetím celé opery, tj. nad rozhodnutím nehrát žádnou ze dvou klasických verzí a udělat jakýsi mix obou. Principiálně mně výsledný tvar opery nepřijde vůbec špatný, výběr a sled scén je logický a děj zůstává v rámci možností srozumitelný.
Závěrem ještě dovolte povzdechnutí nad tím, že ruská opera patří v současnosti na českých operních scénách mezi ty zanedbávané, když nepočítáme díla Čajkovského, byť ani s nimi to není žádná sláva. Přijde mi smutné, že některá zásadní díla právě typu Borise Godunova (mám na mysli Knížete Igora, Vojnu a mír, Lady Macbeth), jsme v posledních letech neměli možnost na tuzemských jevištích vidět vůbec. Při pohledu na plán premiér příští sezony v Národním divadle, kdy ze sedmi ohlášených premiér se jedná jen o dva klasické kusy (Tosca a Lohengrin), mi proto nepřestává rozum stát a nechápu tento dramaturgický odklon ke spíše alternativním titulům. Milovníci opery z Prahy se musí připravit na to, že příští sezonu stráví poněkud více na cestách.
I váš text rádi v této rubrice uveřejníme. Naše adresa: [email protected]
