Rozpačité přijetí Lehárovy Veselé vdovy v Met

Z ohlasů v zahraničním tisku 

Mluvení (a mluvení) o lásce
Veselá vdova uvedená v Met v režii Susan Stroman 

Uvést premiéru nového nastudování Lehárovy stále populární operety Veselá vdova během Novoročního galavečera v Met znělo jako slibný nápad. Je to lehká komedie s bohatou, melodickou partiturou a spoustou příležitostí k tanci. A příběh, který se soustředí kolem atraktivní vdovy původem z nejmenovaného balkánského státu, jež žije v Paříži a po manželovi zdědila jmění, se svým způsobem dotýká věčných citů, které se obvykle vynořují s příchodem nového roku: cestičky romantických vztahů, plynutí času, obtížná náprava promarněných příležitostí.Do nové inscenace, která měla premiéru ve středu večer, se zapojila celá Met: hvězdná sopranistka Renée Fleming v titulní roli Hanny, sympatický barytonista Nathan Gunn jako neformální starý mládenec, hrabě Danilo, z její vlasti, který s ní už v minulosti měl co do činění, a královna Broadwaye, pozoruhodná Kelli O’Hara, která v Met debutovala v roli Valencienne, koketní manželky snaživého velvyslance.

Inscenaci režírovala a choreografii navrhla Susan Stroman, držitelka pěti cen Tony, která v Met také debutovala. Tato barevná inscenace, oživená rozverným tancem, je povětšinou věrná stylu díla. A ze zářivě jemného výkonu, který dirigent Andrew Davis vylákal z orchestru Met, je zřejmé, že partituru z roku 1905 miluje.

Inscenace však přesto působí spíše pokusně, jako by Susan Stroman nedokázala najít správný poměr mezi zachováním stylu díla a přidáním svěží divadelnosti. A navzdory vší dobré práci úžasného obsazení zněly výkony omezeně a hlasově nedostatečně. Tato show nikdy nevzlétne nad jeviště.

Generální ředitel Met Petr Gelb na to bezděčně poukázal v poznámce v článku z The New York Times otištěném před uvedením této nové inscenace. Pan Gelb řekl, že si po loňském Novoročním galavečeru, během něhož byla uvedena nová inscenace Straussova Netopýra, režírovaná Jeremym Samsem, která byla citelně postižena chabými mluvenými anglickými dialogy, uvědomil následující:

„Zjistil jsem, že čím méně dialogů, tím lépe,“ řekl. „Met je postavena pro operní zpěv, ne pro mluvené slovo.“

A má pravdu. Se třemi tisíci osmi sty místy k sezení je budova Met pro žánr založený na dialozích místem příliš prostorným. A když už, Netopýr je přece jen lepší volbou než Veselá vdova, která je intimnější a tišší. Aby taková opereta fungovala v operním domě velikosti Met, je třeba kompromisů. A nikoho by nemělo překvapit, že výsledek vyznívá jako kompromis.

I v případě Veselé vdovy se Met znovu obrátila na pana Samse, který přeložil původní německé libreto do angličtiny. Není snadné překládat písňové texty do jiného jazyka tak, aby byl zachován původní smysl slov a zároveň dodrženo rytmické schéma. Panu Samsovi se to podařilo, přestože se vyskytly i nevyhnutelně kostrbaté pasáže a zoufalá místa, například když Camille, francouzský aristokrat, který usiluje o vdanou Valencienne, zpívá: „Už jsem měl co do činění s úctyhodnými manželkami/ které vedou bezúhonný život. / Ach, ty nekolísáš, ani neváháš. / Jsi pevná jako skály Gibraltaru.“

Nový dialog v podstatě sleduje děj příběhu bez snahy o aktualizaci či chabou komičnost. Aby bylo mluvené dialogy slyšet, mají zpěváci po celou dobu na těle mikrofony, zesilovány jsou však pouze dialogy, ne zpěv. Přesto jim však bylo obtížné rozumět. Met je pro dialogy zkrátka příliš velká. A navzdory tomu, co si pan Gelb údajně uvědomil, je jich příliš mnoho i v tomto představení.

Vášniví fanoušci Kelli O´Hara (zařaďte mě do předních řad této skupiny) budou nadšeni možností slyšet ji zpívat bez zesilování potřebného na Broadwayi. Je zpěvačka s operním školením. A její něžný hlas se prostorem krásně nese – rozhodně stejně dobře jako hlas nadaného mladého tenoristy Aleka Shradera, který v roli Camilla ve společných scénách s ní zněl poněkud štiplavě.

Přesto však ve snaze blýsknout se svým pěveckým výkonem ještě víc než obvykle Kelli O´Hara ohrožuje svou ohromnou schopnost přirozeně frázovat a vyslovovat. Stále jsem přemýšlel o tom, jak by se její výkon nesl v divadle zhruba třetinové velikosti Met.

Role Hanny je pro paní Fleming v době, kdy pomalu přestává vystupovat v opeře, velice vhodná. Chce operní jeviště opustit ve vrcholné formě; vypadala a zněla skvěle.

Hanna pochází z Pontevedra (náhrada za Montenegro – Černou Horu) a její vlast je na pokraji bankrotu. Příběh se zaměřuje na úsilí pontevedrinských úředníků z velvyslanectví přimět Hannu ke sňatku s jedním z jejích krajanů, aby její jmění nepřipadlo nějakému zamilovanému Pařížanovi. A hraběte Danila navrhují jako nejvhodnějšího nápadníka.

Renée Fleming zprostředkovává Hanninu eleganci a půvab stejně jako její přetrvávající city k Danilovi a její nerozhodnost, jak dál naložit se svým životem. Podává působivou výpověď „Viljo, o Viljo“, v písni o ztracené lásce, jíž Hanna zpívá během zahradní slavnosti, kterou pořádá ve svém sídle. Ale ani jí se její první operetní role zřejmě nezpívala dobře v prostoru, o němž ví, že je příliš rozlehlý pro intimně vyznívající výkon, o který usiluje.

Nathan Gunn obdařil Danila, který se přes rozchod s Hannou nikdy nepřenesl, svou uhlazenou přítomností a pevným hlasem. Ale i pan Gunn se pokouší najít správnou rovnováhu. Nejkouzelnější okamžik nastává ve druhém dějství, kdy Hanna s Danilem tančí za zvuků okouzlujícího valčíku „z Veselé vdovy“ v podání orchestru, a brzy si ho začnou pobrukovat.

Zkušený barytonista Thomas Allen dokáže i v sedmdesáti ovládnout jeviště. V roli barona Mirko Zety, pontevedrinského vyslance v Paříži, který nemá ani ponětí o pobláznění své manželky (Valencienne) Camillem, podal stroze komický výkon.

Inscenace, jež ctí dobovost díla, má půvabně prostou scénu navrženou Julianem Crouchem – jen živě malované ploché kulisy. Krásné kostýmy navržené Williamem Iveym Longem evokují Paříž v období Belle Époque. Na pódiu dochází k nápadité změně, když se Hannina zahradní slavnost plynule změní ve slavnost u Maxima, oživenou hýřícími zákazníky a hejnem tančících grizet. Není žádným překvapením, že nejlepší část práce Susan Stroman zahrnuje taneční výstupy, nejen dráždivý kankán u Maxima, ale i temperamentní dupání v balkánském lidovém tanci během Hanniny slavnosti. Za zmínku stojí i to, že Andrew Davis zkomponoval novou předehru, obsahující Lehárův orchestrální materiál, a vytvořil tak směs nejznámějších melodií z Veselé vdovy. Ve scéně slavnosti zaznívá během některých dialogů ze zákulisí klavírní hudba převzatá z baletní adaptace díla.

Ať tak či onak, Met zřejmě není vhodným místem pro operetu. Na Silvestra roku 2010 měla v Met premiéru nová inscenace Verdiho La traviaty, odvážné, neskutečně moderní nastudování Willyho Deckera, které se právě vrací na jeviště Met. Možná je to pro Met lepší možnost, jak uvítat nový rok. Uvést něco pořádného a skončit včas, aby diváci mohli vyrazit na party!

(The New York Times – 1. ledna 2015 – Anthony Tommasini)

***

Naprosto špatné obsazení: Renée Fleming jako „Veselá vdova“ v Met
Petr Gelb by se měl stydět, že provozuje takovou homofobní „minstrel show“ 

Minulý měsíc vyvolala recenzentka deníku Wall Street Journal Joanne Kaufman bouři ve sféře blogů, když přiznala (nebo – záleží na tom, jak chápete její ostře kritický tón – se pochlubila), že se někdy začne nudit a odejde z představení, na něž dostala volné vstupenky od tiskových mluvčí. Například z Poslední lodě odešla „uličkou a východem ven, nadšená, že se může nadýchat příjemného vzduchu Dvaapadesáté západní ulice“.

Ve stanovisku Joanne Kaufman je samozřejmě omyl v tom, že kritici (nebo dokonce recenzenti) nechodí do divadla především proto, aby se bavili, ale spíše proto, aby dané představení zkoumali. Je zřejmé, že nemůžete důvěryhodně psát o Stingově novém muzikálu, když jste z něj viděli stěží polovinu; Wall Street Journal má vyšší úroveň, než je tato.

Můj pocit samolibé nadřazenosti vůči Susan Kaufman trval právě jeden měsíc, dokud jsem se sám neoctl na Silvestra v Met v roli trpitele během premiéry strašlivé nové inscenace Lehárovy Veselé vdovy. Jak se nudně inscenované a chabě zpívané druhé dějství vleklo, zatoužil jsem být také trochu chucpe jako ona, nebo alespoň po příznacích zánětu slepého střeva – cokoli, co by mě dostalo ven z hlediště a pryč od tohoto děsivě neveselého představení.

Problém netkví v operetě samé, barvotisku z roku 1905 o Hanně Glawari, pohádkově bohaté vdově, jejíž krajané z insolventního balkánského státu Pontevedro doufají, že se provdá za místního šlechtice, aby zachránila zemi před bankrotem. Nejpravděpodobnějším kandidátem je její starý nápadník Danilo, playboy, který ji kdysi opustil, když byla ještě chudá. Kytice svůdných melodií, včetně slavného „valčíku z Veselé vdovy“ doprovází vývoj nepříliš složitého děje, když se dědička a lstivý licoměrník povznášejí nad zraněné city a dotčenou hrdost, aby přiznali hlubokou náklonnost.

Důvodem selhání této show v Met je spíše to, že všichni zainteresovaní přehlédli nepatrný, ale působivý psychologický podtext díla a soustředili se na spousty ozdůbek a frivolnosti. Inscenace režisérky Susan Stroman oživla jen v živém, ale dramaticky nedůležitém sledu kankánů v posledním dějství; protože předcházející dvě hodiny se všichni dali vláčet dějem před povrchně líbivými dvourozměrnými kulisami navrženými Julianem Crouchem. S bohatými, ale až příliš jednotvárnými kostýmy od Williama Iveyho Longa (hosté na slavnosti vypadali jako družičky na svatbě v duchu seriálu Panství Downton), takové představení by působilo staromódně už v roce 1950.

Tehdy byste však alespoň měli v čele obsazení skutečnou operetní milovnici, třeba Martu Eggerth či Kitty Carlisle. Roli Hanny v Met přidělili Renée Fleming, jež je bezesporu hvězda, ale ve všem všudy špatně obsazená. Dokonce i adjektivum v názvu díla („veselá“, či německy „lustige“, což v podstatě znamená „ztřeštěná“) je špatně. Renée Fleming je na jevišti vážná, formální a zamyšlená – což jsou kvality, které jí dobře slouží v tragédiích o trpících dívkách jako třeba v Rusalce či Evženu Oněginovi. V roli Hanny cenila zuby v grimase úsměvu a jednou či dvakrát prudce mávla vějířem, ale veselá rozhodně nebyla: působila spíš jako Debbie Downer (poznámka překladatelky: smyšlená hrdinka Saturday Night Live, pro niž je typický sklon k depresivnímu vyjadřování) v korzetu s vosím pasem.

Inscenace jí moc neposloužila, tížily ji vyparáděné kostýmy a nejtužší světlá paruka, jaká byla na newyorské scéně k vidění od doby, kdy Hermione Gingold opustila obsazení muzikálu Malá noční hudba. V představení, v němž se téměř v každé scéně tančí valčík, nemohla zatančit ani krok a hlas jí ve zdlouhavých mluvených pasážích skřípal drsným středozápadním přízvukem.

Skutečně nádherný zpěv – to, co Renée Fleming poslední čtvrtstoletí nabízela – by mohl zachránit i tak mizerné přestavení. Bohužel se však většina Hanniny hudby nachází v nelichotivě nízkém rejstříku, v němž sopranistka spíš vzdychala, než zpívala. Dokonce i v nejlepší části jejího hlasového rozsahu, oslnivě přesahující ostatní, zněl její soprán váhavě a opatrně. Nepřeslechnutelně vysoké b v závěru písně „Viljo…“ nikdy nedosáhlo správné výšky a vsunuté d v závěru druhého dějství znělo jako zaskřípání bez vibrata.

Ne, že by ji ostatní účinkující předčili. Nathan Gunn se v roli Danila předváděl malým, hrubým barytonem a broadwayská hvězda Kelli O´Hara v roli koketní baronky Valencienne předvedla skutečný lehký soprán, ovšem bez výrazu. Tenorista Alek Shrader v roli hraběnčina pařížského milence vedle ní zněl napjatě a nervózně. Je ironické, že nejlépe toho večera zpíval zkušený barytonista Thomas Allen v roli paroháče barona Zety, umělec, který téměř neměl co zpívat. I v sedmdesáti vládne ušlechtilým legatem a perfektním přednesem.

Taková průzračnost byla poněkud na škodu, vezmeme-li v úvahu, že Sir Thomas byl, stejně jako zbytek obsazení, spoután nenápaditou anglickou adaptací libreta od Jeremyho Samse. Špatné bylo už to, jak se mluvené dialogy nemotorně vlekly bez jediného vtipu, který by zmírnil nudu, ovšem zpívané texty oscilovaly mezi afektovaností a naprostou neschopností. Pod vedením Andrewa Davise, jehož tempa byla stále těžkopádná, až na okamžiky, kdy doprovázel svérázné frázování Renée Fleming, zněl orchestr Met jako obvykle skvěle.

U takto katastrofálního představení je obtížné určit, co bylo nejhorší, ale já považuji pojetí komického kancelisty z vyslanectví Něguše jako transvestity za tak stereotypní, že sitcom Will and Grace vedle toho působí jako dokonalá ukázka osvícené genderové studie. Komik Carson Elrod s vrcholně trapným materiálem dělal, co bylo v jeho silách, ale všichni ostatní, Susan Stroman počínaje a generálním ředitelem Peterem Gelbem konče, by se měli stydět, že na jevišti Met provozují takovou homofobní „minstrel show“.

Jste-li na pochybách, z Veselé vdovy jsem opravdu neodešel. Bylo mým úkolem vydržet až do konce. Vy však máte mnohem lákavější možnost, totiž vyhnout se tomu ubohému zmatku úplně.

(New York Observer – 7. ledna 2015 – James Jorden)

Franz Lehár:
The Merry Widow
(Die lustige Witwe)
Dirigent: Andrew Davis
Režie a choreografie: Susan Stroman
Scéna: Julian Crouch
Kostýmy: William Ivey Long
Světla: Paul Constable
The Metropolitan Opera Orchestra and Chorus
Premiéra 31. prosince 2014 Metropolitan Opera House New York
(Live: Met in HD 17. 1. 2015)

Hanna Glawari – Renée Fleming
Valencienne – Kelli O’Hara
Count Danilovitch – Nathan Gunn
Camille de Rosillon – Alek Shrader
Baron Zeta – Thomas Allen
Vicomte Cascada – Jeff Mattsey
Raoul de St. Brioche – Alexander Lewis
Njegus – Carson Elrod
Sylviane – Emalie Savoy
Olga – Wallis Giunta
Praskowia – Margaret Lattimore
Kromow – Daniel Mobbs
Bogdanovitch – Mark Schowalter
Pritschitsch – Gary Simpson
Woman – Andrea Coleman
Maitre D´ – Jason Simon
Lolo – Synthia Link
Dodo – Alison Mixon
Jou-Jou – Emily Pynenburg
Frou-Frou – Leah Hofmann
Clo-Clo – Jenny Laroche
Margot – Catherine Hamilton

www.metopera.org

Přeložila Magdalena Rytinová
Foto Brigitte Lacombe