Americká hudba nacházela svou identitu až v průběhu dvacátého století. Vše důležité v hudbě se předtím odehrálo v Evropě a skladatelé ve Spojených státech se dlouho nemohli odlišit, odříznout od evropských vzorů. Pravou cestou se ukázal být jazz a etnická hudba, s jejichž průniky do hudby vážné získala kultura Nového světa hledanou originalitu.
Ruch velkoměsta lapený v barevné ravelovské síti
Velmi názorně to ukázala již první skladba večera: Američan v Paříži, symfonická báseň (lze-li ji tak vůbec nazývat, si ovšem nejsem vůbec jist) George Gershwina. Ruch velkoměsta s klaksony taxíků mě okamžitě pohltil. Nadšení z lidského hemžení bylo přímo hmatatelné. Nechci zkoumat formální stavbu Američana v Paříži, protože z tohoto pohledu je tak trochu slátaninou, avšak slátaninou geniální. Melodické bohatství je prostě ohromující, barevná ravelovská instrumentace je výbušná a vynalézavá, dílo stále mění svůj charakter a osciluje mezi sladkobolnou meditativností a nespoutanou energií. Vše je okořeněno americkým jazzem a dochuceno francouzským šantánem.
Dirigent Dennis Russell Davies kladl ve své interpretaci důraz zejména na dynamické kontrasty, akcentaci a stavbu gradací. Pohrával si se všemi zvukově subtilnějšími plochami a dal vyniknout také skrytým prvkům této hudby, například parodickému Bachovu Airu, ukrytému kdesi v předivu hlasů. Z jeho dirigování vyzařovala dovádivá radost.
Jméno amerického skladatele Williama Bolcoma (narozen 1938) rozhodně není v Brně neznámé, zazněla tu (Daviesovou zásluhou) řada jeho skladeb, z nichž některé Filharmonie Brno se svým šéfdirigentem uváděla i na posledním americkém turné. Pamatuji také na Bolcomův sextet pro dechové kvinteto a klavír Five Fold Five, který jsem ještě jako interpret provedl v české premiéře s kolegy a Daviesem jako klavíristou. Zkrátka Bolcoma si jako skladatele osobně velmi vážím, neboť jsem poznal, že komponuje hudbu neotřelou, nápaditou, která vždy něčím překvapí.
Virtuózní šaráda, blesky fortissima a tónová kultura
Zklamán jsem rozhodně nebyl ani dnes. Trombonový koncert zkomponoval William Bolcom pro legendárního sólotrombonistu Newyorské filharmonie Josepha Alessiho, který ho provedl v premiéře v roce 2016 v New Yorku. Dnešní české premiéry se ujal sólotrombonista brněnské filharmonie Jaroslav Zouhar. Podal jistý, bohatě barevný a suverénní sólový výkon, který se v mnohém blížil Alessiho vzoru. Zouhar především disponuje krásným, zvučným, přitom měkkým a kultivovaným tónem, dostatečně obsažným a širokým, který však nikdy, ani v největších fortissimech, neztrácí vysokou tónovou kulturu. Zpívat na trombón asi není lehké, ale přesně takový dojem jsem ze Zouharovy hry získal. Zvuk sólového nástroje párkrát proměnil použitím různých dusítek, nikdy nešlo o laciný efekt ani o samoúčelnost.
Úloha doprovodného orchestru v Bolcomově koncertu byla rovněž důležitá. V první větě překvapila například bartókovská či bergovská stylizace barokního chorálu, nebo na jiném místě originální barva bitonálních souzvuků smyčců v ostinatu. Druhá věta zase přinesla bizarní houpavé blues, jež vystoupalo až do barbarských poloh a zase zpět. Třetí věta, hravá a vtipná, s příznačným názvem Šaráda, působila místy záměrně poklesle, jako doprovod k nějakému němému filmu, každopádně také virtuózně a s efektním závěrem.
Když Thomas Enhco laškuje s Gershwinem a žestě křičí do tmy
Po přestávce pak zaznělo další koncertantní dílo, Klavírní koncert F dur George Gershwina. Tuto skladbu si vyžádal pro Newyorskou filharmonii dirigent Walter Damrosch a místy je poznamenána jistou rozporností. Tam, kde se Gershwin úporně snažil přiblížit klasickým vzorům klavírního koncertu, je určitým zklamáním, protože to působí jako klišé. Například orchestrální předehra se směšně pompézními bicími je nenápaditým sledem výplní a mezivět jako z pera Járy Cimrmana. Ovšem ve chvíli, kdy spustí sólový klavír, se otevře kouzelný svět. V něm se Gershwin nechává vést výhradně vlastní imaginací a tato hudba je prostě nepřekonatelná.
Sólového partu se ujal francouzský jazzový i klasický klavírista Thomas Enhco. Od prvních tónů působil nesmírně sympaticky a vysoko nad věcí ve všech ohledech. Hrál poeticky, hravě, s absolutně pregnantní rytmikou. Gershwinovu hudbou se bavil, laškoval s ní, působil naprosto uvolněně a po stránce technické neměl limity. Zároveň si pozorně hlídal souhru s dirigentem a orchestrem, včetně vizuálního kontaktu i s velmi vzdálenými hráči.
Měl jsem pocit, že emocionálním těžištěm koncertu byla až věta druhá, v níž ansámbl dřev skvěle kooperoval se sólovou trubkou a hobojem. Klavírista se připojil se svými pasážemi až v rychlejším středním díle volné věty, velkou kadenci pak pojal střídavě hravě a meditativně. Když třetí větu začal Davies s orchestrem o koma pomaleji, klavírista ho svými vstupními takty hned dotlačil do požadovaného velmi rychlého tempa.
Thomas Enhco sklidil za svůj sympatický výkon mohutné, nepřestávající ovace vestoje. Rozloučil se opět gershwinovským přídavkem. Pro většinu návštěvníků byl Gershwinův koncert jistým vrcholem celého programu. Já bych ale rozhodně nezapomínal na Zouhara a Bolcomův trombónový koncert, který rovněž mocně zapůsobil…
Závěrečné číslo programu bylo už tak trochu navíc. Byly jím Tři taneční epizody z hudby k muzikálu On the Town Leonarda Bernsteina. Tato efektní orchestrální partitura velmi připomínala svět West Side Story, jejíž četné instrumentační prvky zcela přebírala. Božský Lenny tu sice odvedl maximální práci, ale svůj stín nepřekročil. Nachází se tu samozřejmě celá řada hudebně velmi zajímavých neotřelých míst. Například znázornění jízdy metrem, kterým jede hlavní hrdina na návštěvu ženy, již zná jen z plakátu. Ze sól vynikl uštěpačný, lehce přidrzlý Es-klarinet Věry Veselkové či lyrický hoboj Marcely Tománkové. Skvěle hrály žestě, ze dřev zejména klarinety, basklarinet i anglický roh. Smyčce si častěji než jindy zahrály v jednohlasém unisonu, což vycházelo vždy sytě a vyrovnaně. Členem orchestru, který zazářil ve všech skladbách programu, byl pro mě nesporně sólotrumpetista Dávid Pollák. Hrál zpěvně a lehce, svítivým měkkým tónem, s dynamickou a výrazovou šíří, a hlavně s plným pochopením jazzově-klasického charakteru všech svých velkých sól. Byla skutečně radost ho poslouchat…
Tento vydařený večer přinesl brněnskému publiku ve zcela zaplněném Janáčkově divadle silný umělecký zážitek. Americká hudba se toho večera stala odrazem pulzujícího života a tamní bohaté mnohonárodnostní kultury.
Amerika 250 (4. abonentní koncert cyklu Filharmonie v divadle I)
18. června 2026, 19:00 hodin
Janáčkovo divadlo, Brno
Program
George Gershwin: Američan v Paříži
William Bolcom: Koncert pro trombón a orchestr
George Gershwin: Klavírní koncert F dur
Leonard Bernstein: Tři taneční epizody z muzikálou „On the Town“
Účinkující
Jaroslav Zouhar – trombón
Thomas Enhco – klavír
Filharmonie Brno
Dennis Russell Davies – dirigent
