Rudolf Buchbinder: Svoboda v hudbě byla fantastická! Dnes jsme přehnaně přísní

Rakouský vášnivý ctitel Beethovena se ve Vídni chystá po padesáté vystoupit s kompletním cyklem dvaatřiceti Beethovenových sonát. Tento měsíc provede cyklus po devětačtyřicáté. Klavírista je přesto pokaždé dojat k slzám.
(The Guardian – 6. srpna 2015 – Kate Molleson) 

„Beethoven byl nejromantičtější skladatel,“ říká Rudolf Buchbinder a strká mi do ruky partituru, aby mi přesně ukázal, co má na mysli. „Podívejte: nikdo jiný nepsal ‚tempo‘ hned za ‚espressivo‘. Když Beethoven napsal ‚espressivo‘, což psal často, myslel tím něco emocionálního, něco extrémního, něco, co by dokázalo zastavit čas, tak jak ho vnímáme.“ Možná to zní jako drobné detaily technického slovníku, ale pro osmašedesátiletého rakouského klavíristu mají tato označení mnohem větší význam. Přehrává mi několik taktů Beethovenovy Sonáty E dur, op. 109, protahuje rytmus i dynamiku a zní to jako zprohýbaná deska. „Slyšíte to? To je romantická svoboda.“Rudolf Buchbinder provede dvaatřicet Beethovenových sonát tento měsíc v Edinburghu. Bude to jeho devětačtyřicáté vystoupení s kompletním cyklem (padesáté provedení chystá na tento podzim ve Vídni). Celý soubor nahrál celkem třikrát. Poslední nahrávka vyjde brzy na DVD. Beethovenovy sonáty byly stěžejním dílem jeho padesátileté kariéry, přesto je dodnes při jejich přednesu pokaždé dojat k slzám. „Ano, snadno se rozpláču,“ vysvětluje s mávnutím rukyale v každé sonátě je místo, kde se mi do očí derou slzy. Nebudu s tou hudbou nikdy hotový. Pokaždé se učím. Pokaždé je to pro mě výzva.

Hovoříme spolu v jeho vídeňském domě. Je to labyrint, který si v sedmdesátých letech sám navrhl. Stojí mezi kopci a vinicemi na kraji města. Jeho malý pudlík Freddie na mě doráží hned ve dveřích. Procházíme místností za místností. Jsou plné upomínkových předmětů s klavíristickou tématikou a plakátů slavných filmů. Plakát s Buchbinderovou tváří visí hned vedle plakátů s Jamesem Deanem a Marilyn Monroe. Ukazuje mi vlastní akvarely, jasně barevné krajiny s odvážnými, rozevlátými oblaky a bar upravený z pianina, který ukrývá šedesát lahví vybraných whiskey. Sám ovšem pije pouze J&B.

V nejvyšším patře domu je hudební místnost. O prostor se tu dělí dva velké Steinwaye s kulečníkovým stolem a pohovka s potahem s motivem klavíru. Tady také Buchbinder uchovává svou rozsáhlou sbírku rukopisů. První vydání, rukopisy, kritická vydání a nespočet revizí. „Až když jsem začal sbírat staré písemné zdroje, jsem si uvědomil, že mě tyto vědomosti skutečně osvobozují,“ říká, a přitom rychle listuje odbornou statí vídeňského teoretika Carla Czernyho. „Tady, přečtěte si to.“ Podává mi objemnou knihu německého odborníka z devatenáctého století. „Ne? Czerny píše, že když Beethoven hrál pomalou větu z opusu 90, měnil neustále tempo. Hudební svoboda byla tehdy fantastisch! Dnes jsme přehnaně přísní.“Zde se také skrývá vysvětlení Buchbinderova mimořádného – někdo by řekl až výstředního – zájmu o způsob hry daného historického období a o autentickou interpretaci. Před lety vlastnil sbírku historických nástrojů včetně Mozartova klavíru. Na jeho místě teď stojí kulečníkový stůl. Klavírista dnes hraje výhradně na moderní nástroje. Je puntičkářský, pokud jde o přesnost vydání, označení temp, artikulačních stylů. Pro některé posluchače je jeho interpretace ovšem nevyzpytatelná až výbušná.

Kdy došlo k té změně? „Ach,“ povzdechne. „Beethoven byl celý život nespokojený s klavíry, na které hrál, dál ale psal nesmírně náročné kusy. Umíte si představit, co by napsal pro klavíry, jako je tenhle?“ poklepe na svého Steinwaye a bere si další rukopis. „Podívejte, jak tady Beethoven ve své sonátě, opusu 101 napsal ‚contra e‘? Je to nota tak nízká, že ve Vídni ještě neexistovala, ale slyšel ji v Londýně, kde byl klavír s tak nízkým E. Napsal to pro budoucnost. Jistě by chtěl, abychom hráli na moderní klavíry a využívali všechny jejich možnosti.“

Dveře se otevírají a vchází klavíristova manželka s velkým tácem plným vídeňských šlehačkových zákusků zvaných Kardinalschnitte, které připravila speciálně u příležitosti mé návštěvy. Manželé Buchbinderovi jsou svoji už skoro pět desetiletí. Potkali se na hudební akademii, kde oba studovali hru na klavír. Paní Buchbinder se ale od té doby klavíru nedotkla. „Myslí si, že jeden klavírista v domě je víc než dost,“ šeptá mi Rudolf Buchbinder, když jeho žena odešla z místnosti. „Ale podívejte se, jak vaří! Ve Vídni se říká, že já hraji skoro tak dobře, jako moje žena vaří.“

Je v tom jistá nostalgie, když Rudolf Buchbinder vypráví o Vídni svého mládí. Otevřeně si přitom stěžuje, že se vytratil starý kosmopolitismus, který je v základu veškeré velké vídeňské hudby. Co to znamená být dnes umělcem ve Vídni? Ukrojí si další kardinálský řez a pak mi vypráví o svém prvním vystoupení s Beethovenovským cyklem. Na cestě do koncertního sálu byl nucen jet objížďkou. Když zastavil na červenou, podíval se vzhůru a spatřil malou tabulku s nápisem: „V této budově složil Beethoven Sonátu pro kladívkový klavír.“ „Téhož večera jsem s touto sonátou vystupoval. Panuje tady atmosféra, kterou nedokážu popsat a možná bych se o to ani neměl pokoušet. Ale není pochyb o tom, že mi tahle hudba koluje v krvi.“

Rudolf Buchbinder vystoupí s kompletním cyklem Beethovenových klavírních sonát v Playfair Library v Edinburghu, 8.– 26. srpna.

Překlad Ondřej Lábr
Foto Riccardo Musacchio, Peter Rigaud, archiv

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

Mohlo by vás zajímat