Stabat Mater jako alegorie biblického podobenství s dávkou ironického pohledu na každodenní život
Do rozsvíceného hlediště i jeviště Janáčkova divadla se společně usazují jak diváci, tak tanečníci na scéně. V tichu a majestátní chůzí nastupují dívky v šatech tělové barvy a černě odění muži. Usedají na dlouhé bílé kvádry, které vytvářejí pomyslné lavice v chrámové lodi. Plně soustředění pak vstávají, rozdělují se na dvě skupiny podle pohlaví a pevným postojem a odhodlaným pohledem pozorují návštěvníky v hledišti.
Tvorbu Edwarda Cluga, slovinského choreografa rumunského původu, zná brněnské publikum v souvislosti s jeho úspěšnou choreografií Radio and Juliet vytvořenou pro Balet NdB. Premiéra Stabat Mater se konala v Mnichově v r. 2013 a vznikla přímo pro tamní baletní soubor. Je postavena na Pergolesiho barokním díle z r. 1736, které tradičně zobrazuje bolest Panny Marie pod křížem. Clug se však snažil vytvořit vlastní choreografický výklad této hudby. Co v Pergolesiho skladbě vidí sám Clug? – „Při poslechu a později i během mého choreografického hledání mě okamžitě zaujala její čistota, jednoduchost a místy i radostné výkřiky, které rozhodně neodrážejí bolest, ale spíše její imanentní důsledek – naději.“ Clugovo pojetí zdůrazňuje tuto naději v Pergolesiho hudbě, ale současně stopy ironie či humoru každodenního života, které kontrastují s vážným biblickým tématem. Choreograf nevypráví Kristův příběh doslova, ale prostřednictvím alegorií na Ježíšovo utrpení, ukřižování a pláč matky nad jeho mrtvým tělem. Vytváří meditaci o vztahu matky a syna, oběti a přijetí osudu.
Clugův choreografický slovník působí minimalisticky, stroze a někdy až „netanečně“ se skupinovými kompozicemi jako silně vizuální, téměř sochařská tableau. Jasně a čitelně odlišuje mužský a ženský svět. Mužský princip přináší až agresivní pocit s ostrými liniemi těl, rychlými změnami, které staví do kontrastu k lyrické hudbě – dle mého soudu až příliš. Naopak ženský ansámbl se pohybuje s lehkostí kolektivního dechu odrážejícího křehkost, fluiditu a měkkost. Motiv matky a syna vyzní nejvíce ve výrazném duetu, který se stává fyzickým dialogem, kdy se těla navzájem podpírají, padají a znovu zvedají. „Ironické“ civilní momenty narušují atmosféru drobnými gesty a pokřivenými pohyby. Určitou nadsázkou se stává i ženský sbor, který se obuje do podpatků a vidíme jakési nelidské figuríny na módní přehlídce. Obdobně je pojato i Kristovo zrození.
Scénografie Jordiho Roiga si též vystačí s minimalistickou prázdnou scénou, kde hlavními prvky jsou dlouhé bílé hranoly, které nabízejí variabilní využití od funkce kostelních lavic, přes přehlídkové molo, stůl až ke Kristovu hrobu. Výtvarně nejsilnější je scéna ukřižování, kdy tanečníci zdvihnou vysoký kvádr do výšky a pásy doslova „přišpendlí“ Krista jako obtížný hmyz. Clugova Stabat Mater je osobitou výpovědí, která si určitě najde své fanoušky i odpůrce. Není jednoznačná, není krásná ve smyslu taneční estetiky, ale vybízí k přemýšlení.
Nejsilnější fenomén z dílny NDT
Slavné choreografické duo Sol León a Paul Lightfoot strávilo 35 let v Nederlands Dans Theater, jednom z nejslavnějších soudobých tanečních souborů, jehož estetiku dlouhodobě formoval choreograf Jiří Kylián. Oba byli tanečníci, poté choreografové a ve finále umělečtí ředitelé (do roku 2020), dodnes patří k nejvýznamnějším pokračovatelům této choreografické linie, která kombinuje klasickou taneční techniku s principy současného tance a divadelní dramaturgie. Do komponovaného večera polského baletu přinesli svěží vítr svou surrealistickou estetikou, expresivním vizuálním stylem a silnou emocionalitou.
Shutters Shut je čtyřminutová choreografie, jejíž okouzlující a jedinečný rytmus je tvořen básní Gertrudy Steinové, recitovanou samotnou autorkou. Lihgtfoot a León nabídli publiku duet plný husté gestické choreografie, rytmické energie a vtipu. Choreografie reaguje na text, odráží a doplňuje slova. Na začátku tanečníci stojí proti sobě a začínají s drobnými gesty rukou, přesnými izolacemi hlavy a rychlou mimikou. Ve střední části se pohyb rozšiřuje, objevují se změny směrů, rychlé krůčky a posuny. Tak vzniká dialog mezi dvěma těly, která někdy reagují synchronně, někdy odpovídají jeden druhému jako ozvěna. Vrcholem je hyperrytmičnost a extrémně rychlá gesta s groteskní mimikou tváře. Závěr diváka zaskočí nečekaným a prudkým zastavením. Důležitou roli hraje komický prvek – přehnané výrazy obličeje, absurdní rychlost pohybu, synchronizace s jazykovým rytmem. Vytváří estetiku blízkou dada a absurdnímu divadlu. V této souvislosti je třeba zmínit vynikající interprety Manuela Ciribiana a Maxine Morales, kteří dokonale zvládli tuto pro tanečníky značně obtížnou choreografii vyžadující přesný timing, rychlou koordinaci, kontrolu mimiky a vysokou koncentraci.
Choreografie Subject to Change vznikla v roce 2003 pro soubor NDT. Hudebním základem je Smyčcový kvartete č.14 Smrt a dívka od Franze Schuberta. Hudební předloha je sama o sobě dramatickou variací na romantický motiv smrti a pomíjivosti. Tento kontext zásadně ovlivňuje dramatickou strukturu choreografie i její symboliku. Je vytvořena jako scénické podobenství o vztahu života a smrti.
Důležitou roli hraje červený čtvercový koberec symbolizující životní cestu, hranice lidské existence nebo čas mezi zrozením a smrtí (choreografové se též podíleli na tvorbě scény a kostýmů). Čtyři muži v černých oblecích ho volně rozvinou a vytvoří tak jasně vymezený prostor, který funguje jako dramaturgická osa choreografie. Systematicky využívá kontrast mezi centrem a jeho okraji. Hlavní postavy jsou často vytlačovány mimo daný čtverec, což posiluje motiv nevyhnutelnosti osudu. Setkání dívky a „anděla smrti“ vytváří rituální a dramatický dialog, který postupně vyčerpává oba tanečníky a vede k silnému závěrečnému rezignovanému obrazu. Choreografové využívají hlavního principu křehké ženy a nebezpečného muže jako archetypální konflikt. Zajímavé je, že žena není pouze obětí, ale aktivní partnerkou.
Bohatství choreografických nápadů je soustředěno především do duetů. Objevuje se manipulace těla, přetahování, přenášení váhy či zvedání. Tento fyzický kontakt zdůrazňuje konflikt mezi postavami. Choreografie střídá pomalé, kontrolované pohyby s náhlými výbuchy energie, jako jsou rychlé otáčky, prudké pády na zem a zadržované pohyby. Typická je i práce s podlahou nabízející skluzy, tahání těla po koberci, práci s gravitací. Klasické baletní pozice jsou deformovány asymetrií a zkroucením, což vytváří pocit napětí a psychologické dramatičnosti. Chytře je zakomponován i mužský sbor, který může být interpretován jako personifikace osudu, svědomí nebo nevyhnutelného času. Jejich pohyb je synchronní, mechanický, repetitivní a vytváří kontrast vůči expresivnímu duetu. Subject to Change nabízí intenzivní zamyšlení nad koncem lidské existence a přijetím nevyhnutelnosti smrti.
Viztuálně silné, ale strohé Bondarovo Bolero
V roce 1928 napsal Maurice Ravel pro tanečnici Idu Rubinstein, hvězdu Ďagilevova Ballets Russes, skladbu ve španělském stylu. První uvedení Bolera mělo obrovský úspěch, i když sám Ravel ho považoval za jedno ze svých nejméně významných děl. Pro Roberta Bondaru, současného ředitele Baletu Poznaňské opery, je to první setkání s Ravelovou skladbou, která se dočkala nespočtu inscenací. Jeho Bolero nestaví na efektním sólovém výstupu ani na prvoplánových asociacích s flamenkem či erotizujícím podtextu, ale na promyšlené práci celého sboru, který je téměř neustále přítomen na scéně.
Dílo se vyznačuje silnou vizuální stránkou. Úvodní obraz nabízí jakýsi „les nohou“ zalitých červeným světlem, a právě červená barva tvoří významný motiv celé inscenace. Sám Bondara je autorem kostýmů se sytě červenými podkolenkami všech tanečníků. Vizuální rámec zde není efektním dekorativním prvkem, ale důležitou součástí celkového jevištního výrazu. Zajímavá je i kompoziční promyšlenost Bondarovy choreografie. Bolero je vystavěno z rozmanitých vzorců, tvarů a návratů, které odpovídají repetitivnímu charakteru Ravelovy hudby. Bondarův přístup k choreografii je až matematicky přesný, pracující s postupnou gradací od minimalistických pohybů postupně vznikajícího systému, přes rozšiřování struktury korespondující s přibývajícími nástroji a vytváření geometrických obrazců. Další dvě části rozpracovávají výraznější kontakt mezi tanečníky, zvyšující se fyzickou energii, jistý nárůst tlaku a kontrasty mezi skupinami. Poslední závěrečná fáze nastupuje s extrémní dynamikou vedoucí až k pocitu chaosu nebo rozkladu.
Z choreografického Bondarova materiálu, který nejvíce z uvedených čísel těží z baletní neoklasiky, vynikají nejsilněji duety. Jeho styl je novátorský, živý a inovační, i když poněkud chladný a strohý. V kontrastu k ansámblovým pasážím, které budují velké scénické obrazy, duety ukazují jemnější a intimnější vrstvu choreografie. Inscenace je tvar založený na mimořádné přesnosti a disciplíně, kterou bravurně odvedla zvláště mužská část souboru. Bolero lze číst jako rituál či společenský mechanismus vedoucí k rozpadu.
Hostování Baletu Poznaňské opery nás seznámilo s dalším zajímavým a výsostně profesionálním souborem, který nabídl vhled do různých podob současného moderního baletu ve večeru stylisticky různorodém a kladoucím na diváka jisté nároky v hledání a nacházení bohatství nesčetných pohledů a cest.
Four: Clug / Léon&Lightfoot / Bondara
22. března 2026, 19:00 hodin
Janáčkovo divadlo, Brno
Giovanni Battista Pergolesi, Edward Clug: Stabat Mater
Realizační tým
Choreografie: Edward Clug
Scéna: Jordi Roig
Světelný design: Tomaž Premzi
Asistenti choreografie: Gaj Žmavc, Tetiana Svetlična, Agnieszka Wolna-Bartosik
Účinkující
Ženy: Anita Crema, Marta Wiszczuk, Diana Cristescu, Asuka Horiuchi, Kseniya Rzheuskaya, Julia Korbańska, Chiara Ruaro, Carla Farina, Yukino Tamai, Katarzyna Augustyn, Júlia Pagès Raventós, Silvia Molendino
Muži: Manuel Cirbian, Giorgio Tinari, Alexandre Sellani, Takatoshi Machiyama, Mateusz Sierant, Alan Nascimento, Iannis Teirlijnck, Satoru Iwasaki, Kallum Morris, Yahor Rahacheuski, Ervin Szelepcsényi, Jakub Daćkus
Hudbu nahráli sólisté, sbor a orchestr Slovinského národního divadla v Mariboru
Sol Léon & Paul Lightfoot: Shutters Shut
Realizační tým
Choreografie, scéna a kostýmy: Sol Léon & Paul Lightfoot
Báseň: Gertrude Stein: If I told him: A completed portrait of Picasso
Světelný design: Tom Bevoort
Scénické osvětlení: Jolanda de Kleine
Realizace kostýmů: Joke Visser
Asistenti choreografie: Chloe Albaret, Sarah Reynolds, Olivier Coelfard, Agnieszka Wolna-Bartosik
Účinkující
Manuel Ciribian, Maxine Morales
Franz Schubert, Sol Léon & Paul Lightfoot: Subject to Change
Realizační tým
Choreografie, scéna a kostýmy: Sol Léon & Paul Lightfoot
Hudba: Franz Schubert, Smyčcový kvartet č. 14 d moll „Smrt a dívka“ (D 810), 2. část Andante noc moto (zprac. Gustav Mahler)
Světelný design: Tom Bevoort
Scénické osvětlení: Jolanda de Kleine
Realizace kostýmů: Joke Visser
Asistenti choreografie: Chloe Albaret, Olivier Coelfard, Agnieszka Wolna-Bartosik
Účinkující
Chiara Ruaro, Iannis Teirijnck, Alan Nascimento, Alexandre Sellani, Gorgio Tinari, Yahor Rahacheuski
Maurice Ravel, Robert Bondara: Bolero
Realizační tým
Choreografie a kostýmy: Robert Bondara
Světelný design: Wiktor Kuźma
Asistentky choreografa: Agnieszka Wolna-Bartosik, Evgeniia Meissner
Asistentka kostýmního výtvarníka: Chiara Ruaro
Účinkující
Ženy: Anita Crema, Silvia Molendino, Diana Cristescu, Asuka Horiuchi, Kseniya Rzheuskaya, Julia Korbańska, Chiara Ruaro, Carla Farina, Yukino Tamai, Maxine Morales, Katarzyna Augustyn, Sofia Hatylo
Muži: Manuel Cirbian, Giorgio Tinari, Alexandre Sellani, Takatoshi Machiyama, Mateusz Sierant, Alan Nascimento, Iannis Teirlijnck, Satoru Iwasaki, Kallum Morris, Jakub Daćkus, Ervin Szelepcsényi
Hudbu nahrál orchestr Poznaňské opery pod vedením Marty Kluczyńské
