Pražský filharmonický sbor pod vaším vedením dlouhodobě rozvíjí velmi specifický zvukový ideál. V čem se podle vás nejvíce liší práce s velkým profesionálním sborem od komorního ansámblu typu Martinů Voices?
Rozdíly jsou hlavně v práci se zvukem, detailem či frázováním a vyplývají právě z počtu zpěváků. V malém obsazení lze snadněji vykreslit i nejdrobnější detaily a dělat pravou „komořinu“. Na druhou stranu jste zas omezeni fyzickou kapacitou zpěváků, takže například nemůžete počítat s velkým zvukem ani příliš dlouhými frázemi. Každý typ sboru má jiné výhody – jsem rád, že můžu jeden kompenzovat druhým. To střídání obou světů je pro mne něco jako sbormistrovská hygiena, pro duši i pro uši. V posledních letech se mi k tomu navíc přidal ještě třetí svět, a to orchestr, což je něco úplně jiného. Ta různorodost mi vyhovuje – nerad přešlapuju na místě.
Dramaturgie koncertu 2. března 2026 v Rudolfinu propojuje Martinů a Gemrota. Co bylo hlavním impulsem pro toto propojení?
Impulsem byl zapomenutý a neznámý text Pochovávání světla od Miroslava Bureše, tedy autora textových předloh slavných vysočinských kantát Bohuslava Martinů. Sám Martinů se ke zhudebnění tohoto textu nedostal, ale asi před pěti lety byl z popudu festivalu Smetanova Litomyšl a jejího tehdejšího dramaturga Vojtěcha Stříteského jeho zhudebněním pověřen Jiří Gemrot. Vznikla zajímavá a poměrně rozsáhlá kantáta, která na Martinů v lecčems navazuje a tvoří jeho podobně koncipovaným dílům jakýsi protipól. A proto se samo nabízelo, že oba autoři zazní v rámci jednoho koncertu vedle sebe.
Vnímáte v Gemrotově hudbě přímé či nepřímé odkazy na kompozice Bohuslava Martinů, nebo jde o zcela svébytný jazyk?
Jiří Gemrot má svůj vlastní hudební jazyk, který je naprosto svébytný – dynamický, pulzující, provokující, přitom ale v rámci soudobé hudby spíš tradičnější. Určité reminiscence na Martinů v té skladbě jsou, ale vyplývají hlavně z podobného vokálního a instrumentálního obsazení, jako mají vysočinské kantáty, a také z podobného textu od stejného autora. Člověk v té hudbě nějakou podobnost slyšet spíš chce, než že by tam objektivně byla. Mluvil bych tedy více o jakési inspiraci než o velkém vlivu. Zkrátka je to pořád jen a jen Jiří Gemrot.
Jak jste přistupoval k nastudování Gemrotovy kantáty, která kombinuje recitátora, baryton, klavír, smyčcové kvarteto a sbor?
Úplně stejně jako ke kterémukoliv jinému nastudování. Nejdřív poctivě celé hodiny doma nad partiturou – u stolu a u klavíru – pak poctivě ve zkušebně se zpěváky a instrumentalisty. Musím ale říct, že ta skladba není snadná a potřebuje docela dost času, aby se jí člověk prokousal a dostal ji pod kůži. Výsledek je ovšem velmi zajímavý a efektní. Výhodou je, že jsme Pochovávání světla prováděli už před pár lety na Smetanově Litomyšli, takže ta kantáta je teď moc hezky usazená a vlastně ji spíš oprašujeme, než že bychom ji studovali od nuly.
V čem podle vás spočívá nadčasovost kantát Bohuslava Martinů, zejména Mikeše z hor?
Je to krásná, vlastně geniální hudba. Má poetický text s hlubokým poselstvím – o lidskosti a pomíjivosti. Českomoravský kolorit, který všichni známe a máme jej pod kůží. Z toho všeho vyplývá ona nadčasovost, možná doslova aktuálnost, a proto i působivost směrem k publiku.
Jak se proměňuje zvukový ideál Martinů Voices v závislosti na repertoáru – hledáte pro Martinů jinou barvu než pro současnou hudbu?
Ideál je pořád stejný a vychází z mé zvukové a barevné představy, ale také ze složení sboru. Zvuk každého sboru staví jednotliví zpěváci, musíte pracovat s jejich danostmi a ty danosti do určité míry opracovávat, v žádném případě je ale nemůžete ani nedokážete úplně potlačit – to by byla v profesionálním sboru slepá ulička. Kouzlo profesionální sbormistrovské práce tkví právě v tom, jak se vypořádáte s dispozicemi jednotlivců a co z oněch dispozic dokážete vytěžit, aniž byste zpěváky a to dobré, co v nich je, zničili. S barvou zvuku si v každé studované skladbě samozřejmě pohráváme trochu jinak, základní estetika ale zůstává pořád stejná.
Chystáte nějaké zajímavé projekty v blízké budoucnosti, ať už s Pražským filharmonickým sborem, nebo s Martinů Voices?
Za všechny jmenuji jeden. Dva týdny po zmiňovaném koncertu Martinů Voices v Rudolfinu mám velký koncert s Pražským filharmonickým sborem a Symfonickým orchestrem Českého rozhlasu. Ve Španělském sále Pražského hradu budeme v rámci koncertu nazvaného Francouzský večer provádět velké oratorium Arthura Honeggera Král David. V první polovině koncertu zazní ještě Sinfonietta Francise Poulenca. Je to fakt krásný program!
