Rýnské zlato – veselá anarchie v Bayreuthu

Letošním uvedením nové inscenace Wagnerovy tetralogie Prsten Nibelungův v Bayreuthu se současný intendant berlínské Volksbühne a její režisér  Frank Castorf  postaral o pěkný humbuk jak v mediálním, tak i v odborném světě. Ostatně v rozhovoru kontroverzní umělec, vystudovaný a působící do pádu Berlínské zdi v divadlech bývalé Německé demokratické republiky, prohlásil volně řečeno, že Ring je veselá anarchie a podle toho také jednal. Když jsem si přečetl všechny ty zprávy v tisku a viděl fotografie, vyděsil jsem se, protože mne za několik málo dní čekala na inkriminovaném místě tato podívaná také. Mrzí mne, že jsem všechny ty povětšině zlostné výlevy o pojetí inscenace četl a utvořil si jakýsi pasivní vnitřní odpor již předem. Nevadily mi ani hlášky v tisku, že režisérovo pojetí je bezkoncepční, samoúčelné nebo nerespektující smysl díla, ale spíše mne vyplašily uveřejněné fotografie scény srbského scénografa Alexandra Děniče. Tato vizuální dokumentace je pochopitelně statická a chybí jí jak prostorová, ale rovněž měnící se světelná dimenze, což lze reálně hodnotit jen při přímém zhlédnutí. Rovněž byly neoprávněné kritiky, že se vše odehrává v jedné dekoraci. Vtip byl v tom, že výtvarník použil otáčecí jeviště, kterým dnešní inscenátoři většinou bohužel opovrhují. U takového ztvárnění dosáhnete vhodným natočením několika naprosto různých pohledů. Navíc se při pohybu točny během probíhajícího děje dosáhne dojmu velmi zajímavé kinetiky.

Před představením bylo dosti času obcházet si festivalový dům a nasávat atmosféru krásného a zároveň mýtického prostředí, nezasaženého tentokráte tropickými vedry jako o několik dní nazpět. Na jedné straně jsem byl překvapen mohutnou, realistickou malbou vyvedenou kulisou, překrývající čelní stěnu Festspielhausu, aby zakryla špatný stav fasády. Na druhé straně pak obveselí všudepřítomné, různě rozmístěné barevné figurky skladatele v pozici s dirigentským gestem. Jsou z umělé hmoty a údajně k mání za pět set euro. Čtvrt hodiny před začátkem představení, ohlášeným na šest večer, vystoupí na balkon skupina trubačů, aby upozornili diváky, že se blíží začátek představení. Po pěti minutách se vrátí znovu a stejnou melodii zahrají dvakrát. To již většina diváků urychleně zaujímá svá místa. Pouhých pět minut před šestou nastoupí muzikanti potřetí a uvedenou melodii zahrají třikrát a naposledy, protože Rýnské zlato nemá pauzu.

Mladé uvaděčky, jako na povel, zavírají sedm dveří na každé straně parteru o třiceti řadách. Pochopitelně i ve třech pořadích v zadní části hlediště, netypicky se rozšiřujícího odpředu dozadu. Všude je proklamována příkladná akustika sálu a legendární, částečně překrytý orchestr, aby moc nepřehlušoval pěvce – není to ale tak úplně pravda. Záleží na tom, kde sedíte a zda nemáte lístky na krajní místa, ze kterých není část jeviště vidět. A tam právě nastává problém s vyváženou akustikou. Navštívil jsem Bayreuth mnohokrát a vyzkoušel nejrůznější místa v parteru i v jednotlivých pořadích. Na Rýnském zlatu to bylo na kraji jedenácté řady. Pokud sólisté zpívali na protější straně jeviště směrem do publika, byli slyšet méně. Také mi trochu vadilo, že při krásné, sotva slyšitelné a zvukově gradující melodii Rýna vlastně nebylo poznat, kdy hudba začala; na dirigenta samozřejmě vidět není.

Protože režisér si dal jako hlavní atribut moci a peněz naftu, je základní dekorací benzínová pumpa s motelem. Je to kdesi v Americe na přelomu šedesátých a sedmdesátých let minulého století. Stavba je na točně postavena tak, aby bylo možno při patřičném natočení nahlédnout do jejích interiérů. Nechybí ani bazén naplněný vodou (ale ne z Rýna), ve kterém na začátku děje laškuje Alberich s místními lehkými děvami – dcerami Rýna. V prostoru je navíc umístěn projekční panel, na kterém můžeme vidět dvěma kamerami snímané jednotlivé herecké akce a také ty z dějů, probíhajících za dekorací. Tyto velmi živě snímané detaily, šikovně střihané, dodávají představení úplně jinou dimenzi, jaká vlastně v Bayreuthu ještě nebyla k vidění. Wotan přijíždí v nádherném dobovém kabrioletu Mercedes černé barvy a v hotelovém pokoji si  může třeba užívat v posteli s Frickou i Freiou. Obři Fasolt a Fafner na důkaz své síly a moci rozbíjejí basebalovou pálkou vnitřní vybavení prodejny v pumpě za přihlížení vyděšeného prodavače. Zmizení Albericha pomocí kouzelné přilby a možnost proměny v hada nebo ropuchu, čímž se tento skřet vytahuje před Wotanem a Logem, bylo samozřejmě bez problému uskutečněno jednoduchým trikem právě na filmovém plátně. Není místo popisovat řadu dalších, někdy vtipných, jindy i ne zcela povedených akcí. Co však nelze popřít, bylo brilantní herecké zapojení všech aktérů předváděného děje. Zajímavé je, že režisér se inscenování oper až na jednu výjimku (Otello v Basileji) nevěnoval. Navíc dle jeho vyjádření mu bylo jedno, že tento Ring je významný právě dvoustým wagnerovským výročím. Přijal nabídku a dílo inscenoval jako normální inscenaci roku 2013. Před ním již dva jiní nabídku odmítli, a tak Castorf musel vše zvládnout na poslední chvíli v dosti krátkém čase.

Bayreuthský hudební nováček a nastávající hudební šéf opery v Mnichově Kyrill Petrenko byl již dosti po právu vychválen všemi médii prakticky bez výhrad. Dodal bych k tomu (možná díky onomu krajnímu  sedadlu v jedenácté řadě), že orchestr mohl někdy znít přece trochu silněji. Na bayreuthskou akustiku je možná zapotřebí, po návštěvách a poslechu oper v normálních divadlech, si zvyknout. Celkové vyvážení poměru složky orchestrální i pěvecké ale bylo vynikající. Sólistické obsazení bylo velmi vyrovnané, samozřejmě někteří vyčnívali nad jeho průměr. Celá pěvecká sestava současného Ringu byla pro mne prakticky úplně nová, pouze hezkou a hlasově výtečnou Švédku, která ztvárnila Freiu, Elisabet Strid, jsem viděl před čtyřmi lety v Oslo jako Alžbětu v Tannhäuserovi a i tehdy byla vynikající (uplatnila se také jako představitelka Rusalky hned v několika inscenacích Dvořákovy opery). Ve Valkýře jako Brünnhilda mi byla známa rovněž výtečná a řadu let nedoceněná Angličanka Cathrine Foster (před deseti lety fantastická Senta ve Výmaru). Velkým překvapením pro všechny byl mladý představitel Wotana Wolfgang Koch. Tento muž zpívá nesmírně procítěně, s vynikající dikcí a naprostou jistotou. Snad by mohl jeho hlas být o něco objemnější, ale to už bychom chtěli moc. Pro Albericha byl vybrán Rakušan Martin Winkler, bayreuthský debutant, pěvecky ne až tak dokonalý jako Koch. Ale také právě díky výborné výslovnosti a sugestivnímu hereckému projevu vytvořil velmi působivě vykreslenou postavu. Pěvecky velikým překvapením byl štíhlý a vysoký Mime Burkharda Ulricha a také pomenší postavy, v černé paruce a červeném saku komicky vzhlížející Norbert Ernst. Zpíval perfektně a jistě Logeho. Z dvojice obrů si vedl po všech stránkách velmi dobře dnes v operním světě známý Günther Groissböck z Rakouska v roli Fasolta. Lothar Odinius byl velmi dobrý v malé úloze boha Froha.

Z dámského obsazení vedle již uvedené Elisabet Strid byla hlasově i výrazově suverénní, dnes již velmi úspěšná mezzosopranistka Claudia Mahnke jako Fricka. Černovlasá Nadine Weismann, která ztvárnila bohyni země Erdu, dobře doplnila výkon svých kolegyň. Jako dcery Rýna, v našem případě sexuální motelové pracovnice, zaujaly nejen svými kyprými tvary, vynikajícími ve svádivých kostýmech Adriany Braga Peretzki mladé pěvkyně: Mirella Hagen-Woglinde, Julia Rutigliano-Wellgunde a Okka von der Damerau-Flosshilde. A pro úplnost je třeba zmínit také pěvecky ne již tak výrazné představitele boha Donnera a obra Fafnera zpívané Oleksandrem Pushniakem a Sorinem Colibanem.

Stejně jako po premiéře, tak i po skončení druhé reprízy Rýnského zlata se ozývalo silné bučení a nesouhlas, které ale bylo daleko silněji přehlušeno frenetickým aplausem a silným dupáním do dřevěné podlahy hlediště nadšeným publikem. Bayreuthské obecenstvo je vysoce vyspělé, je složeno z lidí, kteří Wagnerově hudbě rozumějí a milují ji. Jsou to diváci inteligentní a znalí a nevadí jim, že jim třeba ve všem není výklad režiséra zcela jasný. V první řadě hodnotí kvalitní hudební provedení. Vždyť před řadou let první netradiční Ring – v režii Patrice  Chéreaua a v perfektním  hudebním nastudování Pierra Bouleze – kompletně změnil tradici inscenování tohoto díla a byl nakonec veřejností přijat. A jsem si jist, že takto to bude i s inscenací současnou. Dnešní Bayreuth nemůže být navždy a  speciálně v uvádění tetralogie Prstenu Nibelungova nějakou dogmatickou neměnnou záležitostí. Přejme svobodu uměleckého projevu a buďme zvědaví, jaká bude příští inscenace Tristana a Isoldy v režii kontroverzní režisérky a pravnučky velkého skladatele, Kathariny Wagner. Jistě to nebude žádná těžká klasika. To již ostatně potvrdila na Zeleném pahorku ve svých Mistrech pěvcích norimberských.

 Hodnocení autora recenze: 75 %

Bayreuther Festspiele 2013
Richard Wagner:
Das Rheingold
Dirigent: Kirill Petrenko
Režie: Frank Castorf
Scéna: Aleksandar Denić
Kostýmy: Adriana Braga Peretzki
Světla: Rainer Casper
Video:  Andreas Deinert, Jens Crull
Festspielorchester
Premiéra 26. července 2013 Festspielhaus Bayreuth
(psáno z reprízy 14. 8. 2013)

Wotan – Wolfgang Koch
Donner – Oleksandr Pushniak
Froh – Lothar Odinius
Loge – Norbert Ernst
Fricka – Claudia Mahnke
Freia – Elisabet Strid
Erda – Nadine Weissmann
Alberich – Martin Winkler
Mime – Burkhard Ulrich
Fasolt – Günther Groissböck
Fafner – Sorin Coliban
Woglinde – Mirella Hagen
Wellgunde – Julia Rutigliano
Flosshilde – Okka von der Damerau

www.bayreuther-festspiele.de

Foto Pavel Horník (exteriéry), Enrico Nawarth (inscenace)