S Alenou Hönigovou o Hudebním létě na zámku Jezeří

Z úpatí Krušných hor shlíží do krajiny zámek Jezeří, jedna z někdejších rezidencí knížecí větve Lobkowiczů. Ačkoli byl zámek dlouho jen krok od svého zániku kvůli těžbě hnědého uhlí v povrchových dolech, ukusujících kdysi krásné podhůří, díky velkému úsilí správy zámku, místních obyvatel a mnoha dalších podporovatelů se rozlehlý komplex daří postupně opravovat a zpřístupňovat veřejnosti. Dokladem navracejícího se života je také festival Hudební léto na Jezeří, založený v roce 2012. Letos proběhne ve dnech 2.–30. srpna jeho třetí ročník.

Na počátku devatenáctého století bývalo Jezeří významným kulturním centrem, což byla zásluha především knížete Františka Maxmiliána Lobkowicze, který byl sám nadšeným a výtečným hudebníkem. Udržoval také kontakty s předními umělci té doby a řada z nich také působila v jeho službách. Jak vlastně vypadal hudební život na lobkowiczkém dvoře v té době?

Kníže Lobkowicz byl opravdu mimořádná osobnost s kontakty s tehdejší kulturní elitou. Jako ředitel vídeňských divadel měl skvělý přehled o evropském hudebním dění. Musel být také mimořádně zábavný člověk. Hraběnka Thürheimová, která na Jezeří často jezdila, ho ve svých pamětech nazývá největším hudebním bláznem. Hudebníci si tam prý podávali dveře a neustále se tam hodovalo. František Maxmilián zde také nechal vybudovat zámecké divadlo a zřídil si vlastní kapelu. Jako muž vytříbeného vkusu se nechtěl spokojit s žádnou regionální úrovní a angažoval zde opravdu výjimečné hudebníky. Není náhodou, že právě zde proběhla první soukromá premiéra Beethovenovy symfonie Eroica. Nechal také přeložit do češtiny Haydnovo oratorium Stvoření a sám v něm zpíval roli Rafaela.

Podpora umění byla ve šlechtických kruzích tehdy běžná, ale na našem území byla takto vysoká umělecká úroveň ojedinělá. František Maxmilián rozpoznal Beethovenovu genialitu, už když mu bylo dvacet let a na jeho objednávku a za jeho peníze vznikla řada skvělých skladeb. My Češi jsme velmi hrdí na naši hudební minulost, ale je třeba si uvědomit, že naši nejskvělejší hudebníci museli tehdy hledat práci v emigraci. Kníže Lobkowicz měl odvahu podpořit skutečně nové věci a věřil svému úsudku – takových lidí bylo a je u nás stále málo.Jedním z poslání festivalu je oživit skladby lobkowiczkých hudebníků. Se kterými jmény se setkáme v letošním programu?

Zazní zde hudba lobkowiczkého kapelníka Jana Josefa Röslera, která je pro mě opravdovým objevem, a samozřejmě zde nemůže chybět Beethoven a Haydn, favoriti Františka Maxmiliána Lobkowicze. Každý srpnový víkend zde má zvláštní téma: 2. a 3. srpna zde uslyšíme Röslerovu operu, 9. a 10. srpna smyčcové a klavírní kvartety s berlínským Camesina Quartett právě od Beethovena a Haydna, ale i díla skladatelů, kteří na jejich tvorbu přímo reagovali. V sobotu 16. srpna zde vystoupí lotyšský zpěvák Raitis Grigalis s písňovým cyklem Vzdálené milé od Beethovena. Beethoven zbožňoval Goetheho poezii a jeho básně by byl rád zhudebnil. Při osobních setkáních právě v nedalekých Teplicích ale Beethoven Goethemu připadal poněkud podivný a zhudebnění svých básní přenechal raději Janu Václavu Tomáškovi. Tuto zcela odlišnou, ale neméně úchvatnou verzi uslyšíme o den později v podání Markéty Cukrové. Mohu ještě prozradit, že tajemství, kterými jsou tato dvě díla opředena, nebude vyprávět jen hudba a texty, ale budou ilustrována i obrazovými vjemy. V neděli 24. srpna zde uslyšíme virtuózní violoncellové sonáty stálého člena lobkowiczké kapely Antonína Krafta, mimochodem také sólisty, pro kterého psali koncerty a sonáty právě Haydn a Beethoven. Zazní zde i skladby dalšího „Beethovenova“ cellisty Romberga a hudba Beethovena samotného v podání Ilze Grudule.

Závěrečným koncertem bych ráda připomenula někdejší slavné uvedení symfonie Eroica v zámeckém divadle. Atmosféra jejího vzniku a to, co autora k jejímu napsání inspirovalo, je tématem koncertu, který zazní na historickém nástroji Broadwood.

Rozhodli jste se také tento ročník znovu zahájit inscenací opery Jana Josefa Röslera Vrahem z pomsty, kterou začínal také loňský festival.

Hudba Jana Josefa Röslera mě vloni opravdu nadchla, právě tak jako práce se zpěváky a hudebníky, kteří se na projektu podíleli. Dějově je to parodie na italskou operu, ale to nevylučuje naprosto skvělou hudbu s polohami komiky, lyriky i opravdového dramatu. Celý ten proces od momentu, kdy jsem poprvé četla Röslerovo jméno a zjistila, že to není ten známý Antonio Rössler neboli Rossetti, přes hledání jeho hudby, přepracování šestisetstránkového manuskriptu až do chvíle, kdy jsme začali zkoušet, bylo opravdové dobrodružství. Jednotlivé postavy se začínaly „líhnout“ v osobách hlavních protagonistů Anny Hlavenkové (Isabella), Jaromíra Noska (Riccardo), Daniela Issy (Fernando) a Javiera Hagena (Bruno) přímo před mýma očima. Navíc Mirek Rovenský k tomu vykouzlil nejen scénu prakticky z ničeho (což byla vzhledem k našemu rozpočtu podmínka), ale i opravdu tvůrčí atmosféru. Tohle dobrodružství ještě není zdaleka u konce a já se moc těším na jeho další etapu.Festival na Jezeří je vlastně od počátku tvým projektem a pracuješ na něm jako dramaturg i hlavní organizátor. Podílí se na něm ale také řada dalších lidí a organizací, které podaly pomocnou ruku k tomuto projektu.