S choreografem Petrem Zuskou nejen o Listech důvěrných

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Máte potřebu se při tvorbě pro PKB vyrovnávat s odkazem Pavla Šmoka?
Nějak úplně nerozumím, co je touto otázkou myšleno. Odkaz Pavla Šmoka je jasný. Je to ten, kdo tento soubor před šedesáti lety založil, mnoho desetiletí ho vedl, byl jeho „ultrarezidenčním“ choreografem a jeho tváří. Pro mne osobně patří Pavel Šmok, vedle Jirky Kyliána, Libora Vaculíka a Ctibora Turby, zároveň k mým dávným, ale podstatným „učitelům“, což nelze zapomenout. A to je vše. Není s čím se „vyrovnávat“. Pavlův odkaz je především o touze svobodně tvořit a to dělám doposud celý život.

Petr Zuska v Národním divadle (foto Serghei Gherciu)

A jak hodnotíte rozdíly fungování nezávislého souboru ve srovnání s velkým divadlem, na které jste byl zvyklý? Předpokládám, že se musíte více přizpůsobovat časovým možnostem tanečníků a prostor, ve kterých zkoušíte…
Je to jiné v mnoha ohledech. S baletem Národního divadla jsem, jako umělecký šéf, pracoval kontinuálně 15 let. Soubor měl 80 tanečníků, 7 asistentů choreografie, baletních mistrů, kompletní administrativní tým a technický servis… Mnozí tanečníci se mnou pracovali na deseti i více inscenacích, takže fungovala i jakási souhra a vzájemné napojení. Ten poslední aspekt pochopitelně nefungoval při mém hostování v jiných velkých světových souborech, kde jsem byl třeba jen jednou, ale vše výše zmíněné, včetně finančního zázemí, počtu jevištních zkoušek před premiérou atd., je zkrátka jiný svět. To ale vůbec neznamená, že má dosavadní spolupráce s tímto malým souborem jakkoli umělecky utrpěla. Pražský komorní balet je vysoce profesionální a kvalitní partou umělců a lidí, kteří ve výrazně omezených podmínkách dělají skvělé taneční divadlo a spolupracují se zajímavými tvůrci. Neodpustím si takové malé srovnání. Před časem jsem navštívil premiéru Baletu ND – složený večer s názvem bpm. Bylo mi opravdu stydno, jelikož nic tak špatného jsem již dlouho neviděl. Ta premiéra ale stála mnoho milionů. PKB dělá premiéry za statisíce a jsou desetkrát lepší. Bohužel se zdá, že je to mnohým, odpovědným za financování kultury a divadla, úplně jedno. Kvalita už dávno není to podstatné. A kvalita v kultuře už vůbec ne. Proto je tento malý soubor opět a znovu na hraně samotné existence. A to je asi v tuto chvíli ten nejpodstatnější a nejsmutnější rozdíl. (Toto srovnání neuvádím jako bývalý šéf Baletu ND a současný rezidenční choreograf PKB, ale jako čistou reflexi jasně rozpoznatelné reality).

Co děláte, když se při choreografické práci dostanete do bodu, kdy nevíte jak dál?
To se pochopitelně občas stává. V mých choreografických začátcích jsem tyto chvíle velice prožíval a bylo mi úzko. Zkušenost je ale dobrá učitelka. Prostě zachovat klid, nebrat to a ani sebe tak vážně a to pravé ořechové k vám vždy, druhý či třetí den, nakonec samo dorazí.

Petr Zuska po premiéře s PKB (foto Serghei Gherciu)

V říjnu proběhla odložená premiéra představení Terapie, které jste dělal v Dejvickém divadle. Je to nezvyklé, vidět vás podepsaného nejen pod choreografií, ale též pod režií na čistě činoherní scéně, jak spolupráce vznikla?
Někdy zhruba rok a půl před tím jsme se bavili s uměleckým šéfem Martinem Myšičkou po nějaké premiéře v Dejvickém a tam to vzniklo. Martin viděl nějaké mé představení v Národním. Pak jsme se sešli i s herci a diskutovali o tom, co a jak. Původně jsem myslel, že mi třeba řeknou o nějaký titul, nějakou již existující hru. Ale všichni byli tak nějak pro úplně novou, autorskou záležitost. Cítil jsem, že by se rádi vydali po neprošlapané cestě, což se mnou bylo jistě nasnadě. Vymyslel jsem dvě různé věci, respektive témata. Pan Theodor Mundstock podle románu Ladislava Fukse a pak onu zvláštní, bizarní Terapii. K té se přiklonili a pak jsem začal vymýšlet a psát.

Už jste dříve režíroval mluvené slovo?
Ano, párkrát jsem již s herci pracoval a nejen na pohybu, ale i na aranžmá a režii. Taktéž jednou v opeře a vlastně popravdě i v několika mých inscenacích s tanečníky. Mluvené slovo mám i v tanečním divadle docela v oblibě. Mluvený text, dialogy a činoherní jevištní poetika mne vždy zajímala. Divadlo je jen jedno, ač se různí do tří základních jevištních umění. Baví mne nabourávat hranice mezi těmi obory. Snad i proto je Terapie v podstatě takovým totálním divadlem.

Pracoval jste s herci jinak, než běžně pracujete s tanečníky? Vyžadují jiný přístup?
Samozřejmě. Herci vyžadují jiný přístup než tanečníci. Zde je třeba ctít obor, protože jejich psychologie je odlišná. Úplně triviálně a zjednodušeně řečeno je to o tom, že tanečníci nejdřív ze všeho řeší kroky – choreografii a na tom posléze staví ono „vyšší“, to nepojmenovatelné a neopakovatelné. Herci to mají opačně. Nejdříve musí chápat smysl celku, detaily vztahů, psychologii své postavy – tedy to „vyšší“…, teprve pak začnou pracovat s textem.

Pražský komorní balet – Listy důvěrné (chor. Petr Zuska, foto Serghei Gherciu)

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Mohlo by vás zajímat


5 1 vote
Ohodnoťte článek
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments