S choreografem Petrem Zuskou nejen o Listech důvěrných

Pražský komorní balet připravil na tuto neděli pro své diváky nový program s názvem Mraky důvěrné. Za tímto sousloví se skrývají dva tituly choreografií a jednou z nich jsou Listy důvěrné. Známý smyčcový kvartet Leoše Janáčka oblékl do tanečního hávu Petr Zuska. Jakou inspirací je pro něj Janáčkova hudba, jaké výhody či překážky nachází ve spolupráci s nezávislým tanečním souborem nebo kam směřuje jeho další tvorba? O tom jsme si povídali nedlouho před premiérou:

Janáčkův 2. smyčcový kvartet Listy důvěrné jste si pro svou novou choreografii vybral sám, nebo to bylo konkrétní přání vedení Pražského komorního baletu?
Bylo to přání ředitelky PKB Laďky Dunovské Jandové. Sešli jsme se spolu na začátku listopadu a diskutovali o něčem, co bychom mohli věnovat jejímu manželovi, a především dlouholetému majiteli a mecenáši souboru, který v září zemřel – Ivanovi Dunovskému, bez něhož by tento ansámbl už pravděpodobně dávno neexistoval. Jelikož měl Ivan Janáčka velice rád, padla volba na tento Opus a snad i proto, že už má v historii PKB své důležité místo. Autorem někdejší dávné verze byl právě táta souboru Pavel Šmok… Tak jsem souhlasil, ale popravdě, když jsem to posléze začal poslouchat, dost jsem se zpotil. Není to vůbec jednoduchá hudba a je těžké ji dramaturgicky uchopit. Janáček zde střídá témata po 20 vteřinách jak ponožky a je mu úplně jedno, že po bezmála sto letech na to bude vytvářen nějaký balet… Ale výzvy jsem měl vždycky rád. (Mimochodem Šmok, před mnoha desetiletími asi taky).

Inspirujete se pro choreografii Listy důvěrné Janáčkovým životem nebo kontextem doby?
Možná to mnohé překvapí, ale v tomto případě vůbec ne. Rezignoval jsem na všechny možné „stopy“, po kterých by se má cesta mohla ubírat. Ať zmíněného kontextu doby, nebo faktu, že onen smyčcový kvartet je vlastně jakousi hudební variantou písemné korespondence mezi Janáčkem a o 40 let mladší vdanou ženou, se kterou měl mnohaletý nemanželský poměr, přes skutečnost, že se jedná o poslední skladatelovo dílo, jelikož ve stejném roce zemřel…, až po možnost to pojmout, v rámci výše zmíněného, jako nějakou „tryznu“ za Ivana Dunovského. Jsem si jist, že by to takto ani on sám nechtěl. Takže jsem to dělal s pocitem naprosté svobody a nechal na sebe působit jen hudbu a snažil se zachytit nějaké „obrazy“, které ve mně vyvolávala. Ač tento termín nerad používám, je to ryzí abstrakce. Žádný příběh, žádná dramaturgická linie. Jsem si však jist, že určité momenty budou divákům podprahově srozumitelné a doufám, že je na nějaké podvědomé úrovni i osloví a zasáhnou.

Pracujete v choreografii se základním hudebním dialogem prvních houslí a violy, který je pro toto kvarteto charakteristický?
Možná ano. Ale nevím to jistě. Konkrétně jsem se tímto fenoménem nezabýval. Jsem sice hodně muzikální, ale do partitury nikdy nekoukám. Takže je to jen o uších a o intuici… No, přiznávám, že momenty hudebních návazností mezi nástroji samozřejmě vnímám a v mnoha situacích jsem se tím pochopitelně nechal vést. Ano, vím, že v tomto Janáčkově díle měla být původně použita specielní viola d’amour, ale tento aspekt opravdu pomíjím. Nakonec tam stejně není – prý se už tehdejší interpreti postavili na zadní, jelikož se zkomponovaná virtuozita s tímto starým nástrojem dala jen těžko sloučit. Nechci se pasovat na historického vědce, ale nebyla právě tato skutečnost jedním z důvodů, proč to Janáček už dál neunesl a radši skonal???

Vedle Antonína Dvořáka pracujete velmi často s hudbou právě Leoše Janáčka, je to proto, že je Janáček pro pohybové ztvárnění dobře srozumitelný, nebo je vám něčím blízký, nebo?
Ano, Janáčka jsem v mnoha svých dílech použil, ale takřka výhradně jeho klavírní lyriku. Začalo to v roce 1996, kdy jsem choreografoval cyklus V mlhách. Pak jsem přesedlal na Po zarostlém chodníčku. Nikdy jsem to nedělal celé, ale vždy pár vět v kombinaci s hudbou nejrůznějších jiných skladatelů a nejen českých. V naprosto stylově a tematicky odlišných inscenacích, v rozmezí mnoha let a napříč mnoha tuzemskými a zahraničními soubory. Například poslední větu zmíněného cyklu – „A sýček neodletěl“ jsem použil celkem asi sedmkrát. Janáčkovo piáno je mi blízké svou lyrikou, syrovostí, tesknotou, dramatičností i jemným minimalismem. Jistě to není kvůli srozumitelnosti pro pohybové-baletní ztvárnění. To bych dělal spíš Chopina. Právě naopak.

Vybral jste si interpretaci Zemlinského kvarteta, které slyšíme v doprovodu tance v posledních letech často, máte pro to nějaký zvláštní důvod?
Nevybral jsem si je já, ale vyplynulo to z již několikeré spolupráce Pražského komorního baletu právě s tímto ansámblem. Dnes jsme měli s nimi první zkoušku a musím říci, že jsem za tuto volbu velmi rád. Jsou opravdu skvělí a jejich interpretace má „koule“. I svou přítomností na jevišti dávají celému kusu další silnou dimenzi.

Motiv Janáčkových Listů důvěrných trochu předurčuje, že by se v choreografii mělo jednat o duet/duety, bude to tak?
Jak jsem říkal, mé pojetí je naprosto svobodné, nezatížené, kromě hudebních, žádnými motivy. Obsazení je o osmi tanečnících, tedy čtyřech ženách a čtyřech mužích – genderově tedy perfektně vyvážené, nikdo nemůže říct ani popel. Jistě, je tam nepřeberné množství duetů, ale i trií, kvartetů, sól, tutti unisón… a vše se do sebe přelévá, často i v několika plánech najednou. Takový organizovaný chaos, ač velmi muzikální a jasně strukturovaný.

Koho jste si ze souboru PKB tentokrát vybral? Koho uvidíme tančit?
No, v podstatě uvidíte téměř celý soubor. Lindu Svidró, Terezku Hlouškovou, Báru Mullerovou, Oldřišku Neumannovou, Nikitu Korotkova, Bertíka Kaše, Frantu Rezka a Dalibora Lekeše.

Býváte již označován za rezidenčního choreografa PKB, pokolikáté teď se souborem pracujete?
To, že jsem rezidenčním choreografem tohoto souboru, jsem se asi před dvěma lety dozvěděl z jejich tiskové zprávy a pro mne samotného to bylo překvapení. Ale vzhledem k tomu, že budou Listy důvěrné od roku 2019 už asi čtvrtou mou spoluprací s nimi, si asi tento titul zasloužím. Zřejmě přihlédli i k dalším, asi sedmi kusům, které měl tento soubor na repertoáru i v hluboké minulosti, dokonce ještě v dobách Šmokových.

Máte potřebu se při tvorbě pro PKB vyrovnávat s odkazem Pavla Šmoka?
Nějak úplně nerozumím, co je touto otázkou myšleno. Odkaz Pavla Šmoka je jasný. Je to ten, kdo tento soubor před šedesáti lety založil, mnoho desetiletí ho vedl, byl jeho „ultrarezidenčním“ choreografem a jeho tváří. Pro mne osobně patří Pavel Šmok, vedle Jirky Kyliána, Libora Vaculíka a Ctibora Turby, zároveň k mým dávným, ale podstatným „učitelům“, což nelze zapomenout. A to je vše. Není s čím se „vyrovnávat“. Pavlův odkaz je především o touze svobodně tvořit a to dělám doposud celý život.

A jak hodnotíte rozdíly fungování nezávislého souboru ve srovnání s velkým divadlem, na které jste byl zvyklý? Předpokládám, že se musíte více přizpůsobovat časovým možnostem tanečníků a prostor, ve kterých zkoušíte…
Je to jiné v mnoha ohledech. S baletem Národního divadla jsem, jako umělecký šéf, pracoval kontinuálně 15 let. Soubor měl 80 tanečníků, 7 asistentů choreografie, baletních mistrů, kompletní administrativní tým a technický servis… Mnozí tanečníci se mnou pracovali na deseti i více inscenacích, takže fungovala i jakási souhra a vzájemné napojení. Ten poslední aspekt pochopitelně nefungoval při mém hostování v jiných velkých světových souborech, kde jsem byl třeba jen jednou, ale vše výše zmíněné, včetně finančního zázemí, počtu jevištních zkoušek před premiérou atd., je zkrátka jiný svět. To ale vůbec neznamená, že má dosavadní spolupráce s tímto malým souborem jakkoli umělecky utrpěla. Pražský komorní balet je vysoce profesionální a kvalitní partou umělců a lidí, kteří ve výrazně omezených podmínkách dělají skvělé taneční divadlo a spolupracují se zajímavými tvůrci. Neodpustím si takové malé srovnání. Před časem jsem navštívil premiéru Baletu ND – složený večer s názvem bpm. Bylo mi opravdu stydno, jelikož nic tak špatného jsem již dlouho neviděl. Ta premiéra ale stála mnoho milionů. PKB dělá premiéry za statisíce a jsou desetkrát lepší. Bohužel se zdá, že je to mnohým, odpovědným za financování kultury a divadla, úplně jedno. Kvalita už dávno není to podstatné. A kvalita v kultuře už vůbec ne. Proto je tento malý soubor opět a znovu na hraně samotné existence. A to je asi v tuto chvíli ten nejpodstatnější a nejsmutnější rozdíl. (Toto srovnání neuvádím jako bývalý šéf Baletu ND a současný rezidenční choreograf PKB, ale jako čistou reflexi jasně rozpoznatelné reality).

Co děláte, když se při choreografické práci dostanete do bodu, kdy nevíte jak dál?
To se pochopitelně občas stává. V mých choreografických začátcích jsem tyto chvíle velice prožíval a bylo mi úzko. Zkušenost je ale dobrá učitelka. Prostě zachovat klid, nebrat to a ani sebe tak vážně a to pravé ořechové k vám vždy, druhý či třetí den, nakonec samo dorazí.

V říjnu proběhla odložená premiéra představení Terapie, které jste dělal v Dejvickém divadle. Je to nezvyklé, vidět vás podepsaného nejen pod choreografií, ale též pod režií na čistě činoherní scéně, jak spolupráce vznikla?
Někdy zhruba rok a půl před tím jsme se bavili s uměleckým šéfem Martinem Myšičkou po nějaké premiéře v Dejvickém a tam to vzniklo. Martin viděl nějaké mé představení v Národním. Pak jsme se sešli i s herci a diskutovali o tom, co a jak. Původně jsem myslel, že mi třeba řeknou o nějaký titul, nějakou již existující hru. Ale všichni byli tak nějak pro úplně novou, autorskou záležitost. Cítil jsem, že by se rádi vydali po neprošlapané cestě, což se mnou bylo jistě nasnadě. Vymyslel jsem dvě různé věci, respektive témata. Pan Theodor Mundstock podle románu Ladislava Fukse a pak onu zvláštní, bizarní Terapii. K té se přiklonili a pak jsem začal vymýšlet a psát.

Už jste dříve režíroval mluvené slovo?
Ano, párkrát jsem již s herci pracoval a nejen na pohybu, ale i na aranžmá a režii. Taktéž jednou v opeře a vlastně popravdě i v několika mých inscenacích s tanečníky. Mluvené slovo mám i v tanečním divadle docela v oblibě. Mluvený text, dialogy a činoherní jevištní poetika mne vždy zajímala. Divadlo je jen jedno, ač se různí do tří základních jevištních umění. Baví mne nabourávat hranice mezi těmi obory. Snad i proto je Terapie v podstatě takovým totálním divadlem.

Pracoval jste s herci jinak, než běžně pracujete s tanečníky? Vyžadují jiný přístup?
Samozřejmě. Herci vyžadují jiný přístup než tanečníci. Zde je třeba ctít obor, protože jejich psychologie je odlišná. Úplně triviálně a zjednodušeně řečeno je to o tom, že tanečníci nejdřív ze všeho řeší kroky – choreografii a na tom posléze staví ono „vyšší“, to nepojmenovatelné a neopakovatelné. Herci to mají opačně. Nejdříve musí chápat smysl celku, detaily vztahů, psychologii své postavy – tedy to „vyšší“…, teprve pak začnou pracovat s textem.

Před pár dny rozhodla vláda o ukončení pandemické pohotovosti a všichni asi tak nějak sdílíme pocit, že je to snad konečně za námi. Jak jste na tom teď s chystanými projekty? Musíte hodně dohánět odloženou práci z dob lockdownů, anebo už si to sedlo?
Rád bych sdílel vaše pocity, že to dvouleté martyrium skončilo, ale obávám se, že ne. Vzpomeňte si, s jakou buldočí houževnatostí naše vláda v únoru protlačila přijetí novely pandemického zákona, ač to senát shodil ze stolu, žádná pandemie se už dávno nekonala a všude ve světě se výrazně rozvolňovalo. Teď covid zmizel ze stolu a vystřídala ho Ukrajina. Ale big pharma, WHO, obří korporáty a ti, co tahají za nitky, se jen tak nevzdají. Je to kšeft tisíciletí a zároveň součást nového globálního řádu pseudo-medicínské, technokratické totality. Kdo si stále myslí, že šlo, nebo i v budoucnu půjde o zdraví a dobro lidstva, že jde primárně o nějaký virus, už by měl fakt otevřít oči. Ministr Válek se už prsí dalšími dávkami vakcín, cenzura jede už rok a půl na plný plyn, řada právníků bije na poplach a mnoho předních lékařských a vědeckých kapacit je označováno za dezinformátory – tady i ve světě…, ale to by bylo na samostatný rozhovor. To, kolik práv a svobod jsme si už nechali vzít, je jen na nás… Pokud se ukáže, že se pletu, bude to ten nejkrásnější omyl v mém životě, ale obávám se, že bude naopak hůř. Musíme být velice ostražití, protože historie má tendenci se, ač na jiné úrovni, opakovat. A nikdo jiný než my všichni to nevyřeší. Pro ty, kdo mají zájem o informace a není jim lhostejná budoucnost naše a našich dětí, nechť navštíví stránky iniciativ jako je Zdravé Fórum, Pro Libertate, nebo nejnovější, vše zastřešující Charta 2022, která má již přes padesát tisíc podpisů a to i v mezinárodním spektru. Jedná se totiž o nás všechny!

Jinak, čtyři mé projekty, které byly vytvářeny v době tzv. lockdownů (které byly, jak už i konečně prosakuje do všech světových médií, nesmyslné a pouze zničující), se již odehrávají před diváky. Přišel jsem však o režii opery v Národním divadle, která byla v dubnu 2020 zrušena bez náhrady. Moje další umělecká cesta povede do Baletu Jihočeského divadla, který si u mne objednal Prokofjevu Popelku. Na to se těším, jelikož jsem s tímto souborem již vícekrát pracoval a vždy to bylo skvělé.

Jaké další věci chystáte po premiéře s PKB?
Mám teď v plánu něco, co je zatím jen v plenkách a baví mně na tom to, že vlastně nejde přímo o tvorbu představení v divadle. Je to nové i pro mne. Zatím o detailech pomlčím, je příliš brzy a nechci to zakřiknout. A krom toho se chci věnovat i nadále spolupráci s výše zmíněnými iniciativami a institucemi. Některé z nich jsem spoluzakládal a věřím, že naše energie přinese dříve či později své ovoce. Mrzí mne, že například divadla, která jsem několikrát vyzýval k akcím, které by pomohly občanskému a lidskému uvědomění a odpovědnosti, dělala, jako by se jich to netýkalo. Opak je pochopitelně pravdou. Kulturu to zničí jako první.

***
Petr Zuska představuje tvůrce evropského formátu, v českém tanečním kontextu zosobňuje výjimečného choreografa, který spolupracuje s významnými světovými baletními soubory. Ve svých dílech využívá širokou škálu tvůrčího rukopisu od vysokého bel canta neoklasického stylu přes inovativní přístup k moderní tvorbě. Jeho inscenace jsou promyšlené, plnokrevné, odrážejí svět symbolů či archetypů, duchovní otázky i morální principy. Jako jeden z mála tvůrců dokáže vložit do svých děl humor, vtip a nadsázku. Přečtěte si více…