S Janou Semerádovou o věčně mladé staré hudbě

S Janou Semerádovou se známe léta, díváme se na sebe většinou z hlediště na pódium a naopak. A tak bylo vlastně malým svátkem sejít se v kavárně uprostřed pátečního odpoledne, abychom si povídaly o zrodu a všedním provozu, za něhož vznikají projekty nevšední krásy.

Jano, pocházíš z rodiny kulturně zaměřené a hudba tě sotva mohla minout. Na konzervatoři jsi vystudovala moderní flétnu. Co bylo mezitím? Jak sis flétnu vybrala? Nebo si ona vybrala tebe?
Já jsem vlastně v životě, co se týče hudby, žádná velká rozhodnutí nedělala. Ani si nepamatuji na moment, kdy bych si řekla: „Jé, já bych chtěla hrát na flétničky!“ Spíš je to dílo mé maminky, která se dětem snažila přiblížit lidové tance, písně, repertoár podle liturgických období roku, masopustní představení apod. Divadlo, hudba a tanec byly u nás naprosto přirozenou součástí života a flétnička se k tomu přidružila, abych si mohla právě tyto písničky zahrát. Když mě přestala zobcová flétna bavit, přivedli mě k panu profesoru Žilkovi. Na to se pamatuju: byla jsem malinká, útlá, říkali mi žížala a nebyla bych příčnou flétnu ani udržela. Tak jsem začínala na pikolu! A pamatuju si, že po pár tónech se mi často zatočila hlava. Začátky nebyly úplně hladké, flétny se zahnutou hlavicí ještě nebyly. Můj otec vymyslel takovou pomůcku, abych mohla cvičit. Flétnu zavěsil mezi futra dveří na gumičky a já už jsem jen přiložila prsty a bez námahy foukala.

Výborný nápad, dalo by se to ještě dneska použít?
Určitě. Můj otec vždycky vymyslel nějaký zlepšovák. Třeba u moderní flétny se může stát, že nekryjí klapky. Tatínek na ně prostě přes noc dal kolíčky na prádlo a ráno to krásně krylo a drželo.

A při všech tvých aktivitách, dirigování a tanci, je ještě nějaký nástroj, který tě napadá v takové té formulaci: až se příště narodím, budu hrát na …?
Vždycky jsem milovala hoboj, jeho zvuk a tvorbu tónu. Hobojista může krásně modelovat tón a pro flétnisty je to inspirací. Nejdokonalejší nástroj jsou ale housle. Vždycky mě při hraní inspirovaly víc jiné nástroje než vlastní flétnová tradice, ať už moderní, nebo třeba škola barokní flétny, jejímž představitelem je Belgičan Barthold Kuijken.

Se souborem Collegium Marianum často interpretuješ francouzskou barokní hudbu. V posledních letech je jakousi hlavní náplní festivalu Letní slavnosti staré hudby. Rozumíš francouzskému jazyku i tanci. Je tato hudba tvému naturelu nejbližší? Nebo to pojímáš jako osvětu?
Obojí. Tato hudba je mi nejbližší jednak díky francouzskému nástroji, na který hraji, i když ve francouzském repertoáru se jí říká „flute allemande“, čili německá. Je to předchůdce barokní příčné flétny a názvem se měla odlišit od flétny zobcové. A je to dáno i mou láskou k tanci. Taneční rytmus je v té hudbě obsažený všude, i v té duchovní. V Čechách se francouzská barokní hudba, zejména ta vokální, tolik nehraje. Francouzský jazyk je nám dost vzdálený a pro zpěváky není obvyklou součástí vzdělávání. Bohužel. I když samozřejmě se zpěváky, jako je Hana Blažíková nebo Tomáš Král, tento repertoár pěstujeme.

Tady hraje příjemný jazz a vím, že ho máš ráda. Jak jsi na tom jako interpret s pozdnější hudbou? Když bys měla opustit starou hudbu a udělat si „výlet“, kam by to bylo? Do 19. nebo 20. století?
Do 20. století, toho času minulého. V něm jsem se narodila a při studiu moderní flétny příslušný repertoár často a ráda hrála. Nejvíc mě ovšem fascinuje folklor. Pocházím z Prahy, ale kdybych se byla narodila na Moravě, tak bych se mu asi věnovala.

Se svým souborem máš každý rok několik velkých projektů, vokálně instrumentálních, často v mezinárodním obsazení. Jaký je režim zkoušení? Co vše už musí být připraveno a co vše se teprve na zkouškách utváří?
O zákulisí se tolik nemluví, není to navenek patrné, nedočtete se o něm v programu. Pro mě je to ale možná to nejzajímavější. Zkoušení bývá velmi tvůrčí a moc mě baví, i když ne všechno, co se vytvoří, je pak slyšet na koncertě. Ten režim musí být do určité míry úsporný. Když zkoušíme třeba nějakou větší kantátu, většinou na to máme tři dny. Když přijede sólista, už býváme na ledasčem dohodnuti po emailu, například na výslovnosti. Málokdy nás pak ještě něco překvapí, leda to, že je ten zpěvák ještě lepší, než jsme čekali! Sólisté z cizích zemí nás často velmi obohatí. Ne že by přinesli úplně nové poznatky, ale stačí, že dělají něco trochu jinak, než jsme zvyklí.

Kolik máš toho po takové zkoušce napsaného v notách? Nebo si všechno pamatuješ?
Do not si toho tolik nepíšu, ale pamatuji si toho dost. A pamatuji si někdy skoro celé zkoušky, možná víc než samotný koncert. Když je program něčím objevný a dobře postavený, zůstane mi v hlavě. Ten pocit z toho je pro mě hodnotnější než třeba nahrávka.

Když vystupujete na zahraničních festivalech, dostanete se někdy na jiný koncert než na svůj vlastní? Hledáte na jiných koncertech dramaturgické nápady pro svoje vystoupení?
Na festivaly jezdíváme zpravidla den před vlastním koncertem a odjíždíme den poté. Někdy stihneme i cizí koncert, a to je pak úplný svátek. Teď jsme zrovna byli čtyři dny na festivalu v Irsku a dostali se i na vystoupení místních umělců. Naše přítomnost tam tak získala další rozměr. Když přijedeme hrát do nového sálu, je to jen další nový prostor, tu zemi jako takovou nezakusíme. Je to fantastické, když můžeme slyšet domácí muzikanty, nejen na pódiích, ale v té tradiční podobě. A irští hudebníci, to je kategorie sama pro sebe. Někdy se stane, že tam najdu i inspiraci pro příští dramaturgii. Ne ovšem v tom smyslu, že bych nevěděla, co vlastně hrát, a tak si prohlídla festivalový katalog, abych tam něco našla. Nápadů, co v budoucnu provést, mám v šuplíku víc než dost. Ale stane se, že mě v programu osloví konkrétní skladba nebo kombinace skladeb a ta inspirace mě pak přivede ještě k něčemu dalšímu.

Je podle tvého názoru reálné, že se ještě objeví nějaký pozapomenutý skladatel, jako třeba Zelenka? I mimo české země?
Pár jich asi je, možná víc než pár. S námi je potíž, že stále srovnáváme. Máme kritéria, že Bach je jednička, Zelenka výjimečný, a když vedle nich postavíme skladatele, který žil ve stejné době, byl sice oblíbený a v módě, ale nám se zdá jednodušší, říkáme si: ach, to není Zelenka, není tak zajímavý. Pravda, třeba tam nejsou tak vynalézavé harmonie, ale ta krása je někde jinde. Teď jsem zrovna chystala vánoční koncert do kostela sv. Šimona a Judy a probírala se zprávami o Caldarovi, Reinhardtovi a dalších, a narazila na různé autorsky sporné mešní kompozice. A například autorství a vlastnictví je jedna z věcí, které tenkrát nebyly tak důležité. Podstatné bylo tu hudbu provést, aby zazněla. Zrovna Antonio Caldara je pro mě takový „nedotažený“ skladatel. Myslím ve zmapování své tvorby. Platil za hlavního představitele chrámové hudby ve Vídni, jeho díla se šířila po celé střední Evropě, a přitom dodnes není k disposici systematický katalog jeho děl. U spousty skladeb nevíme, zda jsou mu připisovány právem. Ale byla by škoda o něm nepřemýšlet jen proto, že to není velké, známé jméno. A hnutí pro starou hudbu by tím popřelo smysl své existence: zpřístupnění hudby minulosti dnešním posluchačům. Ještě pořád je v archivech spousta hudby, kterou stojí za to zahrát. Mimochodem, v zahraničí slaví české soubory úspěch právě s tím, že uvádějí českou hudbu, nově objevené skladby.

Ve vašich programech jsou vždycky namíchaní autoři jak známí, tak neznámí a ve výsledku to nikdy nezní jako lepší a slabší hudba. Stane se někdy, že začneš studovat skladbu a zjistíš, že potřebuje pořád trochu pomoct?
Stane. Právě hudba, která řekněme není od Bacha a je zdánlivě prostší, potřebuje správné stylové uchopení. Nejen artikulaci, frázování, ale hlavně pochopení toho, jak k nám má promlouvat. Například tak populární neapolská škola, hudba provozovaná ve Vídni od třicátých let osmnáctého století, téměř klasicismus, ale ne ještě ten opravdový – a člověk by mohl říct: počkejme si na ten pořádný – ta má neuvěřitelné kouzlo. Ale musí se do ní vložit ten správný afekt, pochopit její fungování. Teď jsme zrovna s kontratenoristou Filippem Minecciou studovali komposice Domenica Sarra. Bez zpěvu to ještě vypadalo nejistě, ale se sólovým partem se to ukázalo jako strhující hudba. Takže nerezignovat, neříkat si po jednom zahrání: to je asi špatná hudba. Stejné je to třeba s Brentnerem. To je autor vivaldiovský, ale předjímá i rokokový styl, a ta zdánlivá jednoduchost je půvabná. A v zahraničí na nás loudí jeho noty.

Hlavně v zahraničí vystupujete někdy v moderních sálech. Ovlivňuje vás to, vnímáš, že se ti hraje jinak?
To je pro nás věčný boj s akustikou. Barokní nástroje byly postaveny pro menší sály v krásných palácích nebo pro chrámy. Častokrát musíme měnit artikulaci, intenzitu zvuku v závislosti na prostoru a nejlépe se nám zkrátka hraje na místech, pro která tato hudba byla určená. I to, že v malém sále jsou posluchači blíž, vnímám jako plus.

Hraješ na několik různě laděných fléten. Jak jsi na tom s absolutním sluchem a jak se pohybuješ v těchto „patrech“ ladění, nejen na 415 a 440Hz, ale také mezi tím?
Musím říci, že jsem velmi šťastná, že nemám absolutní sluch, protože to by bylo peklo. Znám houslisty, kteří trpí, když se hraje například klasicismus na 430Hz. Já ovšem nemám problém pohybovat se od 440 až třeba k francouzskému ladění 392Hz. Protože mám více fléten, pohybuji se nejen mezi různě vysokými laděními, ale také mezi různými temperamenty ladění. Je to věc cviku. A to nejlepší cvičení ovšem není s ladičkou, ale s dobrými kolegy. Spolu nacházíme nejen správnou výšku, ale i správnou barvu.

Mluvily jsme o účinku „slabších“ skladeb. Co naopak skladby, které jsou ozkoušené, a přesto ještě překvapí positivně? Stane si ti, že tě taková skladba na koncertě dojme? A může si vůbec flétnistka a vedoucí ansámblu dovolit být dojatá?
Jejda, může. Teď jsem si vzpomněla na nedávno provedená Zelenkova sepolkra. Tam jsem se na pódiu dojala a rozslzela. Mohla jsem si to dovolit, protože jsem převážně dirigovala a hrála jen v jednom čísle. Při hraní to není nic příjemného, když kane slza do otvoru flétny. Doporučuji nenechat se při hraní dojmout tak, aby se roztřásl hlas nebo ruka. Ale jak píše Carl Philipp Emanuel Bach, i interpret by měl být pohnut, chce-li pohnout posluchače.

Jsi poměrně vysoká a subtilní. Jak kompenzuješ zátěž, vzniklou asymetrickým držením nástroje?
Dřevěná příčná flétna se nemusí držet tak napříč jako flétna moderní. I na dobových vyobrazeních mají ruce lehce diagonální polohu a tělo není tak překroucené. Ruce občas bolí, ale naštěstí jsem nikdy neměla žádný závažný problém. Asi je to i tím, že to kompenzuji dirigováním a tancem.

A kdyby bylo nejhůř, tak můžeš oprášit vynález svého tatínka.
Přesně tak. Zejména na koncerty by bylo zajímavé přijet s takovou konstrukcí! (smích)

Hrají tvé děti na nějaký nástroj?
Hrají na klavír a flétničku, ne ovšem že by v té věci žádaly nějakou moji radu 🙂 Hlavně se ale s fantazií sobě vlastní pouštějí do vymýšlení tanečků a písniček, do zkoušení nejrůznějších nástrojů, a to považuji za zásadnější životní vyžití.

Na co bys posluchače v dohledné době pozvala?
Na České Vánoce 8. prosince v kostele u Salvátora a samozřejmě na vánoční koncert barokních podvečerů 29. prosince u Šimona a Judy. Uslyšíme Hanu Blažíkovou a další zpěváky v programu převážně německém, prošpikovaném českými vánočními písněmi.

Budeme se velmi těšit a děkuji za rozhovor!