S Janou Semerádovou o věčně mladé staré hudbě

  1. 1
  2. 2
S Janou Semerádovou se známe léta, díváme se na sebe většinou z hlediště na pódium a naopak. A tak bylo vlastně malým svátkem sejít se v kavárně uprostřed pátečního odpoledne, abychom si povídaly o zrodu a všedním provozu, za něhož vznikají projekty nevšední krásy.
Jana Semerádová (foto Petra Hajská)

Jano, pocházíš z rodiny kulturně zaměřené a hudba tě sotva mohla minout. Na konzervatoři jsi vystudovala moderní flétnu. Co bylo mezitím? Jak sis flétnu vybrala? Nebo si ona vybrala tebe?
Já jsem vlastně v životě, co se týče hudby, žádná velká rozhodnutí nedělala. Ani si nepamatuji na moment, kdy bych si řekla: „Jé, já bych chtěla hrát na flétničky!“ Spíš je to dílo mé maminky, která se dětem snažila přiblížit lidové tance, písně, repertoár podle liturgických období roku, masopustní představení apod. Divadlo, hudba a tanec byly u nás naprosto přirozenou součástí života a flétnička se k tomu přidružila, abych si mohla právě tyto písničky zahrát. Když mě přestala zobcová flétna bavit, přivedli mě k panu profesoru Žilkovi. Na to se pamatuju: byla jsem malinká, útlá, říkali mi žížala a nebyla bych příčnou flétnu ani udržela. Tak jsem začínala na pikolu! A pamatuju si, že po pár tónech se mi často zatočila hlava. Začátky nebyly úplně hladké, flétny se zahnutou hlavicí ještě nebyly. Můj otec vymyslel takovou pomůcku, abych mohla cvičit. Flétnu zavěsil mezi futra dveří na gumičky a já už jsem jen přiložila prsty a bez námahy foukala.

Výborný nápad, dalo by se to ještě dneska použít?
Určitě. Můj otec vždycky vymyslel nějaký zlepšovák. Třeba u moderní flétny se může stát, že nekryjí klapky. Tatínek na ně prostě přes noc dal kolíčky na prádlo a ráno to krásně krylo a drželo.

A při všech tvých aktivitách, dirigování a tanci, je ještě nějaký nástroj, který tě napadá v takové té formulaci: až se příště narodím, budu hrát na …?
Vždycky jsem milovala hoboj, jeho zvuk a tvorbu tónu. Hobojista může krásně modelovat tón a pro flétnisty je to inspirací. Nejdokonalejší nástroj jsou ale housle. Vždycky mě při hraní inspirovaly víc jiné nástroje než vlastní flétnová tradice, ať už moderní, nebo třeba škola barokní flétny, jejímž představitelem je Belgičan Barthold Kuijken.

Jana Semerádová (foto Petra Hajská)

Se souborem Collegium Marianum často interpretuješ francouzskou barokní hudbu. V posledních letech je jakousi hlavní náplní festivalu Letní slavnosti staré hudby. Rozumíš francouzskému jazyku i tanci. Je tato hudba tvému naturelu nejbližší? Nebo to pojímáš jako osvětu?
Obojí. Tato hudba je mi nejbližší jednak díky francouzskému nástroji, na který hraji, i když ve francouzském repertoáru se jí říká „flute allemande“, čili německá. Je to předchůdce barokní příčné flétny a názvem se měla odlišit od flétny zobcové. A je to dáno i mou láskou k tanci. Taneční rytmus je v té hudbě obsažený všude, i v té duchovní. V Čechách se francouzská barokní hudba, zejména ta vokální, tolik nehraje. Francouzský jazyk je nám dost vzdálený a pro zpěváky není obvyklou součástí vzdělávání. Bohužel. I když samozřejmě se zpěváky, jako je Hana Blažíková nebo Tomáš Král, tento repertoár pěstujeme.

Tady hraje příjemný jazz a vím, že ho máš ráda. Jak jsi na tom jako interpret s pozdnější hudbou? Když bys měla opustit starou hudbu a udělat si „výlet“, kam by to bylo? Do 19. nebo 20. století?
Do 20. století, toho času minulého. V něm jsem se narodila a při studiu moderní flétny příslušný repertoár často a ráda hrála. Nejvíc mě ovšem fascinuje folklor. Pocházím z Prahy, ale kdybych se byla narodila na Moravě, tak bych se mu asi věnovala.

Se svým souborem máš každý rok několik velkých projektů, vokálně instrumentálních, často v mezinárodním obsazení. Jaký je režim zkoušení? Co vše už musí být připraveno a co vše se teprve na zkouškách utváří?
O zákulisí se tolik nemluví, není to navenek patrné, nedočtete se o něm v programu. Pro mě je to ale možná to nejzajímavější. Zkoušení bývá velmi tvůrčí a moc mě baví, i když ne všechno, co se vytvoří, je pak slyšet na koncertě. Ten režim musí být do určité míry úsporný. Když zkoušíme třeba nějakou větší kantátu, většinou na to máme tři dny. Když přijede sólista, už býváme na ledasčem dohodnuti po emailu, například na výslovnosti. Málokdy nás pak ještě něco překvapí, leda to, že je ten zpěvák ještě lepší, než jsme čekali! Sólisté z cizích zemí nás často velmi obohatí. Ne že by přinesli úplně nové poznatky, ale stačí, že dělají něco trochu jinak, než jsme zvyklí.

Jana Semerádová (foto Petra Hajská)

Kolik máš toho po takové zkoušce napsaného v notách? Nebo si všechno pamatuješ?
Do not si toho tolik nepíšu, ale pamatuji si toho dost. A pamatuji si někdy skoro celé zkoušky, možná víc než samotný koncert. Když je program něčím objevný a dobře postavený, zůstane mi v hlavě. Ten pocit z toho je pro mě hodnotnější než třeba nahrávka.

Když vystupujete na zahraničních festivalech, dostanete se někdy na jiný koncert než na svůj vlastní? Hledáte na jiných koncertech dramaturgické nápady pro svoje vystoupení?
Na festivaly jezdíváme zpravidla den před vlastním koncertem a odjíždíme den poté. Někdy stihneme i cizí koncert, a to je pak úplný svátek. Teď jsme zrovna byli čtyři dny na festivalu v Irsku a dostali se i na vystoupení místních umělců. Naše přítomnost tam tak získala další rozměr. Když přijedeme hrát do nového sálu, je to jen další nový prostor, tu zemi jako takovou nezakusíme. Je to fantastické, když můžeme slyšet domácí muzikanty, nejen na pódiích, ale v té tradiční podobě. A irští hudebníci, to je kategorie sama pro sebe. Někdy se stane, že tam najdu i inspiraci pro příští dramaturgii. Ne ovšem v tom smyslu, že bych nevěděla, co vlastně hrát, a tak si prohlídla festivalový katalog, abych tam něco našla. Nápadů, co v budoucnu provést, mám v šuplíku víc než dost. Ale stane se, že mě v programu osloví konkrétní skladba nebo kombinace skladeb a ta inspirace mě pak přivede ještě k něčemu dalšímu.

  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat


Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na