S Konvergencí se ve sv. Vavřinci zastavil čas

Typické však bylo umístění. Kostel sv. Vavřince se za ta léta stal až domovskou scénou Konvergence. Pro její koncerty je ideální svou akustikou, typem prostoru i velikostí. Typická byla i jakási domácká atmosféra a samozřejmě citlivá a promyšlená interpretace, na které si ansámbl Konvergence zakládá.

Naopak neobvyklá byla dramaturgie, která tentokrát sestávala pouze z děl současných členů, tedy Michaely Pálka Plachké, Jiřího Lukeše, Tomáše Pálky, Ondřeje Štochla a Soni Vetché. Každý z nich vybral pro dnešní příležitost jednu svou starší a jednu novější kompozici, které pak Tomáš Pálka poskládal ve smysluplný celek. Přes veškerou snahu dostát „konvergentních“ dramaturgických zásad, které cílí na co největší soudržnost repertoáru při vnitřních kontrastech, se nám tedy tentokrát nedostalo sceleného programu. Ale dnes to nevadilo. Naopak bylo fascinující pozorovat, jak se v průběhu let proměnil skladatelský jazyk jednotlivých členů (pokud je vůbec možné něco takového posuzovat na základě poslechu dvou kompozic).

Nezvyklá byla i délka koncertu. Zatímco běžně mívají koncerty sdružení okolo hodiny a půl (jak je u soudobé hudby běžné), dnešní produkce se se svými dvěma a půl hodinami pohybovala na horní hranici „normality“. Součástí však byla přestávka (další „konvergentní“ atyp) s pohoštěním, takže měl posluchač ještě stále možnost program vstřebat a vychutnat si „to nejlepší“ z dílny Konvergence.

Michaela Pálka Plachká se nám představila nejprve premiérou své skladby Passacaglia (2022) pro sólové housle, ve které dokázala velice citlivě a originálně prolnout tuto barokní formu s moderním a neotřelým jazykem. Pestrost vyjadřovacích prostředků byla ještě podpořena interpretací Terezy Horákové, vyznačující se skvěle padnoucí agogikou i dokonalým „timingem“. Tereza Horáková pak zazářila ještě jednou, a to v kompozici Ondřeje Štochla …okamžik před tím (2010), inspirované výstupem a sledováním východu slunce na Milešovce. Horáková zde – spolu s klavíristou Egli Priftim, který zajišťoval klavírní složku po celý večer – výborně podpořila Štochlovu abstraktněji laděnou zvukomalebnost a vystavěla dynamický vrchol.

Mimohudební inspirace se u skladatelů Konvergence objevuje často. Kromě již zmíněného východu slunce jsme dnes mohli slyšet například zpodobení alpské přírody se zajímavou nástrojovou zvukovostí, a to v díle Michaely Pálka Plachké Hory, louky, krávy (2013) pro klarinet (Jiří Mráz), violu (Ondřej Štochl), kytaru (Martin Cába) a klavír. Kulturní a historické ambivalence města Jáchymov dokázal neuvěřitelně sugestivně vylíčit Jiří Lukeš ve stejnojmenné skladbě pro akordeon sólo (2019), kterou také sám interpretoval. Tématiku příchodu jara pak Jiří Lukeš vykreslil v písňovém cyklu Haru ni tsuite no uta (2022), věnované dnes přítomné sopranistce Nao Higano, jehož exotické vyznění bylo podtrženo neznalostí významu textu písní. Soňa Vetchá nám zase ve skladbě Odrazy vodních zrcadel (2017) odvyprávěla příběh vodní hladiny, který bychom mohli označit až za učebnicový příklad popisné, a přesto inteligentně vystavěné kompozice. Úkol postihnout všechny stavy vodní hladiny od klidové polohy, přes zčeření až po výrazné rozbouření doplňoval motiv zrcadlení, který chytře dotvářel strukturu skladby.

Druhá skladba stejné autorky, Parallel Worlds (2021), mě pak zaujala vnitřním dějem, vypjatou atmosférou i počátečním komplikovaným rytmem, který v interpretaci Matěje Vlka (housle), Ondřeje Štochla (viola), Sebastiana Tótha (violoncello) a Egli Priftiho (klavír) působil naprosto přirozeným a nenuceným dojmem. Na tohoto klavíristu však čekaly dva ještě těžší úkoly, a to dvě sólové kompozice. Byla to premiéra miniatur pro sólový klavír se souhrnným názvem Insomnia (2022) z dílny Ondřeje Štochla, založených na výtryscích emocí a tím pádem určité kompoziční spontaneitě. O to složitější pro interpreta muselo být dát tyto kousky dohromady tak, aby se spolu dobře snoubily a vystihly autorovo vnímání. Udržení hudebního toku a správné načasování jednotlivých frází bylo zásadní i pro kompozici Tomáše Pálky Dnes modlitbu ode mne odeber jak krev (2002), přestože zde byla struktura jasněji postřehnutelná (hra na klaviatuře byla průběžně prokládána dunivým motivem ve strunách).

Jestliže v této posledně jmenované skladbě Tomáš Pálka předznamenal svou práci s tichem a časem, tak ve druhé kompozici, kterou dnes představil, tento koncept plně rozvinul. Silent Distance (2018) je zvukově originální klavírní trio, které na mě působí jako soubor hudebních buněk, které spolu úzce souvisí, ale zároveň kontrastují. Zajišťují pozornost posluchače v očekávání, co přijde příště, a hlavně pak určitou hudební nehybnost. O kompozicích Tomáše Pálky se říká, že se v nich zastavil čas – zde máme pocit, jako by přímo zamrzl.

Zmrazení času (nikoliv však emočních či naopak racionalizujících myšlenkových pochodů) je ale pocit, který si ztotožňuji s koncerty Konvergence celkově. Typický jev je, že se posluchač na hodinu, dvě dostane do hudebních sfér, které ho pohltí. V průběhu různými způsoby modelují jeho myšlenky, než ho „vyplivnou“ zase ven před Vavřince. A teprve v tu chvíli si uvědomí realitu časového kontinua světa tam venku.

Dvacet
15. června 2022, 19:30 hodin
Kostel sv. Vavřince

Program:
Michaela Pálka Plachká: Passacaglia (premiéra)
Jiří Lukeš: Haru ni tsuite no uta
Tomáš Pálka: Dnes modlitbu ode mne odeber jak krev
Soňa Vetchá: Odrazy vodních zrcadel
Ondřej Štochl: …okamžik před tím
Tomáš Pálka: Silent Distance
Ondřej Štochl: Insomnia (Premiéra)
Soňa Vetchá: Parallel Worlds
Jiří Lukeš: Jáchymov
Michaela Pálka Plachká: Hory, louky, krávy

Účinkující:
Nao Higano – soprán
Jiří Mráz – klarinet
Tereza Horáková – housle
Matěj Vlk – housle
Ondřej Štochl – viola
Sebastian Tóth – violoncello
Martin Cába – kytara
Jiří Lukeš – akordeon
Egli Prifti – klavír