S Lisette Oropesou o zpěvu, dětství v rodině kubánských emigrantů, maratonech i veganství
Svou kariéru nastartovala v pouhých 22 letech rovnou v Metropolitní opeře, kde od té doby odzpívala přes stovku představení, a vzápětí se „prozpívala“ nejen na další americké operní scény, ale záhy pronikla do Evropy, kde jí prvooborové role lyrického koloraturního sopránu svěřovaly operní domy nebo festivaly v Mnichově, Paříži, Barceloně, Bruselu, Lausanne, Pesaru, Miláně, Veroně, Londýně, Madridu nebo Glyndebourne. Takto se i podílela na téměř dvou desítkách videonahrávek oper a letos jí u labelu Pentatone vyšlo sólové CD Ombra Compagna s koncertními áriemi Wolfganga Amadea Mozarta.
Jaké bylo její dětství v Louisianě v rodině kubánských emigrantů, proč z flétny přešla k sólovému zpěvu, co jí dal Lindemannův program pro mladé, jak ji, tak mladičkou, přijali kolegové v Metropolitní opeře, které role jí jsou nejbližší, ale také proč běhá maratony a stala se vegankou? To jsou jen některé z mnoha otázek, které Lisette Oropesa pro Opera Plus nesmírně ochotně a vstřícně zodpověděla.
Váš pražský recitál se kvůli covidovým restrikcím už dvakrát neuskutečnil. Tentokrát, doufejme, v Praze konečně vystoupíte. Jak se utvářel program říjnového koncertu?
Velmi se těším na první pražské uvedení programu, který jsem počátkem roku 2021 nejdříve premiérovala v Bilbau. Je to směs italských belcantových a francouzských písní a italských a francouzských operních árií.
Vybíráte si program pro své recitály sama – nebo máte nějakého rádce nebo se podřizujete přáním pořadatele?
Programy svých recitálů si sestavuji sama, ale často něco navrhne i pořadatel, takže se tomu snažím program přizpůsobit.
Letos vyšlo vaše nové CD Ombra Compagna s Mozartovými koncertními áriemi. Jak vzniklo?
Byl to návrh, který vzešel nejdřív z orchestru. Il pomo d’oro je skvělý soubor – kontaktovali mě, že by chtěli nahrát některé Mozartovy koncertní árie. Potom mě oslovil label Pentatone/San Francisco Classical Recording Company, abych pro ně udělala nějaké nahrávky. Tak se to perfektně sešlo! Měli jsme projekt – i producenta.
Jaké to je být dcerou kubánských rodičů, kteří emigrovali do USA? Jaká je dnes sociální pozice kubánských emigrantů ve Spojených státech?
Latinskoamerických obyvatel je v USA spousta, ta báječná diverzita je přítomná skoro všude. Jsem opravdu hrdá na svůj původ – a i když ve škole mluvíme anglicky, doma mluvíme španělsky. Pro mou rodinu bylo důležité, že budeme vychováváni bilingválně/dvojjazyčně, a že porozumíme odkazu svého původu.
Vaši rodiče emigrovali z Kuby a vy jste se už narodila ve Spojených státech. Jakou měli vaši rodiče motivaci k opuštění Kuby – a naplnily se s USA jejich sny/představy o životě?
Moje rodina prchala před represivním revolučním Castrovým režimem… A zda se jejich sny naplnily? V mnoha ohledech ano. Rodiče opustili rodnou zem, aby pro naši rodinu zajistili lepší budoucnost – v tomto smyslu se jejich záměr naplnil. Rodina je hrdá na to, že její příslušníci, kteří se už narodili ve Státech, tady získali vzdělání a vyrůstali ve svobodné občanské společnosti.
Jakou mají kubánští emigranti ve Státech společenskou pozici – tvoří nějakou komunitu, nebo jejich původní kořeny už dnes nehrají žádnou roli?
Kubánci mají svou osobitou kulturu, velmi spojenou s hudbou a prostou přirozeností. Protože jsme všichni vyrůstali v docela chudém prostředí, naučili jsme se vážit si v životě věcí, které se za peníze koupit nedají. Ke svým rodovým kořenům mám silný vztah, rozhodně.
A navštívila jste někdy rodnou zem svých rodičů?
Mám na Kubě příbuzné, ale nebyla jsem tam. Pro emigranty z Kuby to není snadné se tam podívat.
Jaké bylo dětství prožité v Louisianě? Jak se vaši rodiče ve Státech zabydleli a v jakém sociálním prostředí jste vyrůstala?
Byli jsme docela chudí, a hlavně maminka musela těžce pracovat, aby vychovala svá tři děvčata. Také tatínek spoustu let pracoval, ale onemocněl, a nakonec byl nepohyblivý, ale i přes ten handicap byl s námi doma a staral se o nás. V dětství jsem měla přátele ze souboru, v němž jsem hrála na flétnu. Byla to pro mě mimořádná zkušenost a tehdy jsem se naučila spoustu věcí, které mi přišly vhod, když jsem začala se zpěvem.
Jak jste se v dětství setkávala s hudbou a nakolik vás ovlivnila vaše maminka, zpěvačka a učitelka hudby?
Měla jsem štěstí, že jsem velký příklad, který jsem mohla následovat, měla doma – maminčino nádherné, přirozené zpívání. Podle svého přání jsem mnoho let studovala hru na flétnu, ale ona mě nabádala a povzbuzovala, abych se věnovala zpěvu. A ukázalo se, že její rada byla ta nejlepší!
Jaké možnosti rozvinout svůj talent pod profesionálním vedením má dítě v USA?
To opravdu závisí na tom, co je dostupné v místě, kde žijete. Já jsem měla štěstí, že možnosti pro studium hudby jsem měla přímo doma, včetně učitelky. V souboru jsem hrála na starou flétnu, na kterou hrávala moje teta, když byla na střední škole. Spousta dětí nemá peníze na zaplacení nástroje a lekcí. Ale současně je tu donátorství, které podporuje komunitní hudební skupiny a odborné vzdělávání na nástroje a zpěv i dětem, jejichž rodiče si to nemohou dovolit.
Dnes jste to vy, kdo vede mistrovské kurzy. Co se snažíte předat jejich účastníkům?
Snažím se podnítit dobré návyky tak, že usměrňuji myšlení mladých zpěváků. Je důležité, že místo stálého opravování, usměrňování a kritizování se studentům dostane i povzbuzení a prostor pro zkoušení dělat to po svém. Chci, aby se cítili posíleni ve snaze zpívat tak, aby je to těšilo a ta radost se přenášela do publika jako služba hudbě.
Jaká je dostupnost opery v USA? Narodila jste se v Louisianě – existuje v tom státě stálý operní soubor?
Ano, je jich tu několik! V Baton Rouge je operní soubor, a také v New Orleans a Shrevenportu.
Vzpomenete si ještě na své první setkání s operou, na první operní inscenaci, kterou jste viděla v divadle?
Nejsilněji si vzpomínám, jak jsem viděla svou maminku zpívat v Traviatě. Pamatuji si, jaký smutek na mě padl na jejím konci… Nelíbilo se mi dívat se, jak umírá.
Kdy jste se rozhodla, že se místo hry na flétnu budete profesionálně věnovat opernímu zpěvu?
Pro zpívání jsem se rozhodla po půlroce prvního roku na univerzitě.
Absolvovala jste Lindemannův program pro rozvoj mladých umělců. Co vám ten program přinesl?
Byla to pro mě příležitost hodně se toho naučit, každý den pracovat v Metropolitní opeře! Učili jsme se jazyky, pohybovat se a hrát role na jevišti, měli jsme hlasové lekce, vystupovali v recitálech a na koncertech a mohli přihlížet všem generálkám v MET. Byly to úžasné tři roky!
V Metropolitní opeře, o které sní celá řada zkušených sólistů, jste debutovala v pouhých 22 letech a vzápětí dostala velkou roli Zuzanky ve Figarově svatbě. Jak vás přijali kolegové? A panuje v Metropolitní opeře rivalita mezi sólisty?
Tu roli jsem dostala jako „cover“, náhradník, který musí být připraven na záskok na poslední chvíli, a moji kolegové mě přijali laskavě, vlídně. Rivalita ale panuje v každém divadle, nejenom v MET! Ale zjistila jsem, že většina zpěváků jsou skvělí kolegové – rozumíme si a vzájemně si pomáháme. Ti závistivci jsou směšní a na jejich intrikách nezáleží – pokud jim ovšem nedovolíte, aby se vám dostali „pod kůži“. Nejlepší, co můžete udělat a jak se bránit, je snažit se být ke každému milá.
Máte nebývale rozsáhlý repertoár, od Mirandy v barokním pastticiu Kouzelný ostrov, přes Händelovy opery k mozartovským rolím, pak italské belcanto Donizettiho a Rossiniho, Verdi, Puccini, Massenet, ale i Wagner. Vaše výkony jsou dostupné na dlouhé řadě video nahrávek oper. Které role vám jsou nejbližší a čím?
Asi nejbližší jsou mi role, které zpívám nejčastěji – Gilda, Violetta, Lucia z Lammermooru, Zuzana ve Figarově svatbě. Jsou to ženy rozdílných povah, ale všechny jsou vnitřně silné hluboké charaktery.
Odmítla jste nějakou roli? Pokud ano, tak proč?
Ano, každý zpěvák se někdy dostane do situace, kdy musí říct ne. Pokud je role nevhodná pro můj hlas nebo příliš obtížná a mimo můj hlasový obor – to jsou pak důvody, proč roli odmítnu. Třeba Pucciniho Mimi anebo Markétu v Gounodově Faustovi si ponechávám do budoucna.
Jak vnímáte stále výraznější zasahování inscenátorů do původní podoby klasických oper, které často v nových režijních koncepcích s originálem souvisejí jen velmi volně? Stalo se vám někdy, že jste takové „moderní“ úpravy a výklady klasických oper nevyhovovaly a měla jste problém se s takovým pojetím role identifikovat?
Moderní úpravy jsou dnes všude, a my se musíme vždy snažit v každé produkci najít poselství, které chce sdělit. Podle mé zkušenosti – pro některé opery není dobové určení pro příběh podstatné a moderní inscenační úpravy pak mohou vyprávět odlišný příběh. To ovšem může skvěle fungovat jen tehdy, když drama, konflikt, vztahy těmi úpravami nejsou zasaženy a jsou v inscenaci stále přítomny. Záleží na mnoha věcech… pokud je režisér šikovný, tak najde způsob, jak to poselství příběhu komunikovat – ať už třeba děj posune v čase, do budoucnosti nebo na Mars.
Díky přenosům z Metropolitní opery do kin vás mělo možnost vidět i české publikum, mimo jiné v rolích Lisetty v Pucciniho Vlaštovce, Woglindy ve Zlatu Rýna, Mirandy v Kouzelném ostrobě, Nannety ve Falstaffovi, Sophie v Massenetově Wertherovi nebo v jeho Manon. Tyto přenosy jsou u nás velmi populární. Jak vy vnímáte tento způsob šíření a sdílení opery?
To mám radost, že si i české publikum oblíbilo přenosy MET in HD. Každý nemůže jet do New Yorku a díky přenosům se opera dostane k mnohem více lidem. Pochopitelně to nikdy nenahradí zážitek z divadla, ale takto to přitáhne více diváků a pomůže vychovávat nové publikum.
V udivující šíři vašeho operního repertoáru jsem nenašla žádné české autory a role nebo alespoň árie z jejich oper. Měla jste možnost seznámit se českou hudbou, případně láká vás nějaká konkrétní role českých oper?
Možná někdy v budoucnu. Češtinu neznám, musela bych se ji nejdřív začít učit.
Zaujalo mě, že běháte maratony, už z toho důvodu, že já také. Na kterém kilometru přichází krize? A jak ji překonáváte?
„Zeď“, jak tomu říkají, se dostaví u každého jinak. Při maratonu (26,2 mil) pro mě ty nejtvrdší míle začínají po té dvacáté! Ale když dobře trénujete, je dobré počasí, máte správnou výživu a patřičné povzbuzování, pak ta „zeď“ tak obtížná není. Už jsem pár let na celý maraton netrénovala. Ale když jsem takovou vzdálenost chtěla zaběhnout, příprava mi zabrala nejmíň dva týdny. Delší tratě potřebují čas a pečlivou přípravu, musíte se tomu odevzdat. Ale běhání vám může změnit život.
Jak ho změnilo vám ve vztahu k nárokům na operní sólistku?
Využívám zkušenosti z běhání vlastně po celou dobu na jevišti! Běhám po schodech nahoru a dolů, stále se po jevišti pohybuji – a k tomu musím dýchat a zpívat. Všechna moje „jevištní práce“ se zlepšila od doby, co se cvičení stalo v mém životě prioritou.
Jste také veganka – i to souvisí s vaší profesí?
Ani tolik ne. Je to moje osobní volba, rozhodla jsem se tak před několika lety ve snaze nějak přispět k lepšímu životnímu prostředí a také posílit své zdraví a životní pohodu.
V rozhovorech jste také zmínila, že vaříte – to asi není ve Státech právě běžné. Co vaříte a jaké je vaše oblíbené jídlo?
Já naopak myslím, že vaření je ve Státech běžné! Zvláště na jihu, kde jsem vyrůstala. Ráda vařím jídla hlavně inspirovaná asijskou kuchyní nebo indické kari, miluji výraznou chuť, aroma a koření těchto kuchyní.
Dočetla jsem se, že jste se vdávala v Tusconu během představení Lucie z Lammermooru. Jak to bylo?
Nevzali jsme se během toho představení. Vdávala jsem se opravdu v Tusconu v Arizoně, v tom městě jsem tehdy zpívala Lucii. Obřad se konal v kostelíku s otevřenou střechou, s modrou oblohou nad námi – a pouští všude kolem. Bylo to magické.
Děkujeme za rozhovor!
Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky
[mc4wp_form id="339371"]
