S Magdalenou Koženou o její Carmen, pěveckých snech i dětech

Už příští neděli se ve Španělském sále Pražského hradu uskuteční nejnovější koncert již po řadu let nejúspěšnější české mezzosopranistky Magdaleny Kožené, který společně se souborem Collegium 1704 a Václavem Luksem věnuje baroknímu repertoáru (více jsme psali zde).  Magdalena Kožená je co se poskytování rozhovorů týče spíše střídmá, a tak jsme tím spíš uvítali možnost jí během přípravy na pražský koncert alespoň pár otázek položit. Tady jsou:

Nemohu nezačít povzdechem: právě teď v pražském Národním vrcholí přípravy na nejbližší operní premiéru – Debussyho Pellea. Tedy titul, v němž jste se před časem měla na českém operním jevišti po dlouhé době objevit, avšak z jehož realizace sešlo. Je vůbec nějaká šance, že vás u nás v opeře zase jednou konečně uslyšíme? Rýsuje se snad něco konkrétního?

Pevně věřím, že v budoucnosti se nějaká spolupráce s českou operní scénou podaří, ale v současné době nemám žádné konkrétní plány. Jedním z hlavních důvodů je také fakt, že do doby, než moje děti dorostou do věku, kdy se budou spíše těšit na to, až rodiče konečně zase někam odjedou koncertovat, příliš mnoho hostování v divadlech mimo domov přijímat nechci.

Když už jsme u divadla, vynechat nemohu ani vaši Carmen, ve které jste se letos poprvé představila. Jaký máte z výsledku sama pocit? A nakolik vážně berete recenze? Plánujete nějaká další vystoupení v téhle roli?

Na roli Carmen jsem se dlouho a intenzivně připravovala a salcburskou inscenaci, jejíž hudební i scénické zpracování považuji za velmi vydařené, jsem si užila. S tím, že se moje řekněme „netradiční“ pojetí nebude líbit každému jsem počítala a i když negativní kritika samozřejmě nikoho nepotěší, domů jsem se vrátila s dobrým pocitem.

Máte ještě nějaký další sen, který byste si tak jako Carmen ráda splnila?

Jako mezzosoprán mám výběr rolí podstatně užší, než kolegyně sopranistky, takže jsem si mnoho realistických snů již splnila. Ale samozřejmě ještě existují role, které bych si ráda zazpívala, třeba Massenetovu Popelku nebo Thomasovu Mignon, Monteverdiho Poppeu nebo Händelova Ariodanta.

Jak už jsme před chvílí zmínili, naše publikum vás zná většinou pouze z koncertů – teď zrovna chystáte v rámci svého menšího turné i zastavení v Praze, s Vivaldim a Händelem. Jak náročný je pro vás třeba právě takovýto koncert při porovnání se zpíváním v opeře?

Přesto, že opera je často velmi náročná po fyzické stránce a také kvůli tomu, že při ní jsou daleko víc zapojeny smysly diváků, myslím, že udržet posluchače v pozornosti po celou dobu koncertu, bez pomoci scény a kostýmu, je úkol svým způsobem ještě těžší.

Ptal jsem se vás na to také proto, že snad při každém vašem koncertě z vás vždy cítím nemalou vlnu pozitivní energie, kterou vysíláte do publika. Je to u vás věc vrozená, resp. přirozená? Anebo jste se něčemu takovému musela tvrdě dopracovat?

V mojí profesi je spousta věcí, ke kterým se člověk musí tvrdě dopracovat. Myslím ale, že s darem umět předávat emoce nebo energii se člověk pravděpodobně musí narodit.

Když už jsme u toho, velká životní energie či chcete-li elán je snad pokaždé cítit i z rozhovorů s vámi, ať už těch tištěných, tak samozřejmě i v elektronických médiích. Jste v „civilu“ opravdu takový pozitivně naladěný a uvažující typ, jak to „zvenčí“ vypadá?

Rozhodně se nepovažuji za nějakého nevyléčitelného optimistu a asi jako skoro každý i já prožívám období šťastnější i složitější. Ale na blahodárný účinek pozitivního myšlení pevně věřím a v těch méně veselých chvilkách to trénuji.

A co vám v poslední době udělalo největší radost a na co z toho budoucího se nejvíc těšíte? Ať už v životě profesním, či soukromém?

Největší radost mně dělají především moje děti. A co se týče profesních plánů, z letošní sezony bych asi vybrala recitály s fenomenálním pianistou Yefimem Bronfmanem.

I za čtenáře Opery Plus děkuji za rozhovor a přeji hodně dalších úspěchů!

www. kozena.cz

Ptal se Vít Dvořák
Foto Zuzana Panská