Když vyšla tiskem v roce 1899 Mahlerova První symfonie, pomalá část s názvem Blumine v ní už nebyla. Původně šlo o součást scénické hudby ke hře Trumpetista. Právě proto začíná a končí toto komorní symfonické Andante lyrickou kantilénou určenou sólové trubce. Není vyloučeno, že mladého kapelníka Mahlera k této téměř nokturnové scéně inspirovalo zalíbení, které našel v Kasselu v tamní atraktivní sopranistce Johanně Richter. Později však shledal Blumine až příliš sentimentální. Anebo se prostě jen rozhodl pro klasickou čtyřvětou strukturu své symfonie? Každopádně větu zavrhl – a k jejímu znovuobjevení v rukopisné podobě došlo až v roce 1966 zásluhou muzikologa Donalda Mitchella, který zkoumal prameny k mahlerovské biografii. Skladbu s květy v názvu pak v roce 1967 premiéroval na festivalu v Aldeburghu Benjamin Britten.
Druhý houslový koncert Ondřeje Adámka „Tenký led“ byl určen pro pařížské auditorium Maison de la Radio et de la Musique a pro Orchestre National de France s datem světové premiéry 8. února 2026. První české uvedení následuje bezprostředně poté, se stejným sólistou Christianem Tetzlaffem, jemuž autor skladbu věnoval stejně jako všem, kteří se nenechají umlčet mocí. Dílo charakterizují slova „dvě síly, které se nedají smířit, zápasí na tenkém ledě“.
Za existenci symfonické fantazie Die Seejungfrau (Mořská panna) můžeme vděčit neúspěšnému milostnému vztahu. V roce 1900 se Zemlinsky setkal ve Vídni s Almou Schindlerovou. Usiloval o ni po dva roky, ale inteligentní a atraktivní žena, proslulá jako „múza“ mnoha předních umělců první poloviny 20. století, dala nakonec přednost Gustavu Mahlerovi. V Andersenově Malé mořské víle, která kompozici inspirovala, našel Zemlinsky sebe sama: odmítnutého, nešťastného. Hudba, sledující podobný příběh jako v Rusalce, střídá lyrické, mysteriózní, bouřlivé i tragické nálady. Vídeňská premiéra v lednu 1905 nebyla moc úspěšná. Partitura zapadla a k jejímu znovuobjevení došlo až v roce 1984.