S Viktorem Konvalinkou a Štěpánem Benyovszkým nejen o pohádkách

Je to vaše oblíbená pohádka?
Viktor Konvalinka: Znal jsem dřív jen filmovou verzi Princ a Večernice, a ta moje oblíbená nebyla. Přišla mi příliš depresivní. Pak jsem ale četl verzi Boženy Němcové a ta mě bavila a z ní jsme i vycházeli. Naše verze se mi ale líbí nejvíc. (směje se)

Štěpán Benyovszký: Z českých pohádek mám nejraději Erbenovy. Tato mi ale přijde zajímavá svými postavami, které se často nevidí. Vystupují v ní bohové slunce, měsíce a větru a taky čaroděj Mrakomor. Mezi padouchy má v českých pohádkách malou konkurenci. Samozřejmě jsme ale museli vybírat z námětů, ze kterých by se dal udělat jevištní balet.

Jaká mělo Národní divadlo očekávání?
ŠB: Žádali českou pohádku a ředitel Baletu Filip Barankiewicz z našich nabídek schválil tuhle. Měla být věrná stylu českých pohádek a aby se líbila nejen dětem, ale rády na ni chodily celé rodiny.

Už jste si tento žánr někdy dřív vyzkoušeli?
ŠB: S Ondřejem Vinklátem a Štěpánem Pecharem z DEKKADANCERS jsme dělali Kafkovu Proměnu pro školy a taky taneční verzi pohádky O princezně se zlatou hvězdou na čele. Moc mě ta práce bavila.

VK: Já dělal představení pro děti a teenagery ve Švédsku.

Slunečník, Měsíčník a Větrník má prý „dospělácký humor“. Budou se smát i děti?
VK: Smějí se! Děti dnes už lecčemu rozumějí a já vlastně mezi tvorbou pro děti a dospělé nevidím velkou hranici – pokud nejsou opravdu malé. Zavírat se do škatulky „pro děti“ a „pro dospělé“ je utopie.

ŠB: Se svými synovci mluvím stejně jako s dospělými. Děti nemají rády, když s nimi jednáte jako s dětmi. Chtějí, abyste k nim přistupovali jako rovný k rovnému.

Jak moc je vaše zpracování věrné předloze?
ŠB: Věrnost předloze pro mě neznamená otrocké následování předlohy. Důležité je být věrný tomu, jak by klasické pohádky měly být zpracovány v současnosti. Kdybychom to udělali tak, jak to Němcová napsala ve své době pro tehdejší publikum, byl by to anachronismus. Autoři dřív také tvořili tak, aby dílo bylo moderní a současné, a o to samé se pokoušíme my, akorát v dnešní době.

VK: Musíte brát taky v úvahu žánr. Netvořili jsme činohru nebo film, ale balet. To zpracování hodně ovlivňuje.

Jaké klasické prvky jste ponechali?
VK: Dobro vítězí nad zlem. Nejdřív to vypadá, že zlo má navrch a vyhrává, nakonec ale dobro přece jen zvítězí. A jedna z hlavních postav se v průběhu příběhu změní ze zlého na dobrého. Také je tam poučení, které by v pohádkách nemělo chybět. Třeba že se má člověk na sluníčku natřít krémem nebo nejezdit rychle na koloběžce. (směje se)

Vy jste do světa nevyslali prince, ale princezny. Je tohle ona reflexe současné společnosti, o kterou jste usilovali?
VK: Když jsme námět probírali s kolegy, dcera jedné kolegyně to okomentovala, že nechápe, proč se princezny nechají unést, a ještě si svoje únosce dobrovolně vezmou. Došlo nám, že má pravdu. V dnešní době už to takhle naštěstí nechodí, a tak jsme to otočili. Naše pohádka je moderní i hudbou a přístupem k postavám. Královská rodina není nijak zvlášť nóbl a děti jsou hravé a zlobí jako jakékoli jiné děti. Měsíčník jezdí po jevišti lunárním autem, scénou prolítne raketa nebo družice, Slunečník pořádá party na pláži… Tyto prvky znají děti z reálného světa, dokáží se s nimi ztotožnit. A taky to dodává příběhu spád, graduje. Používáme proto i projekce. Umožňují rychle a dramaticky proměnit scénu, vtáhnete diváky do nového světa. Děti dneska potřebují pohyb a akci, aby se nenudily.

ŠB: Nemá to být nějaké emancipační dílo. Převrácení rolí vzešlo zkrátka ze situace, kterou vidíme kolem sebe. Společnost už funguje jinak než v 19. století. V této pohádce je hodně ženských postav a je fajn, že každá může mít svůj vlastní příběh a nemusí to být jen ve stylu, že se nešťastně zamiluje a skončí tragicky, jako třeba v Labutím jezeru.

VK: Ženy jsou pro mě hrdinky a nemyslím si, že by muži byli silnější než ženy.

Je ale řešením to jen otočit? Co potom mužské postavy?
ŠB: V našem příběhu nejsou muži slabí. Padouch je silný, sobecký a touží po moci. Princ je sice nejmladší, není to ale žádný zoufalec. Z dítěte dospěje v muže, také dosáhne svého cíle. I pro muže je v současném světě místo.

VK: Více než na mužské a ženské role jsme se chtěli zaměřit na to, jak se stát součástí funkčního celku. Vyzdvihli jsme sílu rodiny a rodinné hodnoty, členové drží pospolu, pomáhají si, a díky tomu zvítězí nad zlem.

V dnešní době se ale mluví o takzvané „krizi mužství“. Vnímáte ji?
VK: Osobně ne, celosvětově ale cítím určitou změnu. Mužství je poněkud nabourané. Spíš než krize bych ale řekl, že jde o nějaký vývoj. V budoucnu se ale o nějakém mužství a ženství už možná nebudeme ani bavit, protože gender zmizí. A taky přijdou roboti a bude to zase jinak…

ŠB: S každým posunem přichází krize starého systému. Mužské a ženské role byly dřív dané biologicky. Ženy byly předurčené rodit děti. Antikoncepce tohle změnila, ženy začaly budovat kariéru jako muži. Muži dnes už nemůžou hledat svou roli v tom, co fungovalo dřív. Svět se změnil. Vnitřní hodnoty ale zůstávají stejné: chci být odolný, prospěšný druhým, nepodléhat sobectví. Muži stále potřebují být hrdiny, musejí ale najít způsob, jak být hrdinou v dnešní době.

Co vás dělá hrdinou?
VK: Žiju si svůj vlastní život. Nenechám se ovlivňovat tím, co si myslí druzí nebo nějakými náladami a vlnami ve společnosti. Nejsem pak ztracený nebo zmatený, co se to vlastně děje.  

ŠB: Našel jsem si vlastní cestu. Možností, jak jít svou cestou, je dneska tolik, že není důvod, abychom byli v krizi.

Jaké to je pracovat na projektu ve dvou?
ŠB: Skvělé, nejste na to sama.

VK: Projekt tohoto rozsahu nemůže člověk dělat sám, a ani ve dvou. Je to spolupráce celého týmu. Se Štěpánem se ale dobře doplňujeme. Já působím hlavně jako choreograf, Štěpán pracuje víc se slovy a příběhem.

Jak na to, aby to mezi dvěma tvůrci fungovalo?
VK: Musíme naslouchat jeden druhému, a když se neshodneme – i když v naprosté většině jo –, snažíme se hledat jinou cestu.

ŠB: Důležitý je podobný vkus a smysl pro humor.

Na závěr se chci ještě zeptat na DEKKADANCERS. Když jsme se, Viktore, potkali posledně, mluvil jsi o tom, že soubor pozastavuje svou činnost…
VK: …a teď je to jedna z největších company v Česku! Neskutečně se jim daří. Na Jatkách78 mají své zázemí, uvádějí tři až čtyři premiéry ročně, mají špičkové tanečníky, spolupracují na velkých projektech. Nebojí se zkoušet nové věci, rádi experimentují, a hlavně je znát, že je práce baví. Přijdete na zkoušku a cítíte dobrou atmosféru. Jsem na ně pyšný a doufám, že pojedou dál.

ŠB: Současná podoba souboru je výsledkem dlouholetého úsilí, které dlouho nebylo vidět, teď už se ale zúročuje!

Viktor Konvalinka v roce 2004 absolvoval Taneční konzervatoř hl. města Prahy. Od sezony 2004–2005 působil v angažmá v Národním divadle v Praze jako člen baletního souboru. V roce 2006 byl jmenován sólistou. Tančil klasické sólové role, např. v baletech Louskáček – Vánoční příběh, Romeo a Julie, Raymonda, Othello, Oněgin, Popelka ad. Jeho moderní repertoár zahrnoval díla jako Petite mort, Sinfonietta, Polní mše, Carmen, Santa Says Cut It!, Mariin sen, Requiem, BREL – VYSOTSKIJ – KRYL / Sólo pro tři, A Little Extreme, Lyrická, Svěcení jara, Zlatovláska, Camoufl*AGE, Čarodějův učeň ad. Za sólo v choreografii Ohada Naharina Dekadance získal Cenu Thálie. Vedle interpretační práce se také věnuje dlouhodobě choreografii. V roce 2009 založil spolu s Tomášem Rychetským, Pavlem Hejným a Tomášem Červinkou moderní taneční skupinu DEKKADANCERS. Čtyři roky působil jako tanečník a choreograf ve švédském souboru Norddans. Od začátku sezóny 2019/2020 je opět v Česku jako tanečník a choreograf na volné noze.

Štěpán Benyovszký se divadlu začal věnovat v pražském souboru Kabaret Caligula, v současnosti působí převážně v souboru DEKKADANCERS. S nimi vytvořil svou režijní prvotinu Caves and Creatures (2014) a následovaly inscenace Poslední večeře, A. I. nebo HornyBach, Poslední večeře, La Dolce Vita. Mimo DEKKADANCERS spolupracoval například s Petrem Zuskou na baletu Rádio Svobodná Bystrouška nebo s novocirkusovým souborem VOSA na představení pod širým nebem C’est la Wheel.