Salome Evy Urbanové podruhé

Svatava Barančicová, 26.04.2010 20:30

Zdá se mi to, nebo Eva Urbanová opravdu ztrácí aureolu nedostižné operní divy? Dřív stačilo, aby zazpívala písničku, a celý sál byl na nohou. Zatímco dnes – pro mě nepochopitelně – sklízí za těžký a bravurně zvládnutý part Salome poloviční ovace.

Řeč je o sobotním koncertním provedení Straussovy opery v Národním divadle (24.4.). Obsazení pěveckých partů bylo skvělé. Jako Jochanaan stanul vedle Urbanové americký barytonista Mark Delavan a v dalších rolích jsme viděli samé pěvecké opory naší první scény: Aleš Briscein (Narraboth), Yvona Škvárová (Herodias), jako vždy zábavný Jan Vacík (Herodes), Jaroslav Březina, Zdeněk Plech, Kateřina Jalovcová ad. Ti všichni vytvořili pod taktovkou Tomáše Netopila soustředěný, jakoby laboratorně čistý obraz Straussovy hudby, kterou jsme mohli vnímat – na rozdíl od divadelního představení – nerušeni scénickými efekty, tanci, exotickou atmosférou nebo dramatickou akcí. Někdy je to lepší řešení, než mít všechno to ostatní, ale slabé zpěváky. Dusné psychologické drama, které se odvíjí ve Straussově komplikované nádherné hudbě, biblický střet poživačného a tělesného světa staré Galileje s duchovním asketickým principem křesťanství, vše bylo dobře srozumitelné i v této „kantátové“ podobě.

Eva Urbanová (Salome)

Salome Evy Urbanové nebyla perverzní vamp, kterého těší líbat useknutou hlavu světce. Byla spíš hravá a naivní jako trucovité děcko, které je zvyklé mít vše, o co požádá, a když je mu to odepřeno, volí s morbidní logikou jediný způsob, jak toho dosáhnout. Před vystoupením Eva Urbanová v tisku uvedla, že k roli Salome musela pěvecky i lidsky dlouho zrát. Pokud je to tak, měla nejvyšší čas. Momentálně je na uměleckém vrcholu, její zpěv je technicky obratnější, svižnější, než kdy býval, přitom hlas ještě neztrácí na síle a jeho vibráto nezní opotřebovaně. Může si dovolit zpívat ve svém oboru cokoli a měla by toho využít. Možná Národní divadlo tentokrát neuhranula jako svou Libuší nebo svou fenomenální Kostelničkou, ale rozhodně to byl další z jejích mimořádných večerů.

Mark Delevan (Jochanaan)

Mark Delavan zůstal trochu ve stínu, nepředvedl velké charisma ani příliš osobitý témbr hlasu, i když ve světě sbírá vavříny ve velkých verdiovských a wagnerovských rolích. Jochanaana má v repertoáru už deset let a zpíval jej např. v Deutsche Oper Berlin nebo v Barceloně. V Praze byl nějak bez šťávy. Skutečným miláčkem publika se stal Jan Vacík, který jako obvykle pobavil a velmi živě s výraznými gesty a expresivním hlasovým projevem ztvárnil prostopášného Herodesa. S Yvonou Škvárovou tvořili celkem zábavnou dvojici hašteřivých manželů.

Yvona Škvárová (Herodias)

Jan Vacík (Herodes)

Jan Vacík (Herodes), Yvona Škvárová (Herodias), Zdeněk Plech (1. Nazaretský/1. voják)

Důležitou složkou večera byl výkon orchestru Národního divadla pod taktovkou Tomáše Netopila. Hráli neskonale lépe, než jak si pamatuju z jednoho z jejich prvních společných koncertů k Mozartovým narozeninám v roce 2008 (ovšem zahrát průzračného Mozarta s malým tělesem může být leckdy větší oříšek než bombastický Strauss). Je znát, že spolupráce s Netopilem orchestru svědčí – hráli se slušným laděním, ve velmi kompaktním a suverénním zvuku, nekryli přitom sólisty. Byl to plastický a plnokrevný Strauss. Jejich snaha ale nebyla publikem tak úplně doceněna, dokonce – pokud se nemýlím – si na dirigenta i zabučeli z horních galerií. Ani Eva Urbanová se nedočkala nějakých standing ovations, částečně sál povstal až na třetí děkovačce. Vystoupení se konalo jako náhradní termín za loňský listopad, kdy muselo být pro nemoc sólistů zrušeno. Vyplatilo se počkat – takových večerů není v Národním divadle zas tak mnoho.