Místo původně hlášeného Koncertu č. 3 Sergeje Prokofjeva, který je řekněme klasicko-lyrický, zvolila klavíristka Pátý klavírní koncert téhož autora. Ten je modernističtější, odvážnější a svým způsobem také virtuóznější. Potřebuje velkou pianistickou osobnost a hráčskou suverenitu. Kovově znělý úhoz i v těch nejkomplikovanějších kaskádách akordů se ke skladbě skvěle hodil. A dalo se odpustit, že charakteristický Prokofjevův sarkastický humor z provedení znát nebyl a že snově lyrické pasáže nebyly vrcholem provedení.
Klavíristka svou květinu hned dala koncertnímu mistrovi Josefu Špačkovi, což je hezké gesto a na pódiu vyznělo vtipně. A asi to nemělo předznamenat, že se za chvíli bude hrát na témata z Carmen. Žijeme v době, kdy na všech fotografiích musí mladá umělkyně vypadat hodně vyzývavě, a je pak sympatické sledovat, že její vystupování není nijak okázalé a že je dokonale soustředěná na prováděné skladby. Hraje natolik dobře, že dráždivé róby vlastně nemá zapotřebí.
První přídavek byl oproti Prokofjevovi maximálně kontrastní: Vokalíza Sergeje Rachmaninova v úpravě pro klavír od Zoltána Kocsise. Málo známé dílo dlouho připomínalo něco na pomezí Chopina a filmové hudby a zakončily ho dlouhé pasáže v trylkových ozdobách. Přídavek to byl vkusný, i když emocionálně spíše zdrženlivý, což se dá říci o této klavíristce celkově.
Jak hraje Yuja Wang virtuózní Variace na téma z Bizetovy Carmen, bylo možné zažít v druhém přídavku. Jejich autorem je Vladimír Horowitz, se kterým se musí poměřovat snad všichni klavíristé s mimořádnými technickými možnostmi. A na YouTube se dávno můžeme přesvědčit, jakou manuální dokonalostí Yuja Wang vládne. I tak se mi zdá, že „starý Horowitz“ byl přece jen větší muzikant než všichni jeho asijští pokračovatelé – jeho virtuozita, to nejsou jen rychlé prsty, ale vtip ve frázování, zdánlivá až kavárenská lehkost, která dodnes dráždí a fascinuje, a velmi nápadité akcenty. Ale to je jiné téma. Technická svrchovanost, vyrovnanost úhozu a rytmická jistota, kterou vládne Yuja Wang, byla na středečním koncertu prostě fantastická.
Druhá polovina večera byla do velké míry koncertem pro orchestr. A velmi slavná, možná ze všech nejvděčnější Čajkovského symfonie zanechala velký dojem. Semjon Byčkov ji vlastně cítí spíše dramaticky než lyricky. Nenechává se unášet dlouhými kantilénami, ale soustředí se na detail a každé i velmi krátké frázi dovede vtisknout hmatatelný emocionální účinek. Smyčcové skupiny pod ním znějí nebývale tvárně a ve třetí větě si brilantně hrál. V ostatních větách se naopak soustředil na kontrastní emotivní pasáže. Typicky ruská zde byla asi jen tmavá barva klarinetů a fagotů. Jejich sóla se dařila skvěle díky Tomášovi Kopáčkovi a Ondřeji Roskovcovi a stejně hobojistce Janě Brožkové a flétnistce Andree Rysové. Skvěle vyšlo i možná nejexponovanější sólo lesního rohu v počátku druhé věty a dirigent během děkovačky vůči hornistovi Janu Vobořilovi nešetřil projevy přátelského uznání. To bylo tentokrát patrné z obou stran. Když se Semjon Byčkov šel děkovat potřetí a chtěl postavit orchestr, ten zůstal demonstrativně sedět a přidal se k potlesku, aby se dirigent nejprve uklonil sám – to je velké gesto uznání a opravdu si nemohu vzpomenout, jestli jsem ho v Rudolfinu a od České filharmonie někdy viděl.
Příslib, očekávání a vzájemné naladění se zdá být maximální – už zbývá jen to nejtěžší, udržet podobnou atmosféru několik let, a to i v situacích, kdy všechno nemusí jít tak hladce. Už Richard Strauss za čtrnáct dnů – ale nechme se překvapit, protože zjevně je na co se těšit. Že měl koncert velké ovace, je zcela zbytečné dodávat – podobné ovace v Praze zatím mívají i horší koncerty, takže uvidíme, jestli se Semjonem Byčkovem začneme být opravdu náročnější.
Hodnocení autora recenze: 90 %
Yuja Wang (klavír)
Dirigent: Semjon Byčkov
Česká filharmonie
6., 7., 8. prosince 2017 Dvořákova síň Rudolfinum Praha
(psáno z koncertu 6. 12. 2017)
program:
Sergej Prokofjev: Koncert pro klavír a orchestr č. 5 G dur op. 55
Petr Iljič Čajkovskij: Symfonie č. 5 e moll op. 64
