Koncertní program byl sestaven z oblíbených děl francouzských skladatelů druhé poloviny devatenáctého století a počátku století dvacátého – tedy doby stylistické proměny od pozdního romantismu k impresionismu. Večer zahájily Bacchanale z opery Samson a Dalila Camilla Saint-Saënse, které akcentem na dřevěné dechové nástroje s jemnými bicími evokovaly orientální, temperamentní taneční rytmy. Saint-Saënsova doslova „vyšmajchlovaná“ hudba svým svižným tempem rozzářila slavnostní atmosféru festivalového večera hned v úvodu. Jednotlivé nástrojové skupiny Filharmonie Bohuslava Martinů byly vyvážené, rytmicky přesné, což je v tomto druhu hudby navýsost důležité, tklivé melodie se nesly jen to sládlo.
Sandra Hamaoui oslnila niterným projevem
Následující píseň Henriho Duparca L’invitation au voyage dala nahlédnout do komorního světa vokální hudby. V tomto čísle vystoupila sopranistka Sandra Hamaoui – hlavní hvězda večera – jež svou sametovou, temnější, přesto lyrickou barvou hlasu překrásně a procítěně přednesla tajuplnou Duparcovu hudbu. Závěrečné sordinované žestě s harfami navodily obraz třpytící se vodní hladiny, tedy alespoň pro mě.
Operní svět reprezentovala árie Je veux vivre z opery Roméo et Juliette Charlese Gounoda. V rytmu valčíku napsaná árie odlehčila poněkud melancholičnost Duparcovy partitury a vrátila nás do světa romantismu 19. století. Sandra Hamaoui v této árii předvedla svou dokonalou pěveckou techniku, kterou doplnila i drobnou hereckou akcí.
Les Chemins de l’amour Francise Poulenca svou prostotou a přímočarostí kontrastovala s bombastičností Gounodova operního světa. Tento komorní kus – rovněž v ¾ taktu – byl spíše písní, chansonem. Osobně mě právě v této skladbě Sandra Hamaoui interpretačně, hloubkou a ztišením svého projevu, přesvědčila nejvíce. Špičkově zazpívané koloratury oslní každého, ale dotknout se posluchačova srdce osobitým a niterným projevem je věc druhá. A že to umí, ukázala pěvkyně právě v Poulencovi.
Ravelův valčík tančil s dekadentní lehkostí
První polovinu večera uzavřel La Valse, M. 72 Maurice Ravela, notoricky známé dílo, které valčík prezentuje na zcela jiné platformě, než jak jsme zvyklí, což je ovšem pro tvorbu Maurice Ravela typické. Už v roce 1906 uvažoval skladatel vzdát hold králi valčíků Johannu Straussovi – nicméně od prvního záměru k dokončení díla uplynulo čtrnáct let. Strauss se, stejně jako první světová válka, v hudbě otiskl. A to do té míry, že Sergej Ďagilev svou objednávku pro ruský balet u Ravela zrušil. Přesto nebo právě proto se dílo stalo vedle Boléra jedním z nejznámějších. Temný začátek skladby v kontrabasech a violoncellech předznamenává zcela jiné uchopení do jisté míry zprofanované formy valčíku, kdy právě z těchto temných mračen začátku vystoupí lehkovážný valčík, ale nebyl by to Ravel, aby jej po svém způsobu a se svým vytříbeným vkusem neozvláštnil. Dirigent Jiří Habart se očividně všemi fasetami, zakletými v Ravelově partituře, inspiroval a s radostí a až dekadentní lehkovážností doslova vyzýval k tanci, hudba se díky promyšlené agogice vznášela i klesala. Ravelův La Valse je vším jiným než prvoplánovým valčíkem. Závěr se vrátil k původnímu motivu ze začátku.
Večer, nesený svým způsobem tanečními rytmy, pokračoval Danse bohème ze Suity Carmen č. 2 Georgese Bizeta. Zpočátku nenápadně se rozvíjející téma bylo zahráno s lehkostí, nezatěžkaně, tempově i dynamicky svěže.
La flûte enchantée z cyklu Shéhérazade, M. 41 Maurice Ravela vnesla podobně jako Saint-Saënsovy Bacchanale orientální melodiku. Ravelova hudba je specifická mistrným citem pro instrumentaci a orchestrální barvy, významovými posuny, jež dělají z možná prvoplánově působící hudby zážitek, který v posluchači dlouho zůstane a který vyvolává otázky. Shéhérazade v provedení orchestru dýchala, třpytila se, chvěla, hladila, sváděla, byla hravá, zpěvná a povznášející stejně jako pěvecký projev Sandry Hamaoui.
Francouzskou hudbu přelomu století si nelze představit bez Clauda Debussyho. Ten byl na koncertě zastoupen Nuit d’étoiles, L. 2 – dílem teprve osmnáctiletého skladatele. Debussyho hudba se je křehká, barevná, cituplná a nenahraditelná podobně jako obrazy jeho stylových kolegů Renoira, Moneta a dalších. To, co oni vyjadřovali barvami na plátně, dokázal Debussy a jeho přítel Ravel vyjádřit na abstraktním plátně hudby. Ravel v oblasti nezaměnitelné instrumentace, Debussy obsahově. Zde mě sopranistka opět přesvědčila, že její projev na poli komorní hudby je osobitý.
Předposledním příspěvkem byla árie Je marche sur tous les chemins… Obéissons Julesa Masseneta z opery Manon, kterou Sandra Hamaoui zazpívala mezi publikem a doplnila koketním hereckým výkonem. Perfektní techniku a krystalicky čisté vysoké tóny odměnilo publikum potleskem ve stoje a pěvkyně před závěrečnou skladbou přidala ještě jednu skladbu z dílny Julesa Masseneta – a sice Elégii v úpravě pro hlas a orchestr. Tragicky naléhavá skladba hluboce a procítěně přednesená.
Habartovo Boléro gradovalo s vytříbeným citem
Večer uzavřelo Ravelovo Boléro, M. 81, geniální a nezaměnitelné dílo založené na ostinátním rytmu, gradujícím na ploše bezmála patnácti minut. Jak uchopit tento notoricky známý kus jinak, je výzvou pro každého dirigenta. Jiří Habart zvolil poněkud klidnější tempo, přesně na hraně, aby dílo nepůsobilo fádně, ale ani přehnaně uštvaně. Velmi nenápadný začátek, kdy bylo vše slyšet, jednotlivé nástroje si ústřední téma předávaly zcela organicky se stejným frázováním i dynamikou. Dílo gradovalo ve velmi jemných, skoro nepostřehnutelných dimenzích a posluchačům nezbylo než obdivovat genialitu a prostotu Ravelova instrumentačního a kompozičního umění.
Slavnostní závěrečný galakoncert Lednicko-valtického hudebního festivalu citlivě kombinoval orchestrální kusy, komornější vokální díla s operními áriemi, přičemž vše spojovala jedinečná poetika francouzské hudby, sjednocená vynikajícím, soustředěným a inspirativním uměleckým výkonem Sandry Hamaoui a Filharmonie Bohuslava Martinů pod vedením Jiřího Habarta. Orchestr je ve výborné kondici, rozhodně se nedá říci, že by „pouze“ doprovázel, naopak hrál s radostí, citem pro formu i orchestrální barvy a temperamentem, dotažené frázování a vyrovnanost nástrojových skupin, přesné nástupy a rytmiku bylo radost poslouchat. Hudba takto zahraná byla hravá, dýchala, žila, povznášela, otevírala nové dimenze a především každá z uvedených skladeb byla duchaplná a zahraná v souladu se svou poetikou, přesto tak, že koncert vyzněl jako jeden do detailu promyšlený celek. Francouzská hudba je barevná a vynalézavá. Uděje-li se změna, pak velmi jemně, rafinovaně a nenápadně. Hudba je vznešená, noblesní a cituplná. A takový byl i závěrečný galakoncert letošního ročníku.
Pro pořádek dodejme, že koncertní řadu festivalu doprovází i několik workshopů pro děti, čímž si festival buduje zázemí budoucího vzdělaného, kultivovaného publika a vede mladé lidi ke kráse a umění. Příští ročník nese podtitul Hudba pro královskou korunu a je věnován 500. výročí korunovace Ferdinanda I. českým králem.
Lednicko-valtický hudební festival: Závěrečný galakoncert
17. října 2026, 19:00 hodin
Zámecká jízdárna Valtice
Program
Camille Saint-Saëns: Bacchanale (Samson et Dalila, op. 47)
Henri Duparc: L’invitation au voyage
Charles Gounod: Je veux vivre (Roméo et Juliette, CG9)
Francis Poulenc: Les Chemins de l’amour, FP 106-Ib
Maurice Ravel: La Valse, M. 72
Georges Bizet: Danse bohème (Carmen suita č. 2)
Maurice Ravel: La flûte enchantée (Shéhérazade, M. 41)
Claude Debussy: Nuit d’étoiles, L. 2
Jules Massenet: Je marche sur tous les chemins… Obéissons (Manon)
Maurice Ravel: Boléro, M. 81
Účinkující
Sandra Hamaoui – soprán
Filharmonie Bohuslava Martinů
Jiří Habart – dirigent
Jiří Vejvoda – průvodní slovo
