Sára Medková na Americkém jaru hrála náročný program bez sebemenšího zaváhání

V úvodní skladbě se Sára Medková (*1983) představila též jako skladatelka své jednověté Klavírní sonáty (2012), která vznikla pro objednávku klavírní soutěže Arthura Rubinsteina. Od té doby se stala součástí repertoáru mnoha interpretů po celém světě. Posluchačsky vlídná kompozice přináší nevšední poetiku. Po toccatovém úvodu přichází lyričtější část. Název „sonáta“ bych zde chápal spíše jako náznak evolučního principu, než užití klasické sonátové formy, jak by toto slovo mohlo napovídat. Po expozici přichází provedení lyrického materiálu, doplněného občas o vkusnou hru do strun, která skladbě dodá na orientální zvukovosti. Zajímavé je i zapojení polyfonní varianty s náznakem fugy. Závěrečná repríza s návratem toccaty nás ujistí, že sonátový princip byl zachován.

Americký skladatel JohnCage jakožto jeden z největších hudebních anarchistů historie proslul u klavírních skladeb jako autor s nevšední zvukovostí. Tento večer jsme vyslechli kratičkou skladbu Wonderful Widow of Eighteen Springs (1942). Tato skladba sice neobsahuje tolik obdivované užití preparací klavíru, ale i tak se jedná v době vzniku o zcela nové uchopení klavíru jako bicího nástroje. Běžně se tato kompozice provádí v duetu zpěvák a klavírista-perkusionista. Pěvecký interpret má za úkol zpívat jednoduchou třítónovou melodii na text Jamese Joyce z díla Finnegans Wake (Plačky nad Fineganem), doprovod se odehrává pouze v úderech na různá místa korpusu nástroje, takže klavír vyzní jako dřevěný idiofon. Obtížného propojeného úkolu se interpretka zhostila bez sebemenšího zaváhání.

Třetí skladbou večera byla kompozice Chain of circumstances (Řetěz okolností, 2020) Josepha Kleina pro klavír a tanečníka. Dnes jsme slyšeli verzi pro klavír a tape s využitím videa. Na nahrávce je part druhého klavíristy. To se ukázalo v prostředí kostela svatého Vavřince jako úskalí, kdy zvuk ze zvukové aparatury zněl dušeně a vůči živé hře na klavír barevně odlišně. Taneční realizaci jsme shlédli v choreografii Davida Strnada a v podání samotné Sáry Medkové na promítaném videu. Kompozice sama o sobě obsahuje osm modulů, kdy je na interpretech, jakou realizaci a tedy formu kompozice zvolí. Dnešní provedení bylo českou premiérou tohoto nevšedního díla vzniklého jako autorova reakce na sérii lockdownů pandemie loňského roku. Skladba má převážně meditativní charakter se zapojením řady netradičních způsobů hry uvnitř nástroje. Vyznění vychází spíše minimalisticky.

Závěrečnou a zároveň nejrozsáhlejší skladbou večera bylo téměř půlhodinové dílo v červenci zesnulého Frederica Rzewského De Profundis (1992) na stejnojmenný posmrtně vydaný text Oscara Wilda. Předlohu napsal spisovatel v roce 1897 v době, kdy byl odsouzen na dva roky vězení a nucených prací za přečiny proti mravopočestnosti. Tento text je vlastně dopisem Wildovu milenci lordu Alfredu Douglasovi, a zároveň uměleckou výpovědí člověka, který je vystaven zoufalé životní situaci.

Vzhledem k náročnému textu v originále nám stěžejní pasáže textu v českém překladu kvůli porozumění přednesl Ondřej Novák. Následovalo strhující provedení propojující recitaci i velmi náročnou hru v jednom interpretovi. Dílo bylo doplněno velmi zdařilým videem Lukáše Medka promítající recitovaný text v grafickém prostorovém uspořádání. Samotnou skladbu, vlastně melodram pro mluvícího pianistu, bych zařadil svou stylovou pestrostí do oblasti typické postmoderny, kdy je možné slyšet jak clustery, tak zřejmě seriálně organizované plochy, témbrové prvky lachenmannovského typu včetně úderů do nástroje i těla interpretky, až k neobarokně znějící polyfonii. Kromě recitace je zapojeno i hvízdání interpreta.

Technicky mimořádně náročného úkolu se interpretka, která dílo již provedla v desítkách zemí po celém světě, zhostila bez sebemenšího zaváhání. Tato skladba v celku díla amerického skladatele Frederica Rzewského poněkud vybočuje využitím historické látky oproti jiným, výrazně politicky angažovaným tématům.