Sarkasmy v Národním divadle: emoce, kontrasty a skvělí tanečníci

„Žijeme v době, kdy se stres stal normou. Už to není reakce na nebezpečí, ale na informaci.“
Andrej Kajdanovskij

Rakouský choreograf ruského původu Andrej Kajdanovskij se českému publiku představil už v roce 2018 na Nové scéně ND v rámci složeného večera Slovanský temperament, kde uvedl choreografii s názvem Perfect Example. Pro dnešní večer si připravil novou choreografii …And How Is Your Life?, v níž pracuje se zobrazením stresu v kontrastu s projevy emocí. Za zdroj stresu považuje v dnešní době informace a zamýšlí se nad tím, jestli je opravdu nutné své emoce ovládat. Choreografie je postavená pro šestnáct tanečníků, z toho osm sólistů zpodobňujících Očekávání (Francesco Scarpato), Sebevědomí (Federico Ievoli), Strach (Sami Gossart), Překvapení (Jakub Rašek), Smutek (Alice Petit), Nevraživost (Kristýna Němečková), Vztek (Kristina Kornová) a Radost (Alexandra Pera).

Celým dílem prostupují introvertní postavičky v šedých nadrozměrných kabátech pohybující se na prázdné scéně jak figurky v deskové hře. Občas se zastaví, hluboce se nadechnou, vydechnou, změří si tep nebo nasadí strojený úsměv. Ať z vlastní vůle, či silou osudu klouzají i padají po šikmě dolů do orchestřiště. Jindy se zase z kabátu vysvléknou a promění se v emoce, které rozbijí stereotyp a anonymitu v tanečních sólech, duetech i všichni společně se závěrečným bouřlivým třískáním svého „krunýře“ o zem, a to až do vyčerpání. Ovšem marně, protože se vše vrátí v minimální proměně na začátek. Bez pečlivého nastudování tváří tanečníků a jejich obsazení bych váhala nad tím, o které emoce se jedná. V pohybech, kostýmech, mimice ani gestech bych nenašla klíč k jejich spolehlivému určení.

Přestože je za autora hudby a zvukového designu v programové brožuře označen Christoph Kirschfink, nalezneme ve vložené soupisce obsazení 21 různých interpretů. Osou této hudební koláže instrumentálních i zpívaných pasáží nebo jen zvuků byla opakující se melodie laxního banja, která se nenápadně linula z jeviště ještě před začátkem představení i jej uzavírala. Celkově ve mně tato asi třicetiminutová choreografie včetně scény a světelného designu nezanechala žádný hlubší dojem a vzbudila otázku, jak její poselství souvisí s tématem triptychu?

„Sarkasmus se objevuje třeba ve chvíli, kdy lidé, kteří se mají rádi, chtějí použít drsný humor, aby si řekli pravdu.“
Hans van Manen

Druhou polovinu večera otevřela choreografická miniatura Sarcasmen (premiéra v roce 1981) od světově proslulého Hanse van Manena na pět klavírních skladeb Sergeje Prokojfeva s názvem Sarkasmy – opus 17. Zobrazuje milostný vztah muže (Paul Irmatov) a ženy (Romina Contreras) s velkou dávkou škádlení a výzev, kdy se jeden druhého snaží, slušně řečeno, vyvést z míry. Do tohoto koloběhu se i lehce zapojuje klavíristka Anna McBride, která živě hraje Prokofjevův opus na jevišti. Choreografie se striktně pohybuje v estetických mezích neoklasického duetu obohaceného vyzývavě sexuálními gesty a smyslnými pohledy paradoxně školně oblečených interpretů – tanečnice v černém trikotu, krátké sukénce, bílých punčocháčích a špičkách, tanečníka v bílých ponožkách, piškotech a černých legínách, ovšem bez tradičního bílého trička. Pohybový a výrazový slovník této více než čtyřicet let staré choreografie tedy značně kontrastuje s dalšími dvěma současnými choreografiemi. Dokázal mi ale vykouzlit úsměv na tváři – jak kontrolovaná a dokonale estetická může být jevištní stylizace emočního napětí mezi dvěma lidmi!

„Katastrofa a sarkasmus k sobě mají blíž, než by se mohlo zdát.“
Eyal Dadon

Na tento duet plynule navazuje třetí část večera. Přímo před očima diváků proběhla přestavba jeviště obohacená převlékáním Paula Irmatova do jiného kostýmu, aby se ihned mohl připojit ke svým kolegům v Katastrof od izraelského choreografa Eyala Dadona. Jeho inspirací se stala vize katastrofy, kterou zažil při cestování letadlem. To se na pár vteřin dostalo do turbulencí a začalo nekontrolovaně padat. Jemu ale v tu chvíli velmi hlasitě zněl ve sluchátkách refrén písně Time To Say Goodbye a cítil se na rozdíl od ostatních cestujících „v pohodě“. Osou jeho díla se tedy stala myšlenka, jak reagujeme ve chvíli, kdy se střetneme s „katastrofou“, a to v různých formách. Propadneme depresi nebo využijeme tuto zkušenost k osobnímu růstu ve prospěch společnosti? Celkově pracuje s vizí, že celý svět spěje ke katastrofě, ale vždy je naděje na lepší zítřky.

Během proměny jeviště se skupina tanečníků posadí na forbínu a brouká si, časem i zpívá, za klavírního doprovodu jednoho ze svých kolegů, ústřední melodii opěvující katastrofu. Už tento úvod předpovídá, že se někteří tanečníci v druhé části choreografie chopí hudebních nástrojů a s využitím half-playbacku, ovšem s živým zpěvem, se stanou členy rockové kapely.

Zcela právem je tato choreografie zařazena jako vrcholné dílo večera. Tanečníci se pohybují ruku v ruce s velmi rytmickou a taneční hudbou, na níž se společně s Gilem Nemetem podílel také choreograf. Vzniká dojem, že oni sami jsou strůjci této hudby, že vzniká skrze jejich těla. Součástí hudebního doprovodu je také anglicky mluvené slovo, popisující autorův postoj k sarkasmu na pozadí katastrofy. Díky kostýmům – dlouhé černé kalhoty a tričko nebo vesta – vyniknou odhalené paže, které vizuálně velmi atraktivně dotvářejí choreografické obrazce.

Perfektní synchron pětadvaceti tanečníků a tanečnic občas naruší jedinec pohyby v opačném směru, jindy jeho individualita vynikne v menších sólech (Romina Contreras, Aya Okumura, Anna Novotná, Patrik Holeček, Paul Irmatov, Giovanni Rotolo, Mathias Deneux, Danilo Lo Monaco) nebo duetu (Elena Dombrowski a Leonardo Baghin).

Na závěr musím konstatovat, že všichni účinkující podali skvělé taneční výkony a ukázali, že jsou technicky vybaveni nejen pro ztvárnění rolí v tradičních dějových baletech nebo časem prověřené neoklasice, ale dokážou naplno prožít osobitou tvorbu současné choreografické generace. „Takové večery oslovují otevřené publikum. Diváky, kteří nehledají jen ‚příběh‘ v klasickém slova smyslu, ale spíš sdílenou zkušenost, která může být tělesná, vizuální, intelektuální i emocionální. Diváky, pro které je často důležitější autorský koncept než původní libreto,“ píše K. Hanáčková v úvodním textu k Sarkasmům. Doufejme, že se najde dostatek otevřených diváků, kteří dokážou solidně zaplnit hlediště Národního divadla, a to nejen kvůli zlevněným vstupenkám.

Sarkasmy

…And How Is Your Life?
Choreografie: Andrej Kajdanovskij
Scéna a kostýmy: Karoline Hogl
Světelný design: Christian Kass
Zvukový design: Christoph Kirschfink
Videoprojekce: Clemens Purner

Sarcasmen
Choreografie: Hans van Manen
Světelný design: Bert Dalhuysen
Scéna a kostýmy: Hans van Manen
Hudba: Sergej Prokofjev – Sarkasmy, Op. 17
Nastudování: Rachel Beaujean, Raffaella Renzi
Klavír: Anna McBride

Katastrof
Choreografie: Eyal Dadon
Hudba: Eyal Dadon, Gil Nemet
Scéna: Eyal Dadon
Kostýmy: Bregje van Balen
Světelný design: Felice Ross
Asistentka choreografa: Tamar Barlev

Premiéra: 24. 4. 2025, Národní divadlo – historická budova