Koncert vznikal v období kolem roku 1800 a představuje v autorově tvorbě vstup do nové éry symfonického stavebního propojení sólového nástroje s orchestrem v duchu prostupujících myšlenek rodícího se romantismu. Beethoven se zde blíží též myšlenkám klavírních koncertů d moll a c moll Wolfganga Amadea Mozarta, vnitřní subjektivnost těchto koncertů Beethoven hluboce obdivoval.
V Beethovenově koncertu již nacházíme sílu dramatičnosti jeho Symfonie č. 2 D dur, op. 36, která vznikla v blízké časové návaznosti, koncert premiéroval sám Beethoven 5. dubna 1803, a to při společném programu s citovanou symfonií. V Teplicích koncert spolu se Severočeskou filharmonií provedl italský klavírista Antonio Pompa-Baldi. Jeho koncertní repertoár zahrnuje nespočet děl – mimo jiné všech pět Beethovenových klavírních koncertů. Jedná se o klavíristu s velkým uměleckým kreditem, který vystupoval v předních koncertních sálech světa a spolupracoval se špičkovými dirigenty a koncertními umělci, z našich interpretů příkladně s houslistou Ivanem Ženatým. V poslední době působí mimo jiné jako vedoucí klavírní sekce na Clevelandském hudebním institutu.
Beethovenův Koncert pro klavír a orchestr č. 3 c moll, op. 37 svěřuje v duchu klasicistní výstavby nejprve v první větě (Allegro con brio) přednes prvního i druhého tématu v sonátové expozici interpretaci orchestru. V prvním tématu slyšíme pozdější kroky Beethovenových hrdinských motivů, druhé téma přináší lyrický, jemně poetický zpěv.
Po skončení orchestrem hrané expozice přednáší první téma sólový klavír v navazující korespondenci s orchestrem, obdobně nastupuje druhé téma. V následné kompoziční práci s oběma tématy se dílčím způsobem prezentují melodické vstupy dřevěných dechových nástrojů – fagotu, flétny či klarinetu. Zcela virtuosní romantizující kadence zaujme množstvím akordických rozkladů, brilantních pasáží a trylků. Druhá věta (Largo) přináší poetickou hudbu ve spolupráci klavíru s orchestrem. Závěrečné rondo (Allegro) nabídne sólovému nástroji opět bohatý prostor pro prezentaci kontrastů detailů tematické práce v korespondenci s orchestrem.
Co říci závěrem? A. Pompa-Baldi hrál prostě skvěle v duchu své pověsti. Zaujal technickou brilancí, jeho klavír zněl krásně při sólové hře, přesné souhře s orchestrem, zcela jednotném frázování či akcentaci. Interpretaci dominoval cit pro náladové specifikum, lyrickou poetičnost, ale též strhující dramatičnost. Publikum v téměř zaplněném teplickém koncertním sále odměnilo jeho výkon spontánním potleskem vestoje, rovněž členové orchestru pochvalně poklepávali smyčci. Své koncertní vystoupení A. Pompa-Baldi dovršil též skvěle interpretovaným přídavkem, mistrovsky provedenou Etudou č. 12 c moll, op. 10, zv. „Revoluční“ Fryderycka Chopina.
Druhou část večera tvořila opět skladba 19. století a to velkého mistra novoromantismu Antona Brucknera. Tento stoupenec chrámové hudby a především symfonik stanul ve Vídni jako věhlasný obdivovatel Richarda Wagnera coby protipól Johanessa Brahmse a Eduarda Hanslicka, zastánců idejí neoklasicismu. Z této pozice musel Bruckner a jeho dílo ve Vídni strpět řadu urážek a nepochopení. Když v roce 1863 poznal Bruckner Wagnerova Tannhäusera, roku 1865 byl potom přítomen na premiéře opery Tristan a Isolda, byl zasažen hloubkou Wagnerova sdělení. V roce 1865 v Mnichově Bruckner také pracoval na Symfonii č. 1., dirigent a skladatel Hans von Bülow zde byl okouzlen novátorstvím jeho díla.
V Teplicích provedená Symfonie č. 4 Es dur, hraje v kontextu Brucknerových devíti symfonií výjimečnou roli, neboť jí jediné dal autor programní přízvisko „Romantická“. Symfonii dokončil 22. listopadu 1874, avšak následně ji důkladně přepracoval. K vlastní premiéře symfonie došlo ve Vídni 20. února 1881. Úspěch byl neskutečný, po každé větě byl skladatel vyvoláván. Na tomto koncertě ale zcela propadla symfonická báseň „Pěvcova kletba“ od H. Bülowa. Oproti prvotnímu přátelství tak Bruckner následně získal dalšího zásadního odpůrce.
Označení „Romantická“ nebylo přízviskem pro jistý konkrétní programní obsah. Pravděpodobně se zde jedná o okruh bájných představ spojených s lidskými životy v kontextu s přírodní atmosférou a hrdinskými činy, nesporně v ohlase s Wagnerovými myšlenkovými náměty. Symfonií často prostupují hymnické motivy. Bruckner zde využívá velké orchestrální obsazení s kvintetem lesních rohů, kterým svěřuje zásadní interpretační úkoly, mistrovsky využívá zvukové barevnosti nástrojových skupin. Z formální hlediska pracuje v duchu zásad koncepce sonátové formy při velkém rozsahu díla trvajícího déle než 60 minut.
První věta (Allegro molto moderato) začíná tremolem temného akordu smyčců se sugestivně znějícím sólem lesního rohu, který zde, ale i často v průběhu věty a ve větách následujících koresponduje s krátkými melodickými vstupy jednotlivých dřevěných dechových nástrojů, ale i žesťů. Dramatická hudba hymnického rázu se často střídá s krátkými vstupy jemných dynamických odstínů. Na temné nástrojové barevnosti vyrůstá též druhá věta (Andante), kde krátce po úvodu dominuje krásně zádumčivá melodie svěřená violám za doprovodu pizzicat houslí a violoncell. Scherzo (Bewegt) následující části často těží opět z hymnického efektu celého orchestru s výrazným uplatněním zřetelných rytmů, se skvěle znějícími triolami a tečkovaným rytmem. Jemné dynamické odstínění přináší nedlouhé Trio. Efektní Finale poslední věty potom symfonii uzavřelo velkým fortissimem nástrojů celého orchestru.
Vedoucí osobností večera se stal italský dirigent Alfonso Scarano. Jeho biografie přináší neskutečné množství symfonických orchestrů, operních a baletních představení či festivalů, s nimiž je spojováno jeho jméno. Ostatně od roku 2009 Scarano pravidelně diriguje Moravskou filharmonii Olomouc, v roce 2013 se stal pro určité tvůrčí období šéfdirigentem Severočeské filharmonie Teplice.
Ještě před několika lety bylo dirigentské vystoupení A. Scarana často spojováno s výraznou (a celkem zbytečnou) pohybovou kreativitou. Autorka této recenze neměla několik let příležitost navštívit koncert, který A. Scarano řídil. Byla nyní velmi mile překvapena jeho umírněným a jednoznačným gestem, přesnou prací s orchestrem a klidným vedením orchestru i při plochách vysoce dynamického výrazu, a to v obou prováděných skladbách.
Nutno ocenit i projev Severočeské filharmonie v duchu zřetelného akceptování pokynů dirigentské taktovky. Vedoucí hráči jednotlivých skupin dechových nástrojů vdechli předepsaným sólovým úsekům svých nástrojů kouzlo muzikálnosti projevu. Jak bývá zvykem, po doznění tónů interpretované symfonie dirigent ve smyslu ocenění jejich výkonu vyzýval k povstání členy jednotlivých nástrojových skupin, velký ohlas po zásluze náležel hráči s častou a obtížnou prezentací partu sólového lesního rohu, oceněn byl spolu s dalšími hráči rovněž tympanista vzhledem k nepřehlédnutelnému významu tohoto nástroje v hudební struktuře zejména symfonie. Publikum si odnášelo z citovaného koncertu cennou muzikantskou zkušenost z poslechu velkých a závažných skladeb a též hluboký hudební zážitek.
Symfonický cyklus B koncert 3
9. ledna 2025, 19:00 hodin
Dům kultury Teplice, Teplice
Program:
Ludwig van Beethoven: Koncert pro klavír č. 3 c moll, op. 37
Anton Bruckner: Symfonie č. 4 Es Dur, WAB 104 „Romantická“
Účinkují:
Antonio Pompa-Baldi – klavír
Severočeská filharmonie Teplice
Alfonso Scarano – dirigent
