Sébastien Rouland vnesl do obnovené inscenace opery Werther francouzský šarm

Inscenace německého týmu byla poprvé uvedena v Amsterdamu v roce 1996, Národní divadlo v Praze ji představilo roku 2018. Na první pohled zaujme minimalistická, přesto však výtvarně výrazná scéna Wolfganga Gusmana (rovněž autor kostýmů). Pracuje s jednoduchou geometrií a optickými triky, v barevném kontrastu oranžové (svět venku) a modré (prostory uvnitř domu). Scéna je zarámována v nepravidelném obdelníku, přičemž jeviště se roztahuje do hloubky i vystupuje dopředu prodlouženou forbínou nad orchestřiště. Oranžový obzor symbolizující horké červencové dny vystřídá od třetího dějství bílá barva zimy.
Historizující kostýmy odpovídají době vzniku Massenetova díla, jsou všechny v temných barvách, pouze Werther je ve světlém letním obleku, neboť je to narušitel rodinného řádu, cizí a nechtěný, vzrušující vetřelec, který získal pozornost a tajenou lásku Charlotty.

Výprava je minimalistická. Promlouvá především hudba
Děj opery vychází z Goethova stejnojmenného románu, který ve své době vyvolal epidemii sebevražd zamilovaných mladíků. Umírali s heslem: když ji nemohu mít jako živý, bude mě dívka ctít a litovat jako mrtvého, přinesu své lásce oběť nejvyšší. Román odráží exaltované výlevy citů, milostné blouznění a platonické uctívání svého idolu v době prudérní morálky. Dobře se to čte, ale jak s tím naložit v dramatickém útvaru jako je opera? Režii obnoveného nastudování na základě koncepce Willyho Deckera měl Stefan Heinrichs a Miroslav Pavlovič. A poradili si s tím celkem dobře – minimalisticky. Nechali promlouvat především Massenetovu hudbu, která výstižně líčí psychologické stavy protagonistů, nepřekáželi jí zbytečným zahušťováním děje akcí za každou cenu a docela to funguje. Rozpačité bylo až dlouhé umírání postřeleného Werthera v posledním dějství, kdy se střídavě plazí, válí, zvedá a opět padá na zem a stále dokola se věší na Charlottu. Toho objímání bylo ve všech dějstvích příliš.
Na začátku vidíme Charlottu s mladšími sourozenci, o něž se stará po smrti své matky. Setkání s Wertherem na ni zapůsobí jako úder bleskem, při jeho flirtování, nadbíhání a milostném vyznávání se mu ovšem zapomene zmínit, že už má ženicha, Alberta, kterému ji zaslíbila matka ještě na smrtelné posteli. Charlotta je poslušná dívka a její život matka ovládá i po smrti. Uctívá její obraz, který početná rodinka vystavuje před sebou jako štít. Vezme si tedy Alberta, zdrcený Werther prchá a vrací se až po půl roce o vánočních svátcích. Manželství s Albertem není šťastné, všichni tři vědí, jak se věci mají, přesto je pokrytecká morálka drží spoutané v neblahém vztahu. Manžel Charlottu donutí, aby sama podala milenci pistoli. Teprve sebevraždou Werther získá konečně její vyznání, že ho miluje a vždy milovala.

Pěvci si se svými rolemi poradili s lehkostí
Navštívila jsem představení 15. března 2025, obě hlavní role, Werthera i Charlottu, zpívali stejní pěvci jako na první premiéře. Vynikající mexický tenorista Alejandro del Angel s lehkostí a náruživostí naplnil všechny árie na vysokém standardu. Má kurážný, přitom sametově měkký a příjemný tenor, jde odvážně do výšek a vycházejí mu přesně, umí se ztišit a vytvořit jímavé piano i výrazně dominovat nad orchestrem (alespoň na 1. balkoně, kde jsem seděla, byl poslech dokonale vyvážený).
Islandská mezzosopranistka Arnheiður Eiríksdóttir byla dokonalou, sošnou a štíhlou Charlottou, křehkou v citech a silnou v hlase. Její role je těžká v tom, že herecky musí být studená a odmítavá, a přitom hudba hovoří o opaku. Také ona má velmi příjemný témbr hlasu a vysokou technickou i výrazovou vyspělost. Krásným místem byla její árie ve 3. dějství se sólovým saxofonem (Va! laisse couler mes larmes), v Massenetově době novým a moderním nástrojem. V roli dětsky naivní švagrové Sofie se představila ruská sopranistka Jekatěrina Krovatěva. Dobře hrála veselou a optimistickou naivku, pokukující zamilovaně po Wertherovi a kontrastující s ostatními tragickými postavami. Stejný kontrast hudebně vytvářel i její jasný lyrický soprán, ovšem občas trochu příliš „tlačila na pilu“ křečovitou dynamikou a ne všechny tóny byly úplně intonačně čisté. Solidní výkon podal i slovenský barytonista Pavol Kubáň v roli Alberta, městského správce a otce Charlotty zpíval polský basista Jerzy Butryn. Pochvalu si zaslouží členové Kühnova dětského sboru v roli Charlottiných sourozenců. Děti byly roztomilé, zpívaly čistě a hrály své malé role výborně.

Nejsilnější stránkou celého představení byl orchestr pod taktovkou Sébastiena Roulanda
Za nejsilnější stránku představení považuji celé hudební nastudování francouzského dirigenta Sébastiena Roulanda. Je to jeho debut v Národním divadle a na nové inscenaci se významně podepsala jeho „francouzská taktovka“, barvitou partituru Julese Masseneta vypracoval inspirativním a stylovým způsobem. Orchestr ladil, hrál soustředěně, kompaktně, s tvárnou dynamikou a velkou citlivostí již od kouzelné předehry. Byla tu řada krásných míst, například když Werther s Charlottou přejdou plynule ze zpívaného dialogu v tanec a orchestr je doprovodí, to bylo jako v romantickém filmu. Nebo výborně volená tempa v árii Werthera z 2. dějství Mohla milovat mě či v jeho slavné árii ze 3. dějství Nač mě budit (Pourquoi me réveiller), která se často hrává pomalu a pateticky, až utahaně. Zde ji Alejandro del Angel podal přirozeně, zlehka a s vybroušenými výškami. Slyšeli jsme mnoho povedených instrumentálních sól – o jímavém saxofonu v árii Charlotty již byla řeč, ve svatební scéně to byla varhanní pasáž, ale zmíním i přesné horny, fagoty a především procítěná houslová sóla koncertního mistra Alexeje Rosíka.
Werther je inscenace, kterou nepohrdne ani náročný operní divák.

Hodnocení recenzenta: 80%
Jules Massenet: Werther
Národní divadlo v Praze, 15. března 2025 v 19:00 hodin
Hudební nastudování a dirigent: Sebastien Rouland
Režijní koncepce: Willy Decker
Režie obnoveného nastudování: Stefan Heinrichs a Miroslav Pavlovič
Scéna a kostýmy: Wolfgang Gussmann
Obsazení:
Werther – Alejandro del Angel
Charlotta – Arnheiður Eiríksdóttir
Městský správce – Jerzy Butryn
Sofie – Jekatěrina Krovatěva
Albert – Pavol Kubáň
Johann – Jan Hnyk
Schmidt – Raman Hasymau
Děti – členové Kühnova dětského sboru
Orchestr Národního divadla.
Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky
[mc4wp_form id="339371"]