Šedesát let už tomu bude…

  1. 1
  2. 2
  3. 3

19. září 1954 byla neděle. A byl to šťastný den pro českou operu. V dnešním ostravském Divadle Antonína Dvořáka, které tehdy, jak tomu velel dobový usus, neslo jméno Zdeňka Nejedlého, se hrál Don Carlos Giuseppe Verdiho. Inscenace, kterou nastudovali tehdejší skvělý ostravský operní šéf Rudolf Vašata a kterou režíroval další špičkový tvůrce oněch let, režisér Bohumil Hrdlička, se těšila velkému diváckému ohlasu již několik let a v drobnější úloze Mnicha v ní toho večera poprvé vystoupil třiadvacetiletý novic sólistického souboru opery, Richard Novák.

V titulku tohoto medailonku jsem si dovolil mírně parafrázovat slova známé árie z třetího jednání Smetanova Dalibora, kterou Richard Novák tolikrát ve svém životě zpíval. Šedesát let už tomu bude, či vlastně je, co Richard Novák věrně koná svou službu české hudbě a opeře. A zcela neuvěřitelné je, že ji koná v „činné službě“ při pln svěžesti. V brněnské Redutě ji oslavil recitálem z české písňové tvorby, v říjnu se s ním diváci mohou setkat na jevišti Janáčkova divadla v roli Ramfise ve Verdiho Aidě, o dalších aktivitách nemluvě. Ještě jednou si dovolím užít operního příměru. Jedna z Novákových rolí z poslední doby je z úspěšné inscenace opery, která stále figuruje na repertoáru divadla. Jedná se o Juliettu Bohuslava Martinů a postava se jmenuje Dědeček Mládí.

Sledujeme-li život a dílo Richarda Nováka, máme před sebou přímo archetyp českého muzikanta v té nejčistší a nejkrásnější podobě. Jakoby do dnešní doby, kdy média (záměrně používám tohoto slova) jsou přeplněna obrázky a zhusta dosti nejapnými výroky všelijakých pofidérních celebritek a hvězdiček, které se blýskavě předvedou, aby po chvíli zhasly a upadly do zaslouženého zapomnění, mezi nás přišel člověk z jiných časů. Tento skvostný představitel nafoukaného purkrabího z Jakobína (kolik takových bařtipánů dnes a denně potkáváme kolem sebe) už svou fyzis a zejména svým vzděláním, múzičností, laskavostí a moudrostí, byl a je ztělesnění všech těch nádherných postav českých muzikantů, jak nám je zanechala historie a literatura.

Osobnost Richarda Nováka formovalo už prostředí, v němž vyrůstal. Narodil se v malé vesničce na Vysočině, Rozseči, v rodině učitele. Na velmi podrobných a důkladných webových stránkách této obce se dočítáme, že už v roce 1589 zde hospodařil na svobodném dvoře Martin Novák. Nováci byli častými rychtáři a obecními radními. Majitel dvora měl platební povinnost pouze vůči novoříšskému klášteru a z té byl vyvázán v roce 1900. Dědeček Richarda Nováka, jenž byl na počátku dvacátého století starostou obce, byl jedním z iniciátorů výstavby krásného kostela, jenž byl zasvěcen Nejsvětějšímu srdci Ježišovu. Rodina se posléze přestěhovala do Kostelního Vydří a zdejší vysoce kultivované prostředí karmelitánského kláštera výrazně ovlivnilo myšlení a cítění chlapce Richarda. Na tomto místě bych chtěl zmínit i jméno jeho bratra doktora Prokopa Nováka, vědce a literáta. A také jméno jeho bratrance z novoříšské větve Nováků, hudebního skladatele Jana. V listopadu si připomeneme třicáté výročí úmrtí tohoto žáka Bohuslava Martinů, jedné z největších osobností české hudby druhé poloviny dvacátého století. Všechny tyto osobnosti spojuje vzdělání, citlivost, múzičnost a mimořádná mravní integrita.

Na své nejrannější začátky vzpomíná Richard Novák v rozhovoru, který svého času poskytl pro týdeník Rozhlas: „Prvotní u mě nebyl hlas, spíše vztah k hudbě jako takové. Podle svědectví rodičů a starších sourozenců jsem od malička zpíval dost kurážně, ale v pěti letech jsem tak moc toužil po housličkách, až mi je přinesl Ježíšek. Tatínek, venkovský učitel, hrál na housle a všude se tenkrát zpívalo doma. V kostele – i na poli, tak silná potřeba to tehdy byla. Lásku k hudbě jsem dostal do kolébky.“

Učil se hrát na housle i na klavír, sám se naučil hrát na varhany a hraje na ně dodnes při bohoslužbách v kostele sv. Rodiny na Grohově ulici v Brně. Během studií na gymnáziu v Moravských Budějovicích a posléze v Telči, hrál ve smyčcovém kvartetu, ve studentském orchestru a zpíval v pěveckém sboru. Chtěl se stát knězem a po maturitě v roce 1949 začal studovat na brněnském biskupském semináři. Ten byl ale o rok později rozehnán a Richard Novák se stal posluchačem pěveckého oddělení brněnské Konzervatoře, kde byl žákem profesora Jiřího Wootha. Wooth byl ovšem na základě rozhodnutí jakési ministerské hodnotitelské komise ze školy vyhozen, protože jeho metody byly shledány nesprávnými a Richard Novák přešel na kompoziční oddělení, které také u profesoraTheodora Schäffera absolvoval skladbou pro komorní orchestr Tre canzoni.

Soukromě ale dále studoval zpěv u Jiřího Wootha, který v té době byl členem ostravské opery, kde zpíval čelné tenorové partie českého i světového repertoáru. Na jeho doporučení byl Richard Novák ještě během studií přijat do ostravského divadla. Richard Novák vystoupil v řadě menších úkolů, ale zazpíval si i Vodníka v Rusalce, v Blodkově jednoaktovce V studni roli Janka a poprvé si zde také zazpíval jednu ze svých pozdějších parádních rolí – Kmeta ve Smetanových Braniborech v Čechách.Jeho ostravská pěvecká kariéra byla přerušena dvouletou vojenskou prezenční službou, ale Richard Novák ani během ní umělecky nezahálel, na vojně se uplatnil jako sbormistr, dirigent a dokonce jako příležitostný komponista skladeb po vojenské dechovky. V té době se Richard Novák ještě pilně věnoval komponování. Připomeňme alespoň některé jeho skladby jako  byly Sonatina pro housle a klavír, Sonáta pro klavír, Variace na vlastní téma pro dechový kvintet, Písně na lidovou poezii pro ženský hlas a klavír či Divertimento pro dechový orchestr. Za cyklus ženských sborů Pražské kašny a fontány získal druhou cenu v soutěži Vysoké školy múzických umění.

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Mohlo by vás zajímat