Dirigent Georges Prêtre zemřel
(derstandard.at – 4. ledna 2017 – Ljubiša Tošić)
Ve věku dvaadevadesáti let zemřel ve středu 4. ledna dirigent Georges Prêtre, osobitý tlumočník tajemství hudby.
U příležitosti Novoročního koncertu Vídeňských filharmoniků, který letos dirigoval Gustavo Dudamel, jsme si na starého Sira opět vzpomněli. Jako jen málokomu se Georgesovi Prêtrovi roku 2008 podařilo vyvolat s Vídeňskými filharmoniky zcela zvláštní okamžik, vykouzlit z valčíků cosi mimořádného, melancholii, sladký, roztoužený zvuk a pocit, jako by se na chvíli zastavil čas.
Roku 2008 dirigoval Georges Prêtre Novoroční koncert poprvé – tehdy třiaosmdesátiletý, jako jeho nejstarší debutant. Vrátil se ještě roku 2010 a znovu předvedl mistrovský výkon hudební poezie.
A není to dávno (21. října 2016), kdy jsme mohli ono zvláštní „cosi“ zažít ve Zlatém sále Hudebního spolku naposled. Po dlouhé přestávce a zotaven po úraze se Georges Prêtre setkal s Vídeňskými symfoniky, s nimiž ho vázalo několikaleté pouto; v letech 1986–1991 byl jejich prvním hostujícím dirigentem a byl jmenován jejich čestným dirigentem. A přestože působil křehce, byl to opět ten nonšalantní elegán spontánních, výmluvných a teatrálních gest, hravý individualista mezi velkými dirigenty, i když mezitím dosáhl neuvěřitelných dvaadevadesáti let.
Byl to skutečně zvláštní večer. Nemohl dirigovat celý program, ale například předehrou k Netopýru Johanna Strausse předvedl opět všechny své kvality, které z něj učinily velkého umělce mezi dirigentskými individualitami.
Na začátku byla trubka
Georges Prêtre se narodil roku 1924 ve Waziers v severní Francii. Studoval klavír a trubku, než se rozhodl pro funkci, z níž může mít přehled o vytváření hudebního celku.
Vydělával si ale také jako jazzový trumpetista, účinkoval při vystoupeních Edith Piaf a šansoniéra Yvese Montanda, a napsal dokonce dvě operety pod pseudonymem „Dherian“ (Prêtre chtěl být vlastně skladatelem). Roku 1946 debutoval v opeře v Marseille a od roku 1956 působil v pařížské Komické opeře.
Následovala angažmá v Chicagu, v londýnské Covent Garden, později přibyly Metropolitní opera, milánská Scala a Vídeňská státní opera, kde působil od roku 1962. Říká se o něm, že byl oblíbeným dirigentem Marie Callas. Postu hudebního ředitele pařížské Opery roku 1971 se po pouhém roce ve funkci vzdal kvůli neshodám s odbory.
Víc než jen dirigent
Prêtre si cenil svobody, administrativě se věnovat nechtěl. Postupně vyzrál ve velkého vládce orchestru, ačkoli se vlastně za dirigenta nepovažoval. Žertoval, že jako dirigent by se musel starat o udávání taktu, a to dělal jen na konci studia, při absolventské zkoušce na pařížské konzervatoři.
Spíš se cítil být interpretem, tedy někým, kdo se snaží dostat k jádru hudby, vyhmátnout mezi notami tajemství, rozeznít ho a dodat mu subjektivní projev. Což pochopitelně od každého orchestrálního hráče vyžadovalo vysoké soustředění, neboť tento maestro uplatňoval osobitá gesta, která bylo třeba dešifrovat.
Dar umět povzbuzovat
Mimika a gesta znamenaly pro Prêtra (uvedl mimo jiné ve světové premiéře operu Francise Poulenca La voix humaine) individuální, emocionální formu komunikace, součást zvláštního procesu, odehrávajícího se mezi dirigentem a orchestrem. Právě tento jeho dar umět povzbuzovat orchestry oceňovaly. Vznikaly tak výjimečné situace hudební interpretace.
Tento zvláštní umělecký dar s francouzským dirigentem Georgesem Prêtrem, rytířem francouzského Řádu čestné legie nyní definitivně odešel.
Přeložila Vlasta Reittererová
