V lexikonech operních hvězd jméno Sergeje Radamského nenalezneme, jeho pěvecká kariéra byla poměrně krátká a komplikovaná. Narodil se roku 1890 v židovské rodině v Łodźi, v tehdejší polské části carského Ruska. V dospívání se nadchl pro Trockého a revoluci a taktak unikl sibiřskému vyhnanství. Útěk před carskou policií jej prohnal různými kouty Evropy a zavál do Ameriky, kde se živil jako pomocný dělník v textilní továrně. V nejhorších chvílích si zpíval. Přítel prohlásil, že takového hlasu je v textilce škoda a že se musí školit. Zkušenosti se špatnými i dobrými učiteli zpěvu nakonec Sergeje přiměly, aby se pěveckým pedagogem stal sám. Knihu svých vzpomínek napsal roku 1972 na ostrově Elbu, kde pořádal pěvecké semináře. Vybíráme z ní některé kapitoly. Začínáme tou, v níž pomocný dělník v newyorské textilce Sergej „projevil“ svůj hlas.
I.
Motto:
Roku 1923 jsem měl koncert v polské Łodźi. Nějaký kritik napsal: „Proč je Radamsky ohlašován jako ruský tenor, když v jeho interpretaci ruských písní jasně slyšíme polský akcent?“ Roku 1927 se skladatel Ipolitov-Ivanov rozčiloval: „Jakýpak americký tenor?“ Objal mě a dojatě řekl: „To je přece Rus jak poleno!“ A o dva roky později jsem dostal v New Yorku slušnou nakládačku od jednoho Neapolitána, protože jsem podle něj zapíral svůj italský původ.
Všechno se naráz změnilo, když jsem se jednou zapomněl a na celé kolo jsem spustil árii Lenského z Evžena Oněgina: „Kam jste odešly, vy krásné dny?“ Manželé, u nichž jsem bydlel, vtrhli do mého pokoje, protože mysleli, že jsem se zbláznil. Nezpíval jsem proto, že bych si myslel, že mám hlas, že by mě cosi nutilo zpívat, protože slunce svítí a život je krásný. Pořád ještě jsem ze sebe nesetřásl události posledních tří let. Byl ze mě melancholický mladík, neměl jsem nikoho, s kým bych se mohl poradit o své budoucnosti. Lenského árie mi přinesla úlevu. Doma jsem sice s tatínkem zpívával, ale jen když chtěl on, nikdy by mě nenapadalo po někom chtít, aby si můj hlas poslechl. Najednou kdosi prohlásil, že mám „nádherný hlas“ a mně to bylo spíš nepříjemné. Teď už jsem si nemohl zpívat sám pro sebe, pořád se mluvilo o tom krásném tenoru, a že mě čeká operní kariéra.
Dostrkali mě k jakémusi ruskému učiteli z Oděsy, emigrantu jako já, a za několik týdnů už jsem těm řečem o operní kariéře začal sám věřit. Chodil jsem k němu třikrát týdně, hodina stála dva dolary. Aby mi vůbec něco zbylo na podnájem a jídlo, musel jsem dělat přesčasy, ale dělal jsem to rád. Výuka spočívala v tom, že můj učitel – impozantní postava, měřil dobrý metr osmdesát – mi jednou rukou tlačil na bradu a druhou mě bouchal do břicha, přičemž rozkazoval: „Davaj!“, což znamenalo, že mám řvát, co to jde. Opakovali jsme to donekonečna a musel jsem „zpívat“ stále hlasitěji. Když už jsem nemohl a bolelo mě z toho v krku, přitáhl mě k oknu, ukázal na lidi na ulici, jak se dívají vzhůru, a přesvědčoval mě, že jednoho dne, až můj hlas bude opravdu velký, budu zpívat Othella.
Za dva týdny mi uložil Prolog z Komediantů a já se divil, že chce, abych zpíval barytonový part, když jsem přece tenor. Protože mě po každé lekci opravdu bolelo v krku, ztrácel jsem v jeho metodu důvěru a ve svou úžasnou kariéru jsem přestával věřit. Můj učitel byl posedlý cílem, udělat ze mě velký hlas, a já po jeho hodině pomalu ani nemohl mluvit. V textilce pracoval také Richard, nadšený operní fanoušek. Když slyšel, že se učím zpívat, daroval mi lístek na galerii na představení Aidy s Carusem. Mé nadšení neznalo mezí a Richard, když viděl mé nadšení, mi pak věnoval vstupenku ještě několikrát. Věděl toho o zpěvu poměrně dost a tak jsem ho vzal s sebou do hodiny. Richard se zděsil a prorokoval, že za chvíli přijdu o hlas úplně. Vzalo mi to odvahu, jenže přátelé nechtěli dopustit, abych se věnoval něčemu jinému: „Bůh tě obdařil nádherným hlasem, je tvou povinností nechat se vyškolit a zpívat,“ říkali.
Richard mě zavedl do domu jednoho newyorského fotografa, kde se scházeli také zpěváci a zpěvačky. Někteří z nich byli v Itálii a vrátili se zklamáni. Ani ti mi tedy nemohli dodat odvahu, zvláště když slyšeli, že musím pracovat v továrně a nemám žádné bohaté příbuzné. Ale souhlasili, že si mě poslechnou. Ještě než jsem dozpíval, začali se dohadovat. Každý se snažil prosadit svou, padaly výrazy jako mezza voce, passagio, dechová opora, hlavová resonance, maska, nasazení tónu, bránice, prsní rejstřík a tak dále.
Byl jsem z toho zmaten. Všichni sice tvrdili, že mám pěkný hlas a že mě čeká skvělá budoucnost, ale učit mě nikdo z nich nechtěl – věděli, že nemohu moc platit. Protože můj první učitel byl zatím jediný, který byl pevně přesvědčen, že budu jednou zpívat Othella, musel jsem k němu chtě nechtě zpátky. Jako vždycky jsem zaplatil na měsíc dopředu.
Richard mě vzal s sebou do Metropolitní opery – na Othella, s Leo Slezakem v titulní roli. Slezak byl obr, a já – ať jsem to v sobě převracel, jak chtěl – jsem si toho mrňavého Sergeje při nejlepší vůli v takové roli nedokázal představit; a hlavně, vůbec jsem nevěděl, jak a proč bych měl škrtit krásnou Desdemonu. Můj učitel se mě ale snažil přesvědčit, že na scéně budu vypadat zrovna tak velký jako Slezak. „A pokud jde o to škrcení – jen počkejte, až se oženíte; to budete chtít uškrtit všecky ženské!“ Ptal jsem se ho: „Proto nejste ženatý?“ Poodešel k oknu, jako by vyhlížel oběť, najednou se otočil ke mně a řekl: „Ano, proto, a ještě z jiných důvodů. Na to jste ještě moc mladý.“ Musel jsem vypadat jako pitomec.
(Pokračování)
Přeložila a připravila Vlasta Reittererová
