Sergej Radamsky: Pronásledovaný tenor (14)

Obrat k lepšímu nastal, když jsem dostal doporučení na Broadway, kde v Rialto Film Theater dirigoval Hugo Riesenfeld symfonický orchestr. Ve dvacátých letech hrály takové orchestry v newyorských kinech a účinkováním s nimi začínaly příští hvězdy metropolitní Fred Jagel, Emmanuel List i Jan Peerce. Riesenfeld mě po předzpívání angažoval za dvě stě dolarů týdně. Zpívat operní árie s velkým orchestrem už byl pokrok proti carusovské imitaci s osmičlennou skupinou a vystupoval jsem tu aspoň pod vlastním jménem.Pořád jsem doufal, že to vyjde s operním angažmá. Předzpíval jsem Tulio Serafinovi a ten mi doporučil, abych šel studovat do Milána k Arturovi Vitovi. Rozhodl jsem se, že to risknu. Předtím jsem ale navštívil v Łódżi rodiče, které jsem neviděl třináct let.

Bylo to velké zklamání. Byl jsem sice rád, že svou rodinu vidím zdravou a pohromadě, ale politická situace byla neutěšená. Většina mých starých přátel byla kdesi na Sibiři a některé krátce po mém útěku carská policie zastřelila. Poláci Rusy nenáviděli a nijak se tím netajili. A nebylo se jim co divit. Uskutečnil jsem pár koncertů v Łódżi a ve Varšavě a rodiče z toho měli velkou radost. Ale na jejich sociální situaci to nic nezměnilo. Až se moje nejstarší sestra provdala za Holanďana a rozhodla se, že celou rodinu přestěhuje do Amsterodamu.

V únoru 1923 jsem se rozjel do Itálie, abych ve svých 34 letech pokračoval ve studiu zpěvu.

Itálie za MussolinihoSlunečná Itálie se šťastnými lidmi byla pravý ráj. Milán byl přeplněný zpěváky a studenty zpěvu všech národů, hlavně tu byli Američané. Žádná politika ani nenávist (kromě té mezi tenory a sopranistkami) – byl to sen žít tady a připravovat se na pěveckou dráhu. Aspoň to tak nejdřív vypadalo.

Maestro Vita pocházel z Kalábrie, Miláňany a vůbec severní Itálii neměl rád. Jeho manželka byla nějaká gruzínská princezna z Tbilisi. Připadal jsem si u nich jako doma a pomáhal jsem maestrovi v komunikaci s jeho anglicky hovořícími žáky.

Vita sice tvrdil, že není fašista, ale celou duší horoval pro Mussoliniho. A kvůli tomu jsme se hádali. Své sympatie pro Mussoliniho vysvětloval úplně přesvědčivě: „Italové jsou od přírody líní a z vlastní iniciativy vůbec nic neudělají. Mussolini ví, jak je k něčemu donutit.“ A na důkaz uváděl: „To už je dáno výchovou. Dětem neříkáme udělej to nebo ono, aniž bychom jim k tomu automaticky nepřidali pohlavek. A když brečí, tak ještě přitlačíme. Takže Mussolini je to nejlepší, co mohlo Itálii potkat.“Tehdy začali fašisté napadat lidi na ulicích. Najednou jsem se tu necítil dobře. Jednou jsem byl svědkem, jak tlupa fašistů chtěla jakémusi domnělému socialistovi násilím nalít do úst ricinový olej. Chtěl jsem toho ubožáka bránit a hned šli také po mně. Asi mě zachránilo, že jsem protestoval anglicky. Asi za týden na to jsem na ulici četl socialistické noviny Avanti a hned mě obklopila zase taková fašistická skupina. Tentokrát mě vysvobodil americký pas. Když „sqadristi“ zavraždili socialistického poslance Giacoma Mateottiho, měl jsem chuť se vrátit do New Yorku. Ale dělal jsem u maestra Vity pokroky, a také u své přítelkyně, která u něj rovněž studovala, takže jsem zůstal. „Přišel jste do Itálie studovat zpěv, o fašisty se nestarejte,“ říkal mi Vita. Jenže já se staral a tak mě zavolali na americké velvyslanectví. Tam mi řekli, že dostali hlášení, že jsem se v Americe stýkal s nekalými živly a že mi hrozí odebrání amerického pasu, když se nepřestanu plést do věcí, do nichž mi nich není.

Itálie už nebyla ráj. Ale seznámil jsem se s Aurelianem Pertilem, oblíbeným tenorem Toscaniniho. Od Pertileho jsem se dozvěděl, že Toscanini a celé osazenstvo Scaly jsou antifašisté. Také on mi však radil, abych se soustředil na svou práci. „Musso tu nebude věčně.“Vita neměl Pertileho rád, prý zpívá moc nazálně. Nedělalo na něj žádný dojem, že Pertile zpíval tak rozdílné role jako Radama, Manrica, Alfreda, Almavivu nebo titulní roli Boitova Nerona (který měl v květnu 1924 posmrtnou premiéru) a že si ho Toscanini neobyčejně váží. Já byl zato v divadle na každém jeho představení a byl jsem na jeho přátelství hrdý.

Maestro Vita učil nejraději Američany: „Jsou inteligentní, tvrdě pracují – a nejlíp platí.“ Zpěváky také doprovázel a velmi dobře znal opery Rossiniho, Belliniho a Donizettiho. Ale Wagner, Strauss, francouzští skladatelé, o ruských nemluvě, to byla pro něj neznámá země. Na hodinách jsme nejprve odzpívali tucet vokalíz a pak jsme pracovali na Lazebníkovi sevillském. Part Almavivy s koloraturami pomohl víc než jakákoli jiná role dodat mému hlasu ohebnost a lehkost.

K neshodám s Vitou došlo, když jsem se pokoušel – podobně jako to dělal Pertile – zpívat ve střední poloze až do fis lehce nazálně. Byl jsem přesvědčený, že tím hlas získá brilanci a uvolní se mi hrdlo. Vita nakonec uznal, že v mém speciálním případě poněkud temnějšího zabarvení to pomůže hlasu k vyrovnanosti.

Při svém pedagogickém působení, kdy jsem poznal přes dvě stě žáků nejrůznějšího stáří a nadání, se mi osvědčilo rozumné užívání nazální rezonance jako nejlepší prostředek ke stabilizaci hlasu.

(Pokračování)
Přeložila a připravila Vlasta Reittererová