Sergej Radamsky: Pronásledovaný tenor (21)

Maxim Gorkij 
Ze Saratova jsme jeli dál do Nižného Novgorodu. Od revoluce tam nevstoupil žádný cizinec a náš příjezd vyvolal senzaci. Při prvním koncertu mě publikum nejdřív jen pozorovalo, než se vůbec odvážilo zatleskat – asi se potřebovalo nějak ujistit, že opravdu přijíždím z Ameriky. Měl jsem oblek ušitý v Londýně, pro ně jsem byl prostě „cizinec“. Zato Marie se na jevišti sotva objevila a už se strhl aplaus – ženy v publiku vstaly, aby lepší viděly na její pařížský model.

V tomto městě se narodil Maxim Gorkij a strávil tu mládí. Lze si představit moje vzrušení, když jsem slyšel, že na koncert přišel. Rozhlížel jsem se po sále a objevil jsem ho v rohu, seděl tam se zavřenýma očima. Nevypadal dobře. Nikdy nebyl úplně zdravý, a proto strávil mnoho let v Itálii, kterou velmi miloval. Den po koncertu jsme se sešli. Šli jsme na procházku, lidé si nás prohlíželi, ale spisovatele jako by nikdo nepoznal. Říkal, že já ve svém elegantním obleku na ně působím víc než jejich krajan „hubený Maxim“. Mluvili jsme spolu italsky, měl tu řeč rád. Tehdy jsem ho jen jedinkrát viděl se usmát. Chůzi měl nejistou, tváře pokleslé, hlas ochraptělý. Slyšel jsem, že churaví, ale nečekal jsem, že se setkám jen s jeho stínem.Byl zvědavý na moje dojmy a netajil se tím, že mi závidí, jak mohu cestovat a co všechno smím vidět. Jeho názor na politickou a kulturní situaci v Sovětském svazu jsem z něj nedostal. Kdykoli jsem to téma nakousl, začal kašlat (kašlal skoro pořád), okamžitě hovor převedl na mé koncerty a zeptal se, jak se mi ve srovnání s cizinou líbí zdejší publikum. Kdykoli padla zmínka o Itálii, jeho oči zazářily. Bylo krásné, že mohu mluvit s Maximem Gorkým, ale byl to deprimující rozhovor.

Naděje v New Yorku
Po návratu do Moskvy jsem našel pozvání z opery v Norimberku – měl jsem zpívat tenorové role v Rigolettovi, Bohémě a Faustovi, ty mi dobře seděly. A Marie říkala, že po těch posledních zážitcích potřebujeme trochu „čerstvého vzduchu“, jeli jsme tedy do Německa. Můj berlínský agent už měl připravenou smlouvu, pak se ale ukázalo, že mám zpívat italsky jen první představení a další pak německy a že se mám naučit také Lohengrina. Začal jsem pochybovat, jestli mám smlouvu přijmout. Italský repertoár se mi německy zpívat nechtělo a nevěřil jsem, že bych Lohengrina zvládl, navíc zrovna tuhle Wagnerovu operu, kterou jsem ze všech nejméně snášel, nemluvě o tom, že bych v ní měl zpívat. A když jsem pak byl svědkem, jak v jedné kavárně zmlátili mladí náckové židovské hosty, zařekl jsem se, že do Norimberka nepojedu. Jenže co teď?

Známý newyorský agent Sol Hurok mi byl ochoten zprostředkovat turné po Spojených státech pod podmínkou, že můj koncert v New Yorku bude úspěšný. Měl jsem dobré kritiky a neviděl jsem lepší šanci než se etablovat v USA jako koncertní zpěvák.To bylo v zimě 1930–1931. Mr. Hurok slyšel o mých předchozích úspěších ve Státech i v Rusku a nasliboval mi spoustu koncertů. Poslední dobou se mu nedařilo a potřeboval se trochu obchodně vzpamatovat. Spolu se mnou angažoval také v Německu velmi slavnou tanečnici Mary Wigmanovou, i když si nebyl jistý, jestli se její styl bude Američanům zamlouvat. Zato o mém úspěchu byl pevně přesvědčen.

Můj koncert v newyorské Town Hall se konal v pátek 26. prosince 1930. Dopadl dobře a kritiky byly nanejvýš uznalé. Když jsem v sobotu přišel do Hurokovy kanceláře, ležely tam výstřižky z ranních listů. Sekretářka, poněkud namyšlená dáma, mi poblahopřála a řekla: „Mr. Radamsky, dokázal jste to. Byla to trefa do černého. Mr. Hurok říkal, že pro vás bude mít spoustu koncertů. Máte po starostech. Už se nebudete muset každou chvíli trmácet do Moskvy, teď budete placen v tvrdých dolarech.“ Právě připravovala moji reklamní brožuru, která se rozesílala do všech koutů Severní Ameriky. Mr. Hurok byl ve skvělé náladě a stanovil honorář za koncert pro první rok na tisíc dolarů. Jako minimum v sezoně mi slíbil třicet koncertů a v další pak víc, za patnáct set dolarů za večer.

Mohl jsem jásat, opravdu jsem to dokázal. Tiskař, který připravoval tu brožuru, říkal: „Všecko je tu kvůli vám vzhůru nohama. Vypadá to na pořádnej kšeft. Věřte mi, já jsem cvičenej pes a něco takovýho zavětřím. Jste dítě štěstěny.“

Následujícího dne měla vystoupení Mary Wigmanová. Bylo vyprodané a měla obrovský úspěch.V pondělí ráno mi slečna Frohmanová řekla, že šéf je zaměstnán a nemůže mě přijmout. Sotva se mnou prohodila slovo. Všimla si, že mě její chování zarazilo, a odtušila: „Máme teď spoustu práce s Miss Wigmanovou. Zavolejte příští týden.“ Svou brožuru jsem nikde neviděl. Radamsky se kamsi vytratil.

To byla tvrdá rána pro zpěváka, z něhož teprve přede dvěma dny dělali velkou hvězdu, zdeptalo mě to. Zaklepal jsem u Mr. Huroka. Neozval se, přesto jsem otevřel dveře a pozdravil. „Já teď nemám čas. Stavte se příští týden nebo tak někdy.“ Pak vytočil telefonní číslo, o mě už se nestaral a ani neodpověděl na moje „nashledanou“. To já jsem se k Mr. Hurokovi choval úplně jinak. Roku 1927 přijel do Moskvy, aby si odtamtud do New Yorku odvezl Duncan Dancers, skupinku deseti dívek, kterou vedla adoptivní dcera Isadory Duncanové. V Moskvě ho nikdo neznal a povolení vzít skupinu do Ameriky získal jen díky mojí přímluvě u Olgy Davidovny Kameněvé, sestry Trockého, která vedla VOKS – Společnost pro kulturní styky se zahraničím. Jak se pak ukázalo, nechal Hurok ta děvčata v New Yorku napospas samy sobě a já jsem z toho měl velké nepříjemnosti.

Leopold Stokowski
Ještě pořád jsem dostával srdečná přání ke svému „úspěchu“, dopisy a telegramy. O neserióznosti agentury tito lidé nic nevěděli. Svět se zas trochu projasnil, když mi na stole přistál telegram od Leopolda Stokowského s dotazem, zda bych převzal tenorovou roli ve Vojckovi Albana Berga, ve Filadelfii. Neodpovídalo to sice „třiceti koncertům v sezoně a potom ještě víc“, ale zpívat pod taktovkou Stokowského znamenalo odškodnění.Ve Filadelfii čekalo už pět tenorů, kteří se o roli ucházeli. Zpívali árie Cavaradossiho, Rodolfa, Fausta a Dona Josého. Všichni měli skvělé výšky. Já zvolil výstup ze Zandonaiovy opery I cavalieri di Ekebù podle románu Gösta Berling Selmy Lagerlöfové. Po deseti prvních taktech to Stokowski zastavil, přišel blíž k jevišti, pohodlně se usadil a požádal mě, abych začal znovu. Když jsem skončil, zvolal: „Výborně! Kde jste se to naučil?“

„Slyšel jsem tu operu roku 1924 ve Scale v nastudování Toscaniniho. Chcete slyšet ještě Cavaradossiho nebo Dona José?“

S úsměvem odmítl: „Ne, děkuju, těch už jsem slyšel dost.“ A zeptal se: „Chcete s námi dělat Vojcka?“

„Moc rád.“

„Do dvou dnů se vám ozveme.“

Za dva dny přišla smlouva, partitura Vojcka a dopis se sdělením, že korepetovat se mnou v New Yorku bude Stokowského asistent Sylvan Levin. Dostal jsem roli Andrese. Zase jsem ožil. Jeden agent mě skoro uvrhl do deprese, a velký dirigent mě z ní vytáhl. První zkouška se konala u mně v pracovně na rohu 73. ulice a Broadwaye. Sešli jsme se tam s barytonistou Ivanem Sešenkem a Levinem, a k našemu překvapení přišel i Stokowski s tou svou rozevlátou hřívou a partiturou pod paží. „Já tu operu neznám o moc líp než vy,“ řekl. „Moc by mi pomohlo, kdybych mohl sledovat váš nácvik. Sednu si tu tiše do koutku a vůbec nebudu rušit.“ Jednou se Levina zeptal: „Je tam fis, nebo se spletli?“ A pak se omluvil, že se přeslechl. Choval se spíš jako student ve škole než jako dirigentská hvězda. Po zkoušce poprosil, aby mohl přijít zas. „Vy to máte dobré,“ řekl mi. „Jen se s tím musí vyrovnat váš hlas. Ale já se musím naučit celou partituru. Ten báječný Levin už ji v hlavě má.“ Při další korepetici se už ptal víc a občas udával tempo, a pomalu nás začal dirigovat. Ve Filadelfii jsme pak měli s orchestrem, sborem a ostatními sólisty sedmdesát čtyři zkoušek. Jedinou jsem nevynechal.

Stokowského korektnost, noblesa a ohleduplnost ke zpěvákům byly příkladné. Žasl jsem, jak on, narozený v Londýně, nejenže výtečně uměl německy, ale ovládal i nejjemnější intonační odstíny tohoto jazyka. Náš vynikající Vojcek, ruský barytonista Ivan Ivancov, měl s německou výslovností problém. Stokowski byl k němu stále kritičtější a stupňoval požadavky. Jedno dopoledne s ním cvičil skoro hodinu jedinou větu: „Eins nach dem andern“ – „Jedno po druhém“. A když to Ivanovi pořád nešlo, jak si Stokowski představoval, zeptal se mě, jestli mu nemůžu rusky vyložit, jak si to přeje. Odpověděl jsem, že to nikdo nedokáže vysvětlit lépe než on sám, a nebyl to ode mě kompliment.

Od té doby uplynulo čtyřicet let. Ještě dneska tu větu slyším, jak ji vyslovil Stokowski. Ze všech Vojcků, které jsem kdy slyšel, to tak dokázal jen Walter Berry ve Vídeňské státní opeře.

Do režie se Stokowski nepletl, ale s naším režisérem von Wymethalem se radil. Při orchestrálních zkouškách sedával už hodinu před začátkem na jevišti, probíral se partiturou, zodpovídal dotazy a korigoval party. Zkouška začínala v deset a on zvedl taktovku na minutu přesně.

Povídalo se o něm, že se chová jako primadona a před každým vystoupením ho musí v šatně upravit kadeřník. Něco pravdy na tom je. Ale jestli byl Apollo tak sličný jako v mládí Stokowski, tak ho Řekové uctívali naprosto právem. Po premiéře Vojcka mě odvezl Walter Damrosch, dirigent New York Symphony orchestra, taxíkem na nádraží. Překvapilo ho, když jsem mu řekl, že se mi ta opera líbí. On po prvním poslechu příliš nadšený nebyl. Já jsem ovšem vyslechl sedmdesát čtyři zkoušek. Jsem si jistý, že později Damrosch svůj názor změnil.

Inscenace vyvolala senzaci a Stokowskému vysloužila pozvání do Metropolitní opery. Moc mě potěšilo, když obávaný kritik New York Times Olin Downes napsal: „Při scéně Vojcka a Andrese běhal člověku mráz po zádech.“
(Pokračování)
Přeložila a připravila Vlasta Reittererová

Foto: archiv, Walter Sanders//Time Life Pictures/Getty Images