Sergej Radamsky: Pronásledovaný tenor (24)

  1. 1
  2. 2

U Rudé armády na Sibiři
Přijetí bylo srdečnější, než jsme čekali. Doufali totiž, že jim pomůžeme ze šlamastyky. Rudé armádě na Sibiři a loďstvu na Amuru a v Tichém oceánu slíbili třicet koncertů, angažovali kvůli tomu tenora z Velkého divadla. Jenže když dorazil do Irkutska na první koncert, onemocněl tam tyfem a zemřel. Nikdo ze sovětských zpěváků se nedal přemluvit, aby jel na Sibiř, kvůli panické hrůze z té strašlivé choroby. A já byl jediná naděje, která je mohla zachránit před blamáží, neboť když se něco slíbilo Rudé armádě, nebylo úniku. Získali jsme slib nejlepšího ubytování a všeho, co jen budeme žádat, jen když budeme vystupovat.

Moje žena měla z první světové války ošetřovatelské znalosti a byla si jistá, že se před tyfem dokážeme ochránit.

Po celý život jsem na Sibiř myslel jen s pocitem hrůzy. Vzpomínal jsem si na příběhy, jaké jsem slýchal v dětství od těch, jimž se odtamtud podařilo uprchnout, a na všecko, co jsem kdy četl o té nekonečné krajině, která už po staletí spolykala a zničila tisíce lidí. Teď jsem tam měl sám jet a přinést trochu radosti těm, kdo tam dokázali přežít. Cítili jsme, že jsme tam strašně potřeba. A věděli jsme také, že už tam bylo posláno mnoho inženýrů, lékařů a jiných odborníků, z nichž někteří šli i dobrovolně a doufali, že tak utečou hladomoru ve středním Rusku, na Ukrajině a v Povolží.

Jakmile se v Moskvě dozvěděli, že jsme ochotni přijet, zeptal se vedoucí organizace, která sbírala peníze pro novou židovskou autonomní oblast Birobidžan, jestli bychom neuskutečnili koncert také tam, k otevření nově zřízeného divadla. Samozřejmě že bych rád udělal pro své chudé židovské bližní na chladné Sibiři něco dobrého.Během čistek následujících let byli členové této organizace odstraněni; ale to je jiný příběh. Birobidžan představoval tehdy pro Židy v Rusku, Polsku i jinde velkou naději. Zmocněnec Státní filharmonie v Moskvě s tím sice neměl nic společného, ale soukromě nás prosil, abychom v Birobidžanu nějaké koncerty uspořádali.

Vydali jsme se tedy na cestu
Po transsibiřské magistrále trvá cesta z Moskvy do Vladivostoku týden – za předpokladu, že se cestou lokomotiva nerozsype a nezůstane někde bůhvíkolik dní trčet. O své zabezpečení proviantem a vším důležitým se starají cestující sami. Naše cesta se konala v době velkého hladomoru, ale ujišťovali nás, že bude určitě k dispozici dostatečně zásobený jídelní vůz. Pochopitelně jsme také slýchali zprávy, že se kradou zavazadla, nebude fungovat větrání nebo že naopak zmrzneme a podobně. Jedna pověst horší než druhá. Už jsme se naučili, že v zemi, kde se lidé bojí nahlas promluvit, nelze všemu věřit, a tak jsme se naplněni nadějí vydali na naši sibiřskou cestu.

Vlak byl přecpaný, jely celé rodiny, které se chtěly usadit v Chabarovsku, Vladivostoku nebo některém jiném sibiřském městě. Slibovali si od toho pohodlnější život. Všude jinde mělo být lépe než v Moskvě.Někteří kromě kuchyňského vybavení vláčeli i gramofon. Sotva se vlak dal do pohybu a opustil nádraží, už jsme z vedlejšího vagonu slyšeli Tosku. Neměli jsme chuť nechat se rušit nějakým „koncertem“ a uvelebili jsme se v naší I. třídě. Pronikaly k nám španělské rytmy i černošské spirituály, a tak jsme nakonec nevydrželi a vydali se do II. třídy na návštěvu. Ukázalo se, že tam měli všecky desky, které jsem v Moskvě natočil.

Když zjistili, že s nimi ve vlaku jede známý tenor a jeho paní, vyvolalo to víc než obyčejný zájem. Kdekdo nás chtěl vidět, přinášeli nám cukrovinky a jablka, která mohli koupit na zastávkách od rolníků, sýr nebo sušenky. Najednou zmizel smutek. Absolvovali jsme bezstarostnou cestu – byl to vzrušující, nádherný zážitek. Každé ráno jsme nacházeli pod dveřmi kupé lístečky, na nichž nám přáli různí lidé příjemný den.

Ve vedlejším oddíle seděl jakýsi generál se svým pobočníkem. Předtím nám vůbec nevěnoval pohled. Ale teď, když jsme byli „odhaleni“, sestoupil z pomyslného podstavce a pozval nás k sobě. Na rozdíl od ostatních cestujících měl bohaté zásoby cukrovinek, cigaret, doutníků a vodky a ze všeho nám velkoryse nabízel. Marie se stala hvězdou této cesty. Generál žasl, že umí rusky, a nejdřív ji podezříval, že je „bílá“ (bělogvardějka) a vrací se z emigrace. Ale když slyšel o jejích předcích, viděl fotografie jejích rodičů a jejího rodného domu v Glasgowě, padl na kolena, líbal jí ruce a prosil za odpuštění.

Vlak stavěl ve velkých městech jako Irkutsk, Chabarovsk a Čita vždy zhruba na půl hodiny a na menších zastávkách patnáct minut, takže si cestující mohli naplnit čajové kotlíky horkou vodou a za přemrštěné ceny koupit od rolníků trochu chleba, brambor a někdy i vařené kuřecí maso.V naší I. třídě, která byla vyhrazena jen pro funkcionáře, členy vlády, strany nebo příslušníky armády, jsme si sami vařili na petrolejových kamínkách, což bylo ovšem přísně zakázáno. Několik dní se nám dařilo naši kuchyňku tajit, až nás jednoho večera prozradila cibule. A tak nás hnali do jídelního vozu. A překročili jsme ještě jiné přikázání. V I. třídě se nesměli vozit psi, my jsme ale s sebou měli našeho trpasličího pinče, a když si nás přišla průvodčí zkontrolovat, jestli zase nevaříme, zahnal ji náš hlídač zuřivým štěkotem.

Naší první štací byl Irkutsk. Byla zima, ale dala se snést. Jen naše fenka nechtěla vůbec opustit hotel, a když už musela, běhala buď po předních, nebo po zadních nožkách, jak ji zábly.

Druhý koncert byl v Čitě. Čtyřicet stupňů pod nulou se dalo vydržet, protože svítilo slunce. Odtamtud se jelo do Vladivostoku, kde začínaly naše večerní koncerty pro armádu a námořnictvo.

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat