Sergej Radamsky: Pronásledovaný tenor (27)

Stalinův kat Berija
Lavrentij Berija pocházel Gruzie a už na začátku dvacátých let měl pověst bezohledného člověka. Mluvilo se o něm jen šeptem. Vědělo se, že na začátku kariéry špicloval proti bolševikům, pak pro bolševiky a dlouhou dobu pro obě strany zároveň. Nechtělo se mi to zpočátku věřit – jenže co jsem tehdy mohl o lidech jeho typu vědět. Nikdo v Berijově rodišti si nedokázal vysvětlit, jakým způsobem se stal hlavou tajné policie a získal tak postavení, které mu poskytlo neomezenou moc. Možná to nařídil sám Stalin. Kreml se tehdy ještě snažil získat důvěru Gruzínců a Berija při tom sehrál úspěšnou roli jako poradce. Stalin si nemohl vybrat úslužnější a opovrženíhodnější nástroj.

Při mých návštěvách na Kavkaze mluvili všichni o Berijovi jen se strachem a nenávistí. Když byl roku 1932 jmenován generálním tajemníkem komunistické strany Transkavkazské republiky, všechny to zdrtilo.

Téhož roku se vrátilo tbiliské Rustaveliho divadlo z přehlídky v Moskvě s první cenou. Berija se začal stále víc plést do práce jeho řediteli Sandrovi Akhmetelimu a dával mu najevo svou opozici. Berija samozřejmě věděl, že Stalin je tímto divadlem nadšen a netroufl si mu překřížit cestu, zato dělal všechno, aby Sandrovu autoritu podkopal u herců. V divadle se povídalo, že Berija je – kromě svých dalších „chvályhodných“ rysů – také zneuznaný divadelní ředitel. Zúčastňoval se zkoušek, seděl vždycky v lóži a radil v technických otázkách. Byl tajemníkem strany, a tak se musel poslouchat. A stávalo se, že byl Sandro jeho neustálými zásahy tak podrážděn, až ho rozbolela hlava a musel zkoušku přerušit. A to se Berijovi moc hodilo.

Vzpomínám si na jednu příhodu. Už několik let se úspěšně hráli Schillerovi Loupežníci. A Berija teď najednou přišel s nějakými změnami. Zavolal si Sandra k sobě do lóže a všichni jsme slyšeli, jak udílí rozkazy. Herci stáli na jevišti mlčky a bez hnutí.

Po krátké výměně názorů opustil Sandro divadlo a já s ním. Debatovali jsme dvě hodiny. Byl úplně bez sebe, až jsem se bál, že si něco udělá. Když jsme se vrátili do divadla, Berija svolal všechny herce, pořádně je sjel a nařídil, že jeho změny při příštím představení budou respektovat.

V této napjaté situaci mi Sandro svěřil své úzkostlivě střežené tajemství, to, co mu tehdy po přehlídce v Moskvě řekl Stalin: „Budete-li pro své divadlo něco potřebovat, přijďte rovnou za mnou.“ Zúčastnil jsem se pak schůze s herci, konané ještě téhož večera. Ke slovu se však přihlásili jen tři, kteří řekli, že za těchto okolností na další zkoušky nepřijdou. A také chtěli, abych se vzdálil, jenže Sandro trval na mé přítomnosti. „Teď, když divadlo získalo první cenu, se chce stát ředitelem. Ale já se jím nenechám zastrašit.“Byl bych se raději držel stranou, kdyby mě Sandro tak naléhavě neprosil, abych zůstal. Potřeboval mou morální podporu. Cítil jsem nervozitu přítomných, viděl jsem, jak se ustrašeně ohlížejí, jestli někdo nepřišel – a pak teprve promluvili. Jedna herečka se rozplakala a prosila, aby se Sandro s Berijou usmířil, ten ale odmítl. „Já to divadlo vybudoval, celé roky jsem na tom pracoval.“

Rozhovory s herci mě přesvědčily o tom, že s Berijou se mluvit nedá. „Berija je brutální a svoje protivníky zničí. Od začátku dvacátých let všecky bitvy vyhrál. A teď, jako tajemník strany, je teprve pán.“ Viděl jsem, že nezbývá dohromady naděje, pokud Sandro nepovolí, a to bylo nepravděpodobné. Tak to trvalo řadu let.

Napětí mezi Berijou a Sandrem stále rostlo. Jeden z hlavních herců souboru mi řekl, že je Berija proti tomu, aby na zkouškách byli cizí lidé, zvláště nějaký Rus s americkým pasem a britskou manželkou. Řekl mi také, že prý chce Stalin Beriju dostat do nějaké důležitější funkce do Moskvy. To mohl ostatně šířit Berija sám. Když jsem to řekl Sandrovi, nepřekvapilo ho to. Věděl také, že má Berija ke Stalinovi přímou telefonní linku. Bylo to téměř beznadějné, ale slib, který Stalin dal, přece posiloval mou důvěru, že se Sandro nemá čeho bát. Berija měl pořád nějaké námitky. Divadlo je příliš lidové, příliš gruzínské. Sandro oponoval: „Gruzínské divadlo musí být gruzínské. Gruzínec se pohybuje a mluví jinak než Rus. Gruzínci jsou horalové, chodí po špičkách, skoro tancují. Rus je proti němu pomalý a těžkopádný jako Němec.“

Herci Sandra nabádali, aby nezapomínal, že je Berija pánem Kavkazu a tedy i divadla. Sandro si toho byl vědom, ale popuzovalo ho to. A to ještě nikdo nevěděl, že už Stalin Beriju jmenoval příštím katem národa.

Jeli jsme s Marií zpátky do Moskvy. Zprávy z Tbilisi nebyly povzbudivé. Na začátku září 1936 došlo při jedné bouřlivé zkoušce k ostré výměně názorů. Sandro odešel z divadla jen v krátkých rukávech a nasedl do vlaku, aby u Stalina hledal podporu.

V Tbilisi bylo v tuto roční dobu ještě teplo, ale září v Moskvě už je chladné a deštivé. Sandro přijel rovnou za mnou do hotelu Metropol, zatelefonoval svému příteli a dobrodinci Stalinovi a čekal, že bude rovnou pozván do Kremlu. Stalin však nebyl k zastižení. Sandro to zkoušel stále znovu, marně. Následujícího dne dostal zprávu od své ženy. Berija hercům oznámil, že dostanou nového ředitele.

Sandro napsal v zoufalství Stalinovi dopis, ale odpověď nepřišla. Já zažádal o vízum k jednodennímu výjezdu do Polska, abych si ve Varšavě mohl zařídit polské turné. Byla to záminka, přivezl jsem odtamtud pro Sandra kompletní oblečení – oblek, kabát, boty, svetr několik košil a dokonce nový klakson pro jeho auto, které nechal v Tbilisi. V novém elegantním kabátě – tehdy jediném podobném v Moskvě – vypadal Sandro jako poražený generál. Jen několik přátel vědělo, že jsem jel do Varšavy proto, abych ho oblékl, ale teď to bylo jasné. V divadelních kruzích to vzbudilo menší rozruch a mým vztahům k Berijovi a k tajné policii to příliš nepomohlo.

Sandro se dozvěděl, že Berija Stalina informoval hned, jakmile opustil Tbilisi. Čistky byly v plném proudu, divadelní ředitelé dostávali výpovědi a někteří byli dokonce posláni do vyhnanství. Sandro nedokázal uvěřit, že by Stalin nedržel slovo, a chtěl v Moskvě čekat, dokud se k němu nedostane.

Měli jsme s Marií odjet na turné, čekalo nás deset koncertů v Dněpropetrovsku. Ale vtom dostalo Velké divadlo rozkaz uvést Šostakovičovu operu, a tak jsme zatím zůstali v Moskvě.

Pohoršení v Moskvě
Toto je článek, který jsem zveřejnil 18. listopadu 1963, v londýnských Times:

„Velké divadlo neprojevilo o Šostakovičovu operu Lady Macbeth Mcenského újezda zájem. Němirovič-Dančenko a Stanislavskij však vedli divadlo, kde uváděli s vlastními zpěváky také opery. Měli rozdílný vkus, Stanislavskij upřednostňoval repertoár jako Boris Godunov, Evžen Oněgin a podobně, zatímco Němirovič-Dančenko si cenil moderních děl jako například Křenkovy opery Jonny vyhrává. A v Moskvě tedy inscenoval také Lady Macbeth. Kritikové operu chválili a rovněž soud publika byl příznivý. Němirovič-Dančenko na jedno představení osobně pozval Stalina. Ten však nepřišel, a sice z prostého důvodu – jeho divadlo na rozdíl od většiny moskevských divadel nemělo zvláštní vchod pro vládní funkcionáře, ani zvláštní lóži, kde by mohli být skryti zrakům publika. Ale Stanislavskij, který byl u Stalina dobře zapsán, mu zatelefonoval a vyprávěl mu, jak je ta nová opera úžasná. Krátce nato přišel pokyn z Kremlu, že má Lady Macbeth uvést Velké divadlo, aby se Stalin mohl představení zúčastnit.

Pokud máme věřit tomu, co se povídá, nebyli ve Velkém divadle tímto rozkazem nijak nadšeni. Při premiéře seděli Stalin, Ždanov a Mikojan ve vládní lóži vpravo od orchestřiště, zrovna nad žesti a bicími nástroji. Lóže je mimochodem obložená pancéřovými deskami, co kdyby z orchestřiště někdo zaútočil. Šostakovič, Mejerchold, Akhmateli a já jsme (jako Stalinovi hosté) seděli v protější lóži a do té jeho jsme docela dobře viděli – jenže Stalina jsme nezahlédli. Seděl za závěsem, který mu sice zakrýval výhled na jeviště, ale jeho skryl pro publikum. Pokaždé, když se rozezněly žestě nebo bicí, bylo vidět, jak sebou Ždanov a Mikojan trhli a pobaveně se otočili tam, kde seděl Stalin.O přestávce jsme počítali s tím, že bude Šostakovič ke Stalinovi pozván. Když se tak nestalo ani o druhé přestávce, trochu jsme všichni znervózněli. Šostakovič viděl, jak se ti tři ve vládní lóži smáli a dobře se bavili. Skrčil se v koutě a přikryl si obličej dlaněmi, celý zalitý potem.

K Šostakovičovu žalu to byla hlavně milostná scéna ve druhém jednání, která naše protějšky pobavila nejvíc. Uprostřed jeviště ležel slamník a na něm se, mírně řečeno, láska názorně odehrávala. Režie v Leningradě byla delikátnější, scéna byla situována výš a byly vidět jen stíny. Deskriptivní hudba byla přece výrazná dost, aby si člověk domyslel (Šostakovič později upravil pozouny, které mu přišly až příliš ilustrativní).

Skladatel chtěl po druhém jednání odejít, ale přišel ředitel divadla a řekl, že se sice Stalin dosud nevyjádřil, ale teď odejít by bylo opravdu hloupé. Stalin ho určitě k sobě pozve po třetím jednání.

Třetí dějství obsahuje nejmelodičtější hudbu celé opery, využívá lidové melodie, jaké zpívali carští vězni cestou na Sibiř, a každému tedy připomněly dny, kdy se museli revolucionáři brodit sněhem v řetězech do vyhnanství. Spadla poslední opona. Šostakoviče nevyvolali na jeviště, aby se mohl poděkovat, a Stalin a jeho dva pohůnci opustili divadlo, aniž by se se skladatelem setkali.

Kritik Izvěstije nám později vyprávěl, že se Stalina zeptal, jak se mu opera líbila, a ten odpověděl: „Eto sumbur, a nět muzyka“. Dva dny po představení psal tentýž kritik ve svém listu zcela ve Stalinových intencích (pochopitelně ho nejmenoval) a celou operu ztrhal (článek Сумбу́р вме́сто му́зыки vyšel 28. ledna 1936 v listu Pravda, poznámka překladatelky). To bylo první a poslední představení Lady Macbeth ve Velkém divadle. Němirovič-Dančenko ji ve svém divadle hrál dál. Řekl mi, že chyba Velkého divadla spočívala v nedobrém a kvapném nastudování, z toho důvodu ji logicky Stalin musel odmítnout.  Jenže za pár dní se objevil v novinách další článek. Ještě si vzpomínám na jednu větu: ‚Myslí si snad Němirovič-Dančenko, že jeho divadlo není v Sovětském svazu?‘ Němirovič-Dančenko se hájil, poukazoval na to, že operu uvádí jako součást abonmá a je už na několik měsíců dopředu vyprodaná. Ale nic nepomohlo. Dostal rozkaz operu stáhnout.

Tím však celá aféra nekončila. Krátce nato svolal Svaz sovětských skladatelů shromáždění, na němž se diskutovalo o opeře Lady Macbeth, o Šostakovičovi a o tendencích hudby vůbec. Sešlo se na čtyři sta skladatelů, kritiků, režisérů a dalších divadelníků. Příznačné je, že se Šostakovič neukázal, ačkoli byl tou dobou v Moskvě a také ho čekali. I já jsem obdržel pozvánku a sekretář Svazu skladatelů Grigorij Šnejerson mi vyřídil, že mám promluvit o tom, jak opera za řízení Artura Rodzińského v New Yorku propadla. Je pravda, že se objevilo několik odmítavých kritik, ale právě tak nadšená chvála. Přidělili mi místo v první řadě vedle skladatele Šebalina, Šostakovičova přítele a obdivovatele, který se hovořit zdráhal.

Jeden za druhým – skladatelé, dirigenti a kritici, všichni, kdo operu chválili, když ji uvedl Němirovič-Dančenko – nyní přicházeli na pódium a brali svůj předchozí názor zpět. Kritikové odvolávali pozitivní recenze a všichni se hromadně káli. Prý se mýlili a teprve nyní jim „vělikij vožď“ otevřel oči. Když vystoupil na pódium Jevgenij Braudo, jeden z největších sovětských hudebních kritiků, aby odpapouškoval, co říkali jeho předřečníci, sklopili jsme se Šebalinem hlavy, studem za něj.

Zbýval přede mnou už jen jeden řečník, skladatel Lev Knipper, který, jak se všeobecně vědělo, Šostakovičovi záviděl úspěch. Nikdo nečekal, že bude Šostakoviče velebit. Ale také by si nikdo nepředstavoval, že Šostakovičovi vytkne asociální chování, nejtěžší obžalobu, jakou tehdy někdo mohl vznést. A Knipper to udělal, a aby svému obvinění dodal váhu, vyprávěl o tom, jak byli jednou leningradští skladatelé vyzváni, aby hráli pro námořníky. Všichni se objevili přesně, jen Dmitrij ne. A když se konečně s patnáctiminutovým zpožděním objevil, nebyl „zrovna střízlivý“. Na tomto místě jeho řeči to mezi přítomnými zašumělo. Knipper se na okamžik zarazil a shrnul: „Ale nesešli jsme se proto, abych zatloukli poslední hřebík do Šostakovičovy rakve.“ To už jsem nevydržel a zvolal jsem: „Podljec!“ (V ruštině už je jen jedno horší slovo.)

Nastalo všeobecné vzrušení, někdo říkal „chvatit“ (to stačí) a pozvolna protesty zesílily tak, že už Knipper nemohl mluvit dál. Předseda ohlásil přestávku a ústřední výbor Komunistické strany, který byl přítomen, se na pódiu narychlo radil. O chvíli později mi Šnejerson oznámil, že k jeho lítosti (a vypadal opravdu sklesle) už na mě nedojde. Knippera jistě všichni odsuzovali, ačkoli si to nikdo nahlas říct netroufl.

Další řečník po přestávce byl Kabalevskij, jediný, který Šostakoviče nezostuzoval.

Po shromáždění jsem Šostakoviče vyhledal. Na schodech k jeho bytu už stála skupina novinářů, ale on je odmítl přijmout. Nezdálo se mi, že by mu celá ta záležitost dělala zvláštní starosti, jenže samozřejmě nevěděl, co se tam dělo a říkalo.Mně ale navštívil hudební kritik Izvěstije Sergej Boguslavskij a vážně mě varoval. Takové jednání je prý nebezpečné, od revoluce se stalo poprvé, aby bylo podobné shromáždění přerušeno nějaký protestem. A to jsem zavinil a může to pro mě mít nedozírné následky.

Odpověděl jsem, že toho vím o hudbě víc než Stalin. Úplně vyděšený mě prosil, abych taková slova nikdy neopakoval. Sice si myslí totéž, ale v Sovětském svazu se to prostě neříká.“ (Pokračování)
Přeložila a připravila Vlasta Reittererová

Foto archiv