Sergej Radamsky: Pronásledovaný tenor (27)

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Stalinův kat Berija
Lavrentij Berija pocházel Gruzie a už na začátku dvacátých let měl pověst bezohledného člověka. Mluvilo se o něm jen šeptem. Vědělo se, že na začátku kariéry špicloval proti bolševikům, pak pro bolševiky a dlouhou dobu pro obě strany zároveň. Nechtělo se mi to zpočátku věřit – jenže co jsem tehdy mohl o lidech jeho typu vědět. Nikdo v Berijově rodišti si nedokázal vysvětlit, jakým způsobem se stal hlavou tajné policie a získal tak postavení, které mu poskytlo neomezenou moc. Možná to nařídil sám Stalin. Kreml se tehdy ještě snažil získat důvěru Gruzínců a Berija při tom sehrál úspěšnou roli jako poradce. Stalin si nemohl vybrat úslužnější a opovrženíhodnější nástroj.

Při mých návštěvách na Kavkaze mluvili všichni o Berijovi jen se strachem a nenávistí. Když byl roku 1932 jmenován generálním tajemníkem komunistické strany Transkavkazské republiky, všechny to zdrtilo.

Téhož roku se vrátilo tbiliské Rustaveliho divadlo z přehlídky v Moskvě s první cenou. Berija se začal stále víc plést do práce jeho řediteli Sandrovi Akhmetelimu a dával mu najevo svou opozici. Berija samozřejmě věděl, že Stalin je tímto divadlem nadšen a netroufl si mu překřížit cestu, zato dělal všechno, aby Sandrovu autoritu podkopal u herců. V divadle se povídalo, že Berija je – kromě svých dalších „chvályhodných“ rysů – také zneuznaný divadelní ředitel. Zúčastňoval se zkoušek, seděl vždycky v lóži a radil v technických otázkách. Byl tajemníkem strany, a tak se musel poslouchat. A stávalo se, že byl Sandro jeho neustálými zásahy tak podrážděn, až ho rozbolela hlava a musel zkoušku přerušit. A to se Berijovi moc hodilo.

Vzpomínám si na jednu příhodu. Už několik let se úspěšně hráli Schillerovi Loupežníci. A Berija teď najednou přišel s nějakými změnami. Zavolal si Sandra k sobě do lóže a všichni jsme slyšeli, jak udílí rozkazy. Herci stáli na jevišti mlčky a bez hnutí.

Po krátké výměně názorů opustil Sandro divadlo a já s ním. Debatovali jsme dvě hodiny. Byl úplně bez sebe, až jsem se bál, že si něco udělá. Když jsme se vrátili do divadla, Berija svolal všechny herce, pořádně je sjel a nařídil, že jeho změny při příštím představení budou respektovat.

V této napjaté situaci mi Sandro svěřil své úzkostlivě střežené tajemství, to, co mu tehdy po přehlídce v Moskvě řekl Stalin: „Budete-li pro své divadlo něco potřebovat, přijďte rovnou za mnou.“ Zúčastnil jsem se pak schůze s herci, konané ještě téhož večera. Ke slovu se však přihlásili jen tři, kteří řekli, že za těchto okolností na další zkoušky nepřijdou. A také chtěli, abych se vzdálil, jenže Sandro trval na mé přítomnosti. „Teď, když divadlo získalo první cenu, se chce stát ředitelem. Ale já se jím nenechám zastrašit.Byl bych se raději držel stranou, kdyby mě Sandro tak naléhavě neprosil, abych zůstal. Potřeboval mou morální podporu. Cítil jsem nervozitu přítomných, viděl jsem, jak se ustrašeně ohlížejí, jestli někdo nepřišel – a pak teprve promluvili. Jedna herečka se rozplakala a prosila, aby se Sandro s Berijou usmířil, ten ale odmítl. „Já to divadlo vybudoval, celé roky jsem na tom pracoval.“

Rozhovory s herci mě přesvědčily o tom, že s Berijou se mluvit nedá. „Berija je brutální a svoje protivníky zničí. Od začátku dvacátých let všecky bitvy vyhrál. A teď, jako tajemník strany, je teprve pán.“ Viděl jsem, že nezbývá dohromady naděje, pokud Sandro nepovolí, a to bylo nepravděpodobné. Tak to trvalo řadu let.

Napětí mezi Berijou a Sandrem stále rostlo. Jeden z hlavních herců souboru mi řekl, že je Berija proti tomu, aby na zkouškách byli cizí lidé, zvláště nějaký Rus s americkým pasem a britskou manželkou. Řekl mi také, že prý chce Stalin Beriju dostat do nějaké důležitější funkce do Moskvy. To mohl ostatně šířit Berija sám. Když jsem to řekl Sandrovi, nepřekvapilo ho to. Věděl také, že má Berija ke Stalinovi přímou telefonní linku. Bylo to téměř beznadějné, ale slib, který Stalin dal, přece posiloval mou důvěru, že se Sandro nemá čeho bát. Berija měl pořád nějaké námitky. Divadlo je příliš lidové, příliš gruzínské. Sandro oponoval: „Gruzínské divadlo musí být gruzínské. Gruzínec se pohybuje a mluví jinak než Rus. Gruzínci jsou horalové, chodí po špičkách, skoro tancují. Rus je proti němu pomalý a těžkopádný jako Němec.“

Herci Sandra nabádali, aby nezapomínal, že je Berija pánem Kavkazu a tedy i divadla. Sandro si toho byl vědom, ale popuzovalo ho to. A to ještě nikdo nevěděl, že už Stalin Beriju jmenoval příštím katem národa.

Jeli jsme s Marií zpátky do Moskvy. Zprávy z Tbilisi nebyly povzbudivé. Na začátku září 1936 došlo při jedné bouřlivé zkoušce k ostré výměně názorů. Sandro odešel z divadla jen v krátkých rukávech a nasedl do vlaku, aby u Stalina hledal podporu.

V Tbilisi bylo v tuto roční dobu ještě teplo, ale září v Moskvě už je chladné a deštivé. Sandro přijel rovnou za mnou do hotelu Metropol, zatelefonoval svému příteli a dobrodinci Stalinovi a čekal, že bude rovnou pozván do Kremlu. Stalin však nebyl k zastižení. Sandro to zkoušel stále znovu, marně. Následujícího dne dostal zprávu od své ženy. Berija hercům oznámil, že dostanou nového ředitele.

Sandro napsal v zoufalství Stalinovi dopis, ale odpověď nepřišla. Já zažádal o vízum k jednodennímu výjezdu do Polska, abych si ve Varšavě mohl zařídit polské turné. Byla to záminka, přivezl jsem odtamtud pro Sandra kompletní oblečení – oblek, kabát, boty, svetr několik košil a dokonce nový klakson pro jeho auto, které nechal v Tbilisi. V novém elegantním kabátě – tehdy jediném podobném v Moskvě – vypadal Sandro jako poražený generál. Jen několik přátel vědělo, že jsem jel do Varšavy proto, abych ho oblékl, ale teď to bylo jasné. V divadelních kruzích to vzbudilo menší rozruch a mým vztahům k Berijovi a k tajné policii to příliš nepomohlo.

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Mohlo by vás zajímat