Sergej Radamsky: Pronásledovaný tenor (30)

Návrat do Spojených států
Po našich nejčerstvějších zkušenostech v Rusku – po sebekritice ve Svazu skladatelů, odřeknutých koncertech v Dněpropetrovsku, odnětí víza a poté, co s námi jednali jako se zločinci – jsem neměl na koncerty ani pomyšlení. Devět let jsme putovali a mezi Leningradem a Sibiří uskutečnili na dvě stovky koncertů. Viděli jsme hladomor, zažili jsme čistky, vyhnanství i vraždy přátel. V interview a novinových článcích jsem však vždycky poukazoval na pokrok a zlepšení životní úrovně a bídu a utrpení záměrně nezmiňoval, protože jsem sám doufal, že se to zlepší. Udělal jsem všecko, co bylo v mé moci, dal jsem, co jsem dát mohl. Strpěl jsem, že mi v mé nové vlasti kvůli mé lásce k Rusku nadávali a pomlouvali mě. A teď jsem byl vyhnancem sám. Nemohl jsem ale zapomenout na ty, kteří své zemi mnoho odevzdali a byli zavražděni vlastními lidmi. Musel jsem si přiznat, že já zaplatil ve srovnání s nimi velmi málo. Po měsíčním ozdravném pobytu v jižní Francii jsem se s Mariinou pomocí mohl vrátit do Spojených států. Marie byla ráda, že jsem se Sovětským svazem jednou provždy skoncoval. A já? Byl jsem také rád? Ne. Byl jsem zklamán? Ne. Jen zoufalý. Teď, ve svých čtyřiceti sedmi letech, po stovkách koncertů v Americe, Evropě a Rusku, po pochvalných i přísných kritikách, jsem měl sotva z čeho zaplatit činži.

Po mém debutu v Bostonu roku 1928 napsal Philip Hale v Boston Herald: „Mr. Radamsky vyvolává svým krásným hlasem zázraky. Ale má v sobě víc než jen krásný hlas…“ V The Boston Transcript psal H. T. Parker: „Zpěváci vyvolávají poměrně často úvahy, zda si poté, co zjistili, že mají hlas, také předsevzali stát se hudebníky. Jen zřídkakdy zažijeme, že se hudebnost a pěvecké umění spojí v mistrovství, jaké známe z instrumentální hry. K takovým výjimečným případům patří ruský tenorista Sergej Radamsky, který včera večer vystoupil v Jordan Hall. Neobvyklá sestava, nezvyklá v tom, co v ní scházelo, i v tom, co obsahovala a jak v ní byla jednotlivá čísla seřazena. Písně v angličtině by měly být na závěr, současně jako odměna pro trpělivé publikum. Radamsky je však zařadil – má ostatně neobvykle dobrou anglickou výslovnost – doprostřed programu, a jejich výběr nebyl pro zpěváka i pro publikum o nic méně náročný než ostatní skladby. Vyvrcholením jeho vystoupení však byly ruské lidové písně. Mohli jsme si téměř představovat, co viděl ve své fantazii on: ruského sedláka v jeho chalupě nebo na poli, jak si zpívá, jednou smutně, jindy vesele, nebo jak hlasy toho rozhodného národa zpívají ‚Dubinušku‘. A dokonce ani mnohohlasý Bostonský symfonický orchestr se skvělou Glazunovovou úpravou ‚Stěnky Razina‘ nefascinoval tak, jako dokázal v ‚Písni o Volze‘ žalovat Radamsky. Držel napětí od začátku do konce. Byl to krásný, vzácný a téměř exotický zážitek.“ O mém prvním koncertu v New Yorku v únoru 1920 napsal Olin Downes v New York Times: „Jen málo tenorů se může vykázat muzikalitou…“

Přicházeli ke mně prominentní zpěváci a ptali se mě na radu. Dokonce agenti mě chválili, ale koncerty, na nichž bych si vydělal, pro mě neměli – hlavně proto, že jsem se nestaral jen o sebe, ale i o sociálně slabší. Hudebníci, a hlavně tenoři, jejichž údajná hloupost se dostala do anekdot, se zřejmě nesmějí společensky angažovat. Horší bylo překonat, že pomluvy přicházely i od těch, kterým jsem se snažil pomoci. Zdráhal jsem se psát do novin jen negativně – to by nebylo k ničemu. Cítím sociálně, a ještě i teď, kdy je mi přes osmdesát, věřím, že se dočkáme spravedlivé budoucnosti. Ve Spojených státech se pro nás nic nezměnilo. U agentů jsme byli nadále v nemilosti a zpozoroval jsem, že devět let v Rusku a údajná propaganda, kterou jsem v sovětské věci měl provádět, mě v Americe jako zpěváka poškodila. Začal jsem se tedy věnovat pedagogice a doufal, že si také tu a tam zazpívám.

Někdejší vystoupení v Madison Square Garden – k výročí Leninovy smrti a zejména to, kde Marie v bílých šatech vystoupila společně s černě oblečenou matkou básníka Langstona Hughese – nás ocejchovala jako komunisty. Bylo by třeba obě ženy vidět, aby člověk pochopil, proč se dvacet tisíc posluchačů zvedlo jako jeden muž a čtvrt hodiny bouřlivě tleskalo. Tehdy jsem netušil, že si FBI zaznamenávala každé slovo, které se zpívalo nebo které kdo pronesl, a všecko natáčela na kameru.

Prezident Svazu textilních dělnic David Dubinsky nebyl komunista, o sovětském režimu neměl valné mínění a znal všecky moje hříchy, a přesto mě vyzval, abych v letním odborářském táboře každý týden uspořádal koncert. A také abych poskytl členům odborů herecké a pěvecké školení. Přijal jsem – a staří kolegové mi začali vyčítat, že jsem „odpadlík“. Netušili, že právě tohle kacířské čenichání bylo jedním z důvodů, proč jsem nikdy do strany nevstoupil. Dělníci jsou pro mě dělníci, ať už jsou ve straně nebo ne – tedy pokud to není strana fašistická. Cítím se být jedním z nich a těší mě, když jim můj zpěv dělá radost. Příjem jsme měli příslušně nízký, ale dokázali jsme pořádat večírky, na kterých se objevovali divadelní kritici, prezident banky, senátor a další. Z čistého alkoholu, který jsme sehnali od přátel v New Jersey, připravila Marie skotskou a známý architekt interiérů uměl výtečně vařit šunku. Servírovaly rozkošné zpěvačky černošského sboru Hall Johnsona. Marie zpívala písně britských ostrovů a já ruské lidové.

Nepřekvapilo mě, když mě později osočili, že jsem takové večírky pořádal jen proto, aby se při nich Rusové mohli seznámit s vlivnými lidmi. Kdybych byl chytrý, mohl jsem toho využít, ale neudělal jsem to. Jen občas se nade mnou někdo slitoval a mé politické názory mlčky přešel. O nedělích jsem směl zpívat v New Jersey v kongregačním chrámu a občas spoluúčinkovat na koncertě nebo při nějakém oratoriu. K životu to moc nebylo, ale hlady jsme neumřeli. Mým vztahem k ruskému národu a k dělnictvu to neotřáslo. Marie sice o moji „věc“ nejevila příliš zájem, ale moji upřímnost obdivovala.

Tehdy právě vypukla španělská občanská válka a mnozí mí přátelé odešli bojovat. I já jsem byl vyzván, abych něco podnikl. S Mariiným souhlasem jsem si najal malý náklaďáček, postavil na něj klavír a chtěl jsem pořádat koncerty pro republikány a mezinárodní organizace. Věřil jsem, že to k něčemu bude. Peníze se vybraly u liberálních přátel, k nimž patřil i filozof John Dewey. Když bylo všecko připraveno a chystali jsme se vyrazit, objevil se stranický poslanec a měl spoustu otázek. Sledovali mě a chtěli vědět, proč mě profesor Dewey tak často navštěvoval. Protože Dewey obdivoval Trockého a hájil ho, musel jsem i já být trockista. V komunistických kruzích neexistoval větší hřích. Když jsem je přesvědčil, že je mi trockismus naprosto lhostejný, objevil se další prohřešek. Jak to, že se přátelím s dopisovatelem agentury United Press International Eugenem Lyonsem, známým nepřítelem Sovětského svazu? Ujišťoval jsem ho, že jsem se s Lyonsem od svého návratu do USA nesetkal. Ale můj návštěvník vytáhl trumf: „Nemůžete ale popřít, že ho navštěvuje vaše žena.“ To jsem nepopíral. „Moje žena si může navštěvovat, koho chce, a ani ona mi nenařizuje, s kým se smím stýkat.“ „Pak jste tedy odpadlík!“ Na to jsem neměl jinou odpověď než tu, že jsem ho jednoduše vyhodil. A do Španělska jsem nesměl jet.

John Dewey a trockismus však bylo jen polovic pravdy. Ve skutečnosti to souviselo s moskevskou klatbou vyřčenou nad Šostakovičem. S honem na Šostakoviče souvisela následující událost. Vlastnil jsem klavírní výtah Lady Macbeth se skladatelovým věnováním. Velmi jsem si ho vážil a miloval jsem ho, nejen kvůli té dedikaci, ale hlavně proto, že jsme si do něj s Marií zaznamenali všechny režijní pokyny leningradské premiéry a vložili do něj kresby kostýmů. A poté, co mě navštívilo pár takových „soudruhů“, byl klavírní výtah najednou pryč. Protože byla opera v SSSR zakázaná, nesměl jsem ji mít ani ve svém newyorském bytě. Nechal jsem si to ohavné vměšování do svého soukromí pro sebe. Než abych s něčím takovým šel na veřejnost, raději jsem to spolkl.
(Pokračování)
Přeložila a připravila Vlasta Reittererová

Foto archiv, New York Public Library