Sergej Radamsky: Pronásledovaný tenor (34)

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Paříž – Vídeň – Budapešť
Ve Francii jsem si pronajal opuštěný zámeček vzdálený asi pětadvacet kilometrů od Paříže a usadil se jako učitel zpěvu. V kavárně Select na Montparnasse jsem se „spřátelil“ s jedním Američanem. Tehdy se válčilo v Koreji, a když jsme na toto téma narazili, vyslovil jsem se ostře proti té válce. Stále ještě jsem se nenaučil mít se v debatách s Američany na pozoru. Brzy jsem si povšiml, že se to v Selectu jen hemží agenty FBI a CIA.Měsíc nato mě poprosil jeden úředník našeho okresu o svolení umístit na louky kolem zámečku své úly. Se synem je budou chodit třikrát týdně kontrolovat. Pochopitelně jsem mu to dovolil.

Hned druhý den mi lektor, které mé žáky učil francouzsky, řekl, že ty úly jsou jen záminka, ve skutečnosti za tím stojí americká obrana. Nejdřív to zkoušeli přes něj, nabízeli mu velkou sumu, když nás bude sledovat. Lektor to však odmítl, tak si najali místního úředníka.

Pozorovali nás dlouho, ale časem jsme si na to zvykli. Mých žáků se nevinně vyptávali: „Co je to zač, ten monsieur Radamsky? Kterého žáka upřednostňuje? A vydělává hodně?“ Žáky jsem pochopitelně varoval, a tak o mně vyprávěli fantastické historky a vodili ty zvědavce za nos. Konečně to naše hlídače přestalo bavit a dali nám pokoj. Alespoň tady, mimo Paříž.

Po roce jsem se stal uměleckým vedoucím a režisérem Compagnie Lyrique, jejími garanty byli Cocteau, Sauget a Darius Milhaud. V Théâtre Babylon jsme uváděli opery Milhaudovy, Menottiho, Henriho Saugeta a Kurta Weilla. Všechno šlo dobře, dokud nás nepožádalo americké velvyslanectví, abychom uspořádali představení v Amerických domech, které po válce ve Francii (a jinde) vznikly. Souhlasili jsme, ale protože nebyly peníze na orchestr, měli jsme se spokojit s klavírním doprovodem. To se mi nezamlouvalo a odmítl jsem. Velvyslanectví se z toho radovalo – právě toho chtěli dosáhnout. Za dva měsíce prohlásili nabídku za neplatnou a operní skupinu rozpustili.

Viděl jsem, že jsem u velvyslanectví v nemilosti a že podezřelý nejsem jen já, ale i zpěváci, kteří se mnou pracují. Proto jsem přijal pozvání, abych se svými žáky přijel do Vídně.

Vídeň nabízela mnoho výhod. Nebyla tu CIA, zato jedno z nejlepších světových operních divadel, mohli jsme slyšet všechny Straussovy a Mozartovy opery a další repertoár. Stal jsem se profesorem vídeňské Hudební akademie.Do Vídně jsem vzal s sebou svou kuchařku Biancu, rodačku z Elby. Jednoho dne přišel nějaký domnělý Ital a předal Biance peněženku, kterou prý našel před domem. Byly v ní liry, tak si myslel, že ji ztratila ona. Její nebyla, ale ten člověk ji přemluvil, ať si ji tedy nechá, ale mně o tom nic neříká.

Objevil se pak ještě několikrát, prohlížel si mé knížky a na leccos se vyptával. Biance se to začalo zdát divné a všecko mi vyklopila. Ten člověk nepřišel nikdy, když stálo před domem moje auto, jakmile jsem ale odjel, hned se vynořil.

Tak jsem ho jednou překvapil, jak v mé pracovně mluví s Biancou. Zaskočilo ho to tak, že se začal omlouvat plynnou brooklynskou američtinou. „Toho znám,“ řekl jsem Biance, když jsem si ho prohlédl. „Pracuje pro FBI.“ Při těch slovech se vyřítil ze dveří a už se neukázal. Peníze – 10 tisíc lir a třicet dolarů – si Bianca mohla nechat.

To bylo roku 1953. Rusko, Anglie, Francie a Amerika stále měly v Rakousku své okupační zóny, Vídeň byla rozdělená na čtyři sektory. Všichni jsme se v novém prostředí cítili dobře, a proto jsem se pečlivě vyhýbal tomu, abych se objevil v sovětském sektoru v doprovodu nějakého Rusa.

Koupil jsem si krásný byt ve čtvrti, kde sídlila různá zastupitelstva, blízko budov francouzského, švédského a sovětského, a tak se hned začalo říkat, že mám nějaké tajné diplomatické styky. Do žádné z těch budov jsem nikdy nevkročil, těm povídačkám jsem se mohl jen smát. Ale ze zkušenosti jsem věděl, že se objeví vždycky, ať se hnu kamkoli.

Zástupce ředitele vídeňské Státní opery dr. Egon Seefehlner mi dal za úkol poohlédnout se po nějakých zpěvácích v Budapešti, kteří by mohli v případě potřeby ve Vídni vypomoci. Budapešť je od Vídně vzdálená jen tři hodiny cesty, spojení je kratší než do Německa.

Každý den jsem v Budapešti zhlédl dvě představení, v jedné i druhé opeře. Zpěváci byli na vysoké úrovni, inscenace rovněž. Poznamenal jsem si jména umělců, kteří by podle mého přicházeli jako výpomoc pro Vídeň v úvahu – bylo jich hodně –, a za čtyři dny jsem mohl dr. Seefehlnerovi podat zprávu.Po návratu mě také požádaly o rozhovor noviny. Dokud jsem pěl chválu na budapešťskou operu, moc to žurnalisty nezajímalo. Chtěl vědět víc o tamních životních podmínkách.

„Je pravda, že tam je hlad a lidé chodí v hadrech?“

„Ne. Jsou oblečeni střídmě, ale hadry to nejsou.“

„Ale kavárny jsou prázdné?“

„Ne. Viděl jsem v nich sedět hosty.“

„V obchodech jste ale neviděl maso a vůbec je nedostatek potravin?“

„Na to nemohu odpovědět. Viděl jsem lidi do obchodů vcházet a pak vycházet. Ale nejel jsem tam proto, abych procházel obchody, nýbrž abych si poslechl zpěváky.“

Ale to ještě nebylo všechno.

Druhého dne přišli zase a tentokrát měli otázky napsané. Trval jsem na svém, že jsem do Maďarska jel kvůli zpěvákům. Na jiné otázky nemohu a nechci odpovídat. A zase jsem byl považován za radikála, který sympatizuje s maďarským komunistickým režimem.

Vídeň je nádherné město, má krásná divadla a symfonické orchestry a lidé tam dokáží být velmi roztomilí. Ale pověsti letí rychleji, než teče Dunaj.

Brzy po tomto žurnalistickém intermezzu jsem dostal velmi srdečný dopis ředitele vídeňské Hudební akademie asi toho obsahu, že bohužel z úsporných důvodů musí na mou spolupráci v příštím roce rezignovat (měl jsem vysoký profesorský plat). Tím byl s mým krásným místem v této slavné instituci konec. Za své názory jsem už musel zaplatit vyšší cenu, ale výpověď z Akademie znamenala velké zklamání. Musel jsem to překonat a pokusit se hlavně se uživit.

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Mohlo by vás zajímat