Sergej Radamsky: Pronásledovaný tenor (34)

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Nejdřív jsem zůstal ve Vídni a vychutnával dál divadelní a hudební život. S Egonem Hilbertem, jedním z nejposedlejších a nejhorlivějších divadelních ředitelů, co znám, jsme zůstali přáteli. Vídeň na něj přes všecky intriky a spory za jeho vedení ještě dlouho nezapomene. A já tomu městu zůstanu navždy vděčný za nejkrásnější inscenace Mozarta a Strausse, jaké jsem kdy zažil. Daleko předčily inscenace Metropolitní opery, milánské Scaly a vůbec všech operních divadel.
Operní režie v Německu
Dál jsem tedy učil a přijal jsem nabídku na režii Madame Butterfly v Ulmu. Když jsem se jednou večer vracel ze zkoušky do Vídně, zjistil jsem na hranicích, že můj pas o půlnoci propadá a já už pak nebudu moci Vídeň opustit. Americké vyslanectví ve Vídni mi nemohlo pomoci, protože předpisy tehdy nařizovaly, aby Američané narození jinde před prodloužením pasu alespoň rok ve Státech žili. Neměl jsem nejmenší chuť opustit patnáct žáků ve Vídni a v Německu, a kromě toho jsem se nechtěl vzdát Butterfly v Ulmu.

Při řešení dilematu mi Egon Hilbert poradil, abych se obrátil na jednoho známého vídeňského právníka. Vysvětlil jsem mu svou situaci, a za týden jsem od něj dostal dopis: „Profesore Radamsky, buďte tak laskav a zajděte zítra na pasové oddělení v tom a tom policejním okrsku a přineste pasovou fotografii.“ Netušil jsem, co mi tam vydají: veškeré doklady k rakouské státní příslušnosti i pas! Musel jsem se jen podepsat.

Téhož večera jsem v Ulmu zkoušel jako právoplatně uznaný Rakušan. Nemusím říkat, jak jsem byl svým rakouským přátelům, vládě a také své malé šťastné hvězdičce vděčný.

Jak se cítí někdo, kdo se po sedmačtyřiceti letech z Američana promění v Rakušana? Výtečně! Opět jednou jsem zjistil, že je na světě mnohem víc chápavých a laskavých lidí, než by se někdy zdálo.

Na tom označení pochopitelně moc nezáleží, ale rakouský pas má velkou hodnotu.

Zase jsem mohl bez problémů vyučovat a cestovat.

Po pěkném úspěchu v Ulmu mě pozvala k režii další německá divadla. Režíroval jsem opery La traviata, Figarova svatba, Lazebník sevillský, operety Netopýr a Cikánský baron a také činohry, mezi nimi Gorkého Na dně a Čechovova Strýčka Váňu. Také Haydnovu L’infideltà delusa, režií mě pověřil haydnovský badatel Robbins Landon. Velkou radost mi přinesla práce v Zemském divadle v Rendsburgu ve Šlesvicku-Holštýnsku. Není to velké město, mělo však výborný soubor, který uváděl opery, operety i činohry. Zažil jsem tam opravdu harmonickou spolupráci. Došlo jen k jedinému nedorozumění. Kupodivu – nebo jsem to měl čekat? – mi dělal potíže jeden herec, který utekl z východního Německa a nenáviděl teď všecky Rusy.

Stalo se to při studiu Strýčka Váni. Pro tohoto herce byli všichni Rusové opovrženíhodní, ať už bolševici, které poznal ve východním Berlíně, nebo Čechovův Váňa, kterého měl hrát. Podle jeho mínění jsem vkládal do Čechovových postav lidské city, Rusové ale ve skutečnosti žádné city neznají, nejsou jich schopni. Zažil to ve východním Berlíně a ví, že například nikdy nemluví tiše. Proto křičel a vyřvával svou roli z plna hrdla.

Od ředitele po kulisáky byli jeho chováním všichni pobouřeni. Já se snažil zachovat rovnováhu. Pomalu to hrozilo skandálem. Teprve tři dny před premiérou náš Váňa pochopil, že je se svým řvaním směšný, a na poslední chvíli otočil.

Pominu-li tuto jedinou hloupou epizodku, byla práce v Německu nádherná a mnoha osobnostem z divadelního světa i veřejnosti jsem vděčný za velkou pomoc a podporu.

Mary
Roku 1962 mi byla nabídnuta možnost podívat se na Čajkovského soutěž v Moskvě. Protože z Vídně jela skoro stovka umělců, rozhodl jsem se jet taky. Od roku 1936 jsem v Sovětském svazu nebyl. Možnost návštěvy ve mně vzbudila rozporné pocity. Věděl jsem, že mnoho mých starých přátel bylo dávno zlikvidováno. Mrtev byl ale i Stalin, a odstraněna i ta nejhorší kreatura ze všech, Lavrentij Berija. A zase uvidím Moskvu, nové, mladé Rusko. Určitě se setkám se Šostakovičem a dalšími přáteli z divadelního a hudebního světa. Těšil jsem se na ten zážitek, na Moskvu, na niž jsem měl tolik dobrých i špatných vzpomínek a kterou jsem přese všechno miloval.Můj přítel Edouard Forner, mladý americký dirigent, mě doprovodil na nádraží. Na nástupišti sedělo na zavazadle mladé děvče. Ukázal na ni a řekl: „S tou se rozhodně nepouštějte do řeči, maestro.“

„Co je s ní?“ zeptal jsem se užasle.

„Nic. Ale zná jen dvě věci. Buď nepřetržitě hraje na klavír, nebo neustále žvaní. A protože teď nebude mít cestou do Moskvy čtyřicet osm hodin klavír k dispozici, povede hloupé a pošetilé řeči.“

K mému překvapení nepromluvila „užvaněná“ pianistka za celou cestu ani slovo a já se divil, proč mě dobrák Forner vlastně před ní varoval.

Mé kupé sloužilo jako shromaždiště všech, kdo chtěli něco vědět o životě a hudbě v Sovětském svazu. Tak jsme dva dny debatovali o ruském umění a udivilo mě, že jsem nezaslechl žádnou kritiku na komunisty. Buď jsou hudebníci apolitičtí, nebo liberální v nejširším slova smyslu. Jak se to vezme.

Čím víc jsme se blížili k Moskvě, tím větší bylo obecné vzrušení. Jedině mě trápilo, že ta hezká klavíristka, která měla hloupě a pošetile žvanit, nebrala mě ani nikoho jiného na vědomí.

Všichni se vyptávali a rozprávěli – ona jen pozorně poslouchala nebo četla. Zajímala mě, a tak jsem se jí nechal představit. Náš rozhovor byl tak stručný, že jsem se jen dozvěděl, že je Kanaďanka a hraje radši Beethovena než Chopina. Okamžitě se mi vrátily jiné starosti. Jak se asi vede mé staré přítelkyni Jeleně? Když jsem roku 1936 odjížděl, právě se vdala. Její muž, prominentní člen strany, zemřel. Ona řídila nemocnici a měla syna. Víc jsem nevěděl. Také Marie Michajlovna byla mrtvá. Alexandrovu smrt přede mnou dlouho tajili, a když jsem se dotazoval, co se mu stalo, nedostal jsem odpověď. To bylo začátkem padesátých let.

Za hodinu budeme v Moskvě. Všichni byli rozjaření, připravili si zavazadla, upravili se a zvědavě se dívali z oken. Mně se vybavovala se třicátá léta v Moskvě, Stalin, Berija, Jagoda. Najednou se vynořili ve vzpomínkách i Kerenskij, Lenin, Trockij, občanská válka, kulaci, hladomor na Volze, mrtvoly a kostry ve sklepích, Sandro, Mejerchold, Jefrem. S čím se tam setkám?

Pane profesore, kde je vaše zavazadlo? Jsme v Moskvě!“ Vyvedli mě z vlaku a posadili do auta. Ulice, domy a lidé se míhali kolem. Octl jsem se v hotelu, pokoje byly nové, moderní. U jídla jsem kolem sebe viděl veselé tváře, i Moskvané vypadali spokojeně. Někteří z nás pak šli do Velkého divadla na Aidu, jiní do Uměleckého divadla. Já se těšil na událost ve Velkém sále konzervatoře, na premiéru Šostakovičovy Čtvrté symfonie. Napsal ji roku 1936. Zkoušek v Leningradě se prý zúčastnil stranický tajemník Ždanov a premiéru zakázal, ale říkaly se i jiné věci. Teď o šestadvacet let později, jsme ji konečně měli slyšet. Měl jsem dva lístky a pozval jsem „užvaněnou“ klavíristku.

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Mohlo by vás zajímat