Sergej Radamsky: Pronásledovaný tenor (34)

Paříž – Vídeň – Budapešť
Ve Francii jsem si pronajal opuštěný zámeček vzdálený asi pětadvacet kilometrů od Paříže a usadil se jako učitel zpěvu. V kavárně Select na Montparnasse jsem se „spřátelil“ s jedním Američanem. Tehdy se válčilo v Koreji, a když jsme na toto téma narazili, vyslovil jsem se ostře proti té válce. Stále ještě jsem se nenaučil mít se v debatách s Američany na pozoru. Brzy jsem si povšiml, že se to v Selectu jen hemží agenty FBI a CIA.Měsíc nato mě poprosil jeden úředník našeho okresu o svolení umístit na louky kolem zámečku své úly. Se synem je budou chodit třikrát týdně kontrolovat. Pochopitelně jsem mu to dovolil.

Hned druhý den mi lektor, které mé žáky učil francouzsky, řekl, že ty úly jsou jen záminka, ve skutečnosti za tím stojí americká obrana. Nejdřív to zkoušeli přes něj, nabízeli mu velkou sumu, když nás bude sledovat. Lektor to však odmítl, tak si najali místního úředníka.

Pozorovali nás dlouho, ale časem jsme si na to zvykli. Mých žáků se nevinně vyptávali: „Co je to zač, ten monsieur Radamsky? Kterého žáka upřednostňuje? A vydělává hodně?“ Žáky jsem pochopitelně varoval, a tak o mně vyprávěli fantastické historky a vodili ty zvědavce za nos. Konečně to naše hlídače přestalo bavit a dali nám pokoj. Alespoň tady, mimo Paříž.

Po roce jsem se stal uměleckým vedoucím a režisérem Compagnie Lyrique, jejími garanty byli Cocteau, Sauget a Darius Milhaud. V Théâtre Babylon jsme uváděli opery Milhaudovy, Menottiho, Henriho Saugeta a Kurta Weilla. Všechno šlo dobře, dokud nás nepožádalo americké velvyslanectví, abychom uspořádali představení v Amerických domech, které po válce ve Francii (a jinde) vznikly. Souhlasili jsme, ale protože nebyly peníze na orchestr, měli jsme se spokojit s klavírním doprovodem. To se mi nezamlouvalo a odmítl jsem. Velvyslanectví se z toho radovalo – právě toho chtěli dosáhnout. Za dva měsíce prohlásili nabídku za neplatnou a operní skupinu rozpustili.

Viděl jsem, že jsem u velvyslanectví v nemilosti a že podezřelý nejsem jen já, ale i zpěváci, kteří se mnou pracují. Proto jsem přijal pozvání, abych se svými žáky přijel do Vídně.

Vídeň nabízela mnoho výhod. Nebyla tu CIA, zato jedno z nejlepších světových operních divadel, mohli jsme slyšet všechny Straussovy a Mozartovy opery a další repertoár. Stal jsem se profesorem vídeňské Hudební akademie.Do Vídně jsem vzal s sebou svou kuchařku Biancu, rodačku z Elby. Jednoho dne přišel nějaký domnělý Ital a předal Biance peněženku, kterou prý našel před domem. Byly v ní liry, tak si myslel, že ji ztratila ona. Její nebyla, ale ten člověk ji přemluvil, ať si ji tedy nechá, ale mně o tom nic neříká.

Objevil se pak ještě několikrát, prohlížel si mé knížky a na leccos se vyptával. Biance se to začalo zdát divné a všecko mi vyklopila. Ten člověk nepřišel nikdy, když stálo před domem moje auto, jakmile jsem ale odjel, hned se vynořil.

Tak jsem ho jednou překvapil, jak v mé pracovně mluví s Biancou. Zaskočilo ho to tak, že se začal omlouvat plynnou brooklynskou američtinou. „Toho znám,“ řekl jsem Biance, když jsem si ho prohlédl. „Pracuje pro FBI.“ Při těch slovech se vyřítil ze dveří a už se neukázal. Peníze – 10 tisíc lir a třicet dolarů – si Bianca mohla nechat.

To bylo roku 1953. Rusko, Anglie, Francie a Amerika stále měly v Rakousku své okupační zóny, Vídeň byla rozdělená na čtyři sektory. Všichni jsme se v novém prostředí cítili dobře, a proto jsem se pečlivě vyhýbal tomu, abych se objevil v sovětském sektoru v doprovodu nějakého Rusa.

Koupil jsem si krásný byt ve čtvrti, kde sídlila různá zastupitelstva, blízko budov francouzského, švédského a sovětského, a tak se hned začalo říkat, že mám nějaké tajné diplomatické styky. Do žádné z těch budov jsem nikdy nevkročil, těm povídačkám jsem se mohl jen smát. Ale ze zkušenosti jsem věděl, že se objeví vždycky, ať se hnu kamkoli.

Zástupce ředitele vídeňské Státní opery dr. Egon Seefehlner mi dal za úkol poohlédnout se po nějakých zpěvácích v Budapešti, kteří by mohli v případě potřeby ve Vídni vypomoci. Budapešť je od Vídně vzdálená jen tři hodiny cesty, spojení je kratší než do Německa.

Každý den jsem v Budapešti zhlédl dvě představení, v jedné i druhé opeře. Zpěváci byli na vysoké úrovni, inscenace rovněž. Poznamenal jsem si jména umělců, kteří by podle mého přicházeli jako výpomoc pro Vídeň v úvahu – bylo jich hodně –, a za čtyři dny jsem mohl dr. Seefehlnerovi podat zprávu.Po návratu mě také požádaly o rozhovor noviny. Dokud jsem pěl chválu na budapešťskou operu, moc to žurnalisty nezajímalo. Chtěl vědět víc o tamních životních podmínkách.

„Je pravda, že tam je hlad a lidé chodí v hadrech?“

„Ne. Jsou oblečeni střídmě, ale hadry to nejsou.“

„Ale kavárny jsou prázdné?“

„Ne. Viděl jsem v nich sedět hosty.“

„V obchodech jste ale neviděl maso a vůbec je nedostatek potravin?“

„Na to nemohu odpovědět. Viděl jsem lidi do obchodů vcházet a pak vycházet. Ale nejel jsem tam proto, abych procházel obchody, nýbrž abych si poslechl zpěváky.“

Ale to ještě nebylo všechno.

Druhého dne přišli zase a tentokrát měli otázky napsané. Trval jsem na svém, že jsem do Maďarska jel kvůli zpěvákům. Na jiné otázky nemohu a nechci odpovídat. A zase jsem byl považován za radikála, který sympatizuje s maďarským komunistickým režimem.

Vídeň je nádherné město, má krásná divadla a symfonické orchestry a lidé tam dokáží být velmi roztomilí. Ale pověsti letí rychleji, než teče Dunaj.

Brzy po tomto žurnalistickém intermezzu jsem dostal velmi srdečný dopis ředitele vídeňské Hudební akademie asi toho obsahu, že bohužel z úsporných důvodů musí na mou spolupráci v příštím roce rezignovat (měl jsem vysoký profesorský plat). Tím byl s mým krásným místem v této slavné instituci konec. Za své názory jsem už musel zaplatit vyšší cenu, ale výpověď z Akademie znamenala velké zklamání. Musel jsem to překonat a pokusit se hlavně se uživit.

Nejdřív jsem zůstal ve Vídni a vychutnával dál divadelní a hudební život. S Egonem Hilbertem, jedním z nejposedlejších a nejhorlivějších divadelních ředitelů, co znám, jsme zůstali přáteli. Vídeň na něj přes všecky intriky a spory za jeho vedení ještě dlouho nezapomene. A já tomu městu zůstanu navždy vděčný za nejkrásnější inscenace Mozarta a Strausse, jaké jsem kdy zažil. Daleko předčily inscenace Metropolitní opery, milánské Scaly a vůbec všech operních divadel.
Operní režie v Německu
Dál jsem tedy učil a přijal jsem nabídku na režii Madame Butterfly v Ulmu. Když jsem se jednou večer vracel ze zkoušky do Vídně, zjistil jsem na hranicích, že můj pas o půlnoci propadá a já už pak nebudu moci Vídeň opustit. Americké vyslanectví ve Vídni mi nemohlo pomoci, protože předpisy tehdy nařizovaly, aby Američané narození jinde před prodloužením pasu alespoň rok ve Státech žili. Neměl jsem nejmenší chuť opustit patnáct žáků ve Vídni a v Německu, a kromě toho jsem se nechtěl vzdát Butterfly v Ulmu.

Při řešení dilematu mi Egon Hilbert poradil, abych se obrátil na jednoho známého vídeňského právníka. Vysvětlil jsem mu svou situaci, a za týden jsem od něj dostal dopis: „Profesore Radamsky, buďte tak laskav a zajděte zítra na pasové oddělení v tom a tom policejním okrsku a přineste pasovou fotografii.“ Netušil jsem, co mi tam vydají: veškeré doklady k rakouské státní příslušnosti i pas! Musel jsem se jen podepsat.

Téhož večera jsem v Ulmu zkoušel jako právoplatně uznaný Rakušan. Nemusím říkat, jak jsem byl svým rakouským přátelům, vládě a také své malé šťastné hvězdičce vděčný.

Jak se cítí někdo, kdo se po sedmačtyřiceti letech z Američana promění v Rakušana? Výtečně! Opět jednou jsem zjistil, že je na světě mnohem víc chápavých a laskavých lidí, než by se někdy zdálo.

Na tom označení pochopitelně moc nezáleží, ale rakouský pas má velkou hodnotu.

Zase jsem mohl bez problémů vyučovat a cestovat.

Po pěkném úspěchu v Ulmu mě pozvala k režii další německá divadla. Režíroval jsem opery La traviata, Figarova svatba, Lazebník sevillský, operety Netopýr a Cikánský baron a také činohry, mezi nimi Gorkého Na dně a Čechovova Strýčka Váňu. Také Haydnovu L’infideltà delusa, režií mě pověřil haydnovský badatel Robbins Landon. Velkou radost mi přinesla práce v Zemském divadle v Rendsburgu ve Šlesvicku-Holštýnsku. Není to velké město, mělo však výborný soubor, který uváděl opery, operety i činohry. Zažil jsem tam opravdu harmonickou spolupráci. Došlo jen k jedinému nedorozumění. Kupodivu – nebo jsem to měl čekat? – mi dělal potíže jeden herec, který utekl z východního Německa a nenáviděl teď všecky Rusy.

Stalo se to při studiu Strýčka Váni. Pro tohoto herce byli všichni Rusové opovrženíhodní, ať už bolševici, které poznal ve východním Berlíně, nebo Čechovův Váňa, kterého měl hrát. Podle jeho mínění jsem vkládal do Čechovových postav lidské city, Rusové ale ve skutečnosti žádné city neznají, nejsou jich schopni. Zažil to ve východním Berlíně a ví, že například nikdy nemluví tiše. Proto křičel a vyřvával svou roli z plna hrdla.

Od ředitele po kulisáky byli jeho chováním všichni pobouřeni. Já se snažil zachovat rovnováhu. Pomalu to hrozilo skandálem. Teprve tři dny před premiérou náš Váňa pochopil, že je se svým řvaním směšný, a na poslední chvíli otočil.

Pominu-li tuto jedinou hloupou epizodku, byla práce v Německu nádherná a mnoha osobnostem z divadelního světa i veřejnosti jsem vděčný za velkou pomoc a podporu.

Mary
Roku 1962 mi byla nabídnuta možnost podívat se na Čajkovského soutěž v Moskvě. Protože z Vídně jela skoro stovka umělců, rozhodl jsem se jet taky. Od roku 1936 jsem v Sovětském svazu nebyl. Možnost návštěvy ve mně vzbudila rozporné pocity. Věděl jsem, že mnoho mých starých přátel bylo dávno zlikvidováno. Mrtev byl ale i Stalin, a odstraněna i ta nejhorší kreatura ze všech, Lavrentij Berija. A zase uvidím Moskvu, nové, mladé Rusko. Určitě se setkám se Šostakovičem a dalšími přáteli z divadelního a hudebního světa. Těšil jsem se na ten zážitek, na Moskvu, na niž jsem měl tolik dobrých i špatných vzpomínek a kterou jsem přese všechno miloval.Můj přítel Edouard Forner, mladý americký dirigent, mě doprovodil na nádraží. Na nástupišti sedělo na zavazadle mladé děvče. Ukázal na ni a řekl: „S tou se rozhodně nepouštějte do řeči, maestro.“

„Co je s ní?“ zeptal jsem se užasle.

„Nic. Ale zná jen dvě věci. Buď nepřetržitě hraje na klavír, nebo neustále žvaní. A protože teď nebude mít cestou do Moskvy čtyřicet osm hodin klavír k dispozici, povede hloupé a pošetilé řeči.“

K mému překvapení nepromluvila „užvaněná“ pianistka za celou cestu ani slovo a já se divil, proč mě dobrák Forner vlastně před ní varoval.

Mé kupé sloužilo jako shromaždiště všech, kdo chtěli něco vědět o životě a hudbě v Sovětském svazu. Tak jsme dva dny debatovali o ruském umění a udivilo mě, že jsem nezaslechl žádnou kritiku na komunisty. Buď jsou hudebníci apolitičtí, nebo liberální v nejširším slova smyslu. Jak se to vezme.

Čím víc jsme se blížili k Moskvě, tím větší bylo obecné vzrušení. Jedině mě trápilo, že ta hezká klavíristka, která měla hloupě a pošetile žvanit, nebrala mě ani nikoho jiného na vědomí.

Všichni se vyptávali a rozprávěli – ona jen pozorně poslouchala nebo četla. Zajímala mě, a tak jsem se jí nechal představit. Náš rozhovor byl tak stručný, že jsem se jen dozvěděl, že je Kanaďanka a hraje radši Beethovena než Chopina. Okamžitě se mi vrátily jiné starosti. Jak se asi vede mé staré přítelkyni Jeleně? Když jsem roku 1936 odjížděl, právě se vdala. Její muž, prominentní člen strany, zemřel. Ona řídila nemocnici a měla syna. Víc jsem nevěděl. Také Marie Michajlovna byla mrtvá. Alexandrovu smrt přede mnou dlouho tajili, a když jsem se dotazoval, co se mu stalo, nedostal jsem odpověď. To bylo začátkem padesátých let.

Za hodinu budeme v Moskvě. Všichni byli rozjaření, připravili si zavazadla, upravili se a zvědavě se dívali z oken. Mně se vybavovala se třicátá léta v Moskvě, Stalin, Berija, Jagoda. Najednou se vynořili ve vzpomínkách i Kerenskij, Lenin, Trockij, občanská válka, kulaci, hladomor na Volze, mrtvoly a kostry ve sklepích, Sandro, Mejerchold, Jefrem. S čím se tam setkám?

„Pane profesore, kde je vaše zavazadlo? Jsme v Moskvě!“ Vyvedli mě z vlaku a posadili do auta. Ulice, domy a lidé se míhali kolem. Octl jsem se v hotelu, pokoje byly nové, moderní. U jídla jsem kolem sebe viděl veselé tváře, i Moskvané vypadali spokojeně. Někteří z nás pak šli do Velkého divadla na Aidu, jiní do Uměleckého divadla. Já se těšil na událost ve Velkém sále konzervatoře, na premiéru Šostakovičovy Čtvrté symfonie. Napsal ji roku 1936. Zkoušek v Leningradě se prý zúčastnil stranický tajemník Ždanov a premiéru zakázal, ale říkaly se i jiné věci. Teď o šestadvacet let později, jsme ji konečně měli slyšet. Měl jsem dva lístky a pozval jsem „užvaněnou“ klavíristku.

Šostakovič byl přítomen, ale bylo na něm vidět, že se necítí dobře. Hudba i člověk se nakonec dočkali triumfu. Šostakovič mě objal. Šestadvacet let uplynulo, co jsme se neviděli, let radostí i strastí, od památného uvedení Lady Macbeth v Moskvě, kdy Dmitrij Šostakovič trpěl v naší lóži, zatímco se naproti Stalin, Ždanov a Mikojan bavili na jeho účet. Čtvrtá symfonie byla odměněna jásotem. Šostakovič se usmíval.Moskva se změnila. Svítilo slunce a lidé vypadali uvolněně. Také má mladá pianistka se nakazila schopností Rusů se pro něco nadchnout, jejich projevy přátelství. Já se cítil mladší než v roce 1936. Ale to tragické na tom všem mi utajeno nezůstalo, nejdřív musel umřít „velký“ Stalin, aby se život zase stal radostnějším.

Druhého dne ráno jsem šel procházkou po Velké Dimitrovce a jakéhosi řády obtěžkaného důstojníka jsem se zeptal na cestu do Malého divadla. Nabídl se, že mě tam doprovodí. Cestou jsem mu vyprávěl, že jsem Ital a přijel jsem se skupinou profesorů na Čajkovského soutěž. Během pěti minut jsme byli jako staří známí. Neptal se: „Jak se vám líbí Moskva?“ Říkal: „Že je Moskva krásná?“ Radil mi zajet do Charkova, jeho rodného města, a podívat se na překrásný Dněpr, a samozřejmě také do Leningradu, „kde je víc paláců a muzeí než v Římě nebo v Paříži“.

Moje ruština byla stále plynulejší a zeptal jsem se ho: „Jak s tu žije ve srovnání s dřívějškem?“

Zastavil se a paží ukázal vzhůru. „Vidíte to? Deset poschodí – šestnáct poschodí. Můj otec nic takového v životě neviděl. Když jsem byl malý, bydleli jsme v suterénu bez vody a záchodu. Víte, já jsem Žid. Můj otec ještě pamatoval pogromy. Sloužil v carské armádě. Kdyby to tak mohl zažít, že je jeho syn Ilja jako důstojník sovětské armády nositelem čtyř vyznamenání. Miluju Moskvu!“ Mluvil pateticky jako nějaký herec, aby mi zřetelně dal najevo, co tím chce říct. Chodci se zastavovali, usmívali se a nejradši by se přidali k debatě. Celou dobu držel v ruce nedopalek cigarety, dokud neuviděl odpadkový koš. To mě téměř dojalo. Nikde na světě jsem nepoznal takovou hrdost na vlastní město jako v Moskvě.

Vedoucí Koncertní síně Čajkovského Sergej Borisovič Jevelenov mě pozval k sobě.

„Pamatujete se ještě, jak jste tu byl ve třicátých letech? Tehdy jsme bydleli ve dvou malých místnostech. Teď máme velkou ložnici, kuchyň, jídelnu a tenhle malý salonek pro hosty. Hodně se změnilo, Sergeji Matvějiči.“

Skutečně se hodně změnilo. Hodně lidí mi pochopitelně také závidělo, že mám dům v Itálii a mohu cestovat, kam chci. Grigorij Šnejerson, ve třicátých letech tajemník Svazu skladatelů, přestál všechna příkoří, jeho rodina byla zdráva a v pořádku. „Sergeji Matvějiči, sice vás vyhnali, ale naštěstí ne na Sibiř. Přijeďte zase, a brzy.“

Tentokrát se mi z Moskvy odjíždělo lehčeji, když jsem ji viděl šťastnější a spokojenější než před šestadvaceti roky.

Když jsem se na jaře roku 1962 vrátil do své letní operní školy na Elbu, dozvěděl jsem se, že náš korepetitor a doprovazeč Robert Wallenborn převzal vedení hudebního oddělení na univerzitě v Sant Louis. Potřebovali jsme nového doprovazeče, a tak jsem napsal té klavíristce, se kterou jsem se na moskevské cestě seznámil. Odpověděla obratem: „Ráda bych s Vaší operní školou spolupracovala, ale nemohu nabídku přijmout, odjíždím za příbuznými do Anglie.“

Hledali jsme klavíristy ve Vídni, Římě i Florencii, ale sezona už byla pokročilá a všichni měli závazky. Celý bezradný jsem napsal znovu: „Milá Miss Mary, doufám, že jste nezapomněla na večer se Šostakovičovou Čtvrtou. Kdybyste věděla, jak naléhavě Vás potřebujeme, třeba byste přece jen přijela.“

A skutečně jsem dostal telegram: „Přijedu.“

„Co vás přimělo, slečno Mary, přece jen přijet?“

„Profesore Radamsky, poprvé v životě mi někdo řekl, že mě potřebuje.“

Bylo jí jednadvacet a mně sedmdesát jedna. Krátce nato jsme se vzali. Teď je mi osmdesát tři.

Mary – mladá, krásná, klavíristka, pýcha svých rodičů. A vzala si Rusa, „radikála“, o jednapadesát let staršího. Její otec z toho šťastný nebyl a její matka mě nemohla vystát, a já jim to nemohl mít za zlé.

Dnes je Mary šťastná, její otec spokojený, její sourozenci se s tím smířili a matka mi posílá „mnoho pozdravů“. Jsou to výjimeční rodiče a z našeho štěstí se těší. A já jsem za všechno plahočení byl odměněn víc než bohatě. A jsem za to vděčný.(Pokračování)

Přeložila a připravila Vlasta Reittererová
Foto archiv, Die Presse/Harald Hofmeister