Sergej Radamsky: Pronásledovaný tenor (34)

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Šostakovič byl přítomen, ale bylo na něm vidět, že se necítí dobře. Hudba i člověk se nakonec dočkali triumfu. Šostakovič mě objal. Šestadvacet let uplynulo, co jsme se neviděli, let radostí i strastí, od památného uvedení Lady Macbeth v Moskvě, kdy Dmitrij Šostakovič trpěl v naší lóži, zatímco se naproti Stalin, Ždanov a Mikojan bavili na jeho účet. Čtvrtá symfonie byla odměněna jásotem. Šostakovič se usmíval.Moskva se změnila. Svítilo slunce a lidé vypadali uvolněně. Také má mladá pianistka se nakazila schopností Rusů se pro něco nadchnout, jejich projevy přátelství. Já se cítil mladší než v roce 1936. Ale to tragické na tom všem mi utajeno nezůstalo, nejdřív musel umřít „velký“ Stalin, aby se život zase stal radostnějším.

Druhého dne ráno jsem šel procházkou po Velké Dimitrovce a jakéhosi řády obtěžkaného důstojníka jsem se zeptal na cestu do Malého divadla. Nabídl se, že mě tam doprovodí. Cestou jsem mu vyprávěl, že jsem Ital a přijel jsem se skupinou profesorů na Čajkovského soutěž. Během pěti minut jsme byli jako staří známí. Neptal se: „Jak se vám líbí Moskva?“ Říkal: „Že je Moskva krásná?“ Radil mi zajet do Charkova, jeho rodného města, a podívat se na překrásný Dněpr, a samozřejmě také do Leningradu, „kde je víc paláců a muzeí než v Římě nebo v Paříži“.

Moje ruština byla stále plynulejší a zeptal jsem se ho: „Jak s tu žije ve srovnání s dřívějškem?“

Zastavil se a paží ukázal vzhůru. „Vidíte to? Deset poschodí – šestnáct poschodí. Můj otec nic takového v životě neviděl. Když jsem byl malý, bydleli jsme v suterénu bez vody a záchodu. Víte, já jsem Žid. Můj otec ještě pamatoval pogromy. Sloužil v carské armádě. Kdyby to tak mohl zažít, že je jeho syn Ilja jako důstojník sovětské armády nositelem čtyř vyznamenání. Miluju Moskvu!“ Mluvil pateticky jako nějaký herec, aby mi zřetelně dal najevo, co tím chce říct. Chodci se zastavovali, usmívali se a nejradši by se přidali k debatě. Celou dobu držel v ruce nedopalek cigarety, dokud neuviděl odpadkový koš. To mě téměř dojalo. Nikde na světě jsem nepoznal takovou hrdost na vlastní město jako v Moskvě.

Vedoucí Koncertní síně Čajkovského Sergej Borisovič Jevelenov mě pozval k sobě.

Pamatujete se ještě, jak jste tu byl ve třicátých letech? Tehdy jsme bydleli ve dvou malých místnostech. Teď máme velkou ložnici, kuchyň, jídelnu a tenhle malý salonek pro hosty. Hodně se změnilo, Sergeji Matvějiči.

Skutečně se hodně změnilo. Hodně lidí mi pochopitelně také závidělo, že mám dům v Itálii a mohu cestovat, kam chci. Grigorij Šnejerson, ve třicátých letech tajemník Svazu skladatelů, přestál všechna příkoří, jeho rodina byla zdráva a v pořádku. „Sergeji Matvějiči, sice vás vyhnali, ale naštěstí ne na Sibiř. Přijeďte zase, a brzy.“

Tentokrát se mi z Moskvy odjíždělo lehčeji, když jsem ji viděl šťastnější a spokojenější než před šestadvaceti roky.

Když jsem se na jaře roku 1962 vrátil do své letní operní školy na Elbu, dozvěděl jsem se, že náš korepetitor a doprovazeč Robert Wallenborn převzal vedení hudebního oddělení na univerzitě v Sant Louis. Potřebovali jsme nového doprovazeče, a tak jsem napsal té klavíristce, se kterou jsem se na moskevské cestě seznámil. Odpověděla obratem: „Ráda bych s Vaší operní školou spolupracovala, ale nemohu nabídku přijmout, odjíždím za příbuznými do Anglie.“

Hledali jsme klavíristy ve Vídni, Římě i Florencii, ale sezona už byla pokročilá a všichni měli závazky. Celý bezradný jsem napsal znovu: „Milá Miss Mary, doufám, že jste nezapomněla na večer se Šostakovičovou Čtvrtou. Kdybyste věděla, jak naléhavě Vás potřebujeme, třeba byste přece jen přijela.“

A skutečně jsem dostal telegram: „Přijedu.“

„Co vás přimělo, slečno Mary, přece jen přijet?“

„Profesore Radamsky, poprvé v životě mi někdo řekl, že mě potřebuje.“

Bylo jí jednadvacet a mně sedmdesát jedna. Krátce nato jsme se vzali. Teď je mi osmdesát tři.

Mary – mladá, krásná, klavíristka, pýcha svých rodičů. A vzala si Rusa, „radikála“, o jednapadesát let staršího. Její otec z toho šťastný nebyl a její matka mě nemohla vystát, a já jim to nemohl mít za zlé.

Dnes je Mary šťastná, její otec spokojený, její sourozenci se s tím smířili a matka mi posílá „mnoho pozdravů“. Jsou to výjimeční rodiče a z našeho štěstí se těší. A já jsem za všechno plahočení byl odměněn víc než bohatě. A jsem za to vděčný.(Pokračování)

Přeložila a připravila Vlasta Reittererová
Foto archiv, Die Presse/Harald Hofmeister

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Mohlo by vás zajímat