(Pokračování)
IV.
Najednou bylo všecko jinak. Dostal jsem dopis od pana Barrona, který mi psal, že má jako první tenor Aborn Opera Company absolvovat pětiměsíční turné s Trubadúrem, Madam Butterfly a dalšími operami. Mohl by mě dostat do sboru a zadarmo mě dál učit, pokud se mu budu starat o kostýmy a vůbec mu budu k ruce. Okamžitě mám zajít za bratry Miltonem a Sargentem Abornovými.
Ukázal jsem dopis lidem, u nichž jsem bydlel, ale ti se jen mlčky odvrátili. Mé pěvecké kariéře už přestali věřit, pro ně jsem byl vyřízený. To ovšem probudilo mou pýchu. Poprvé projevili mí přátelé naprostý nezájem o to, co ze mě bude. Vypral jsem si košili, vyžehlil kalhoty a vůbec jsem se vyfikl jak jen to šlo, a šel za Abornovými.
Ti se na mě podívali, vyměnili si výmluvný pohled a znovu pohlédli na mě, jako by nechtěli věřit svým očím. Už jsem si myslel, že něco není v pořádku s mým oblečením. Starší bratr Sargent, než rozhněvaně opustil místnost, řekl: „Tohle je tvoje věc, Miltone, dělej, jak myslíš. Těch tvých objevů už mám plné zuby.“
Stál jsem těsně u psacího stolu. Milton Aborn se pohodlně rozvalil v křesle, zapálil si doutník, ještě jednou mě přejel pohledem a velmi pomalu promluvil:
„Umíte sbory z Trubadúra?“
„Ne, pane Aborne, neumím.“
„Ale z Butterfly ano?“
„Lituju, pane Aborne, ale také ne.“ Zatáhl z doutníku a vyfoukl mi kouř do obličeje.
Ještě před dvěma týdny bych z té místnosti utekl, ale mezitím už jsem si o podobných situacích myslel svoje.
„Už jste vůbec někdy zpíval v operním sboru?“
„Ne, pane Aborne, ještě ne.“
Teď doutník odložil, vstal, ostře se na mě zadíval a řekl: „Nebuďte přece tak zatraceně poctivý! Samozřejmě že sbory z Butterfly umíte! Psal mi to Mr. Barron. Určitě to ví líp než vy. Tady máte noty, jděte domů a naučte se to. U nás se nezkouší. Budete stát mezi tenory, budete dávat pozor a dělat to, co oni. Však už jim pomůžete. Rozuměno?“
To byla pro mě po dlouhé době první milá slova. Usmál jsem se a řekl: „Yes, Mr. Aborn.“
„Mr. Barron říká, že s vámi nastuduje roli Ruize z Trubadúra. Co tomu říkáte? O. K.?“
„Yes, Mr. Aborn.“
„Barron také říká, že máte moc pěkný hlas?“
Trochu nejistě jsem odpověděl otázkou: „Opravdu to říkal?“
Pan Aborn se zašklebil a zavolal: „Sargente, můžeš se vrátit. Je to O. K., já ho beru. Odteď ať se o něj stará Barron. Mimochodem – jak se jmenujete?“
„Sergej Radamsky.“
„Vaše angličtina je příšerná!“ Otočil se k bratrovi a řekl: „Napíšeme jednoduše ‚Samuel Adams‘, a jestli nebudou lidi jeho angličtině rozumět, ať si pro mě za mě myslí, že jsou nahluchlí.“ Přistrčil mi kus papíru a zavelel: „Podepište to!“
Podepsal jsem.
Tak jsem byl angažován jako sborista a jako Ruiz a Posel v Trubadúrovi – za 18 dolarů týdně. Měl jsem zpívat dvě malé role a to mi hrozně dodalo kuráž. Okamžitě jsem se zapřisáhl, že sboristou dlouho nezůstanu. Ani v nejmenším jsem nepochyboval, že pan Barron ze mě – na rozdíl od mých předchozích učitelů – sólistu udělá.
Pan Barron se do mě roličky Ruize a Posla pokoušel nalít, ale nemohli jsme se hnout z místa, byl jsem jak zabedněný. Když byl dobře posazený tón, nešlo mi legáto. Když se tohle podařilo, zkazila to moje angličtina (v Aborn Opera Company se zpívalo anglicky). Paní Barronová prorokovala, že s tímhle bych nemohl ani na nedělní představení v Brooklynu, ona každopádně by do divadla nešla, bála by se že ji ze mě trefí šlak.
Pomalu jsem začal toužit po své textilce. V továrně ke mně byli milí. Změna byla tak náhlá, že jsem ani nevěděl, co se se mnou vlastně děje. Ale dřel jsem to dál a nakonec jsem ty dvě roličky do hlavy dostal.
Když jsem měl poprvé zpívat Ruize, byl jsem strašně nervózní. Vrazil jsem na scénu s taseným mečem, ale nohy i paže se mi třásly tak, že se i meč chvěl jako listí osiky. Můj učitel zpíval Manrica a když mě viděl, prohodil (docela nahlas): „Stůj pořádně, ty pitomej tenore!“ Vzchopil jsem se a napřímil. Pak jsem přednesl své hlášení. Jeho: „Jdi!“ bylo tak hlasité, že mi bylo jasné, že to má vlastně znamenat „vypadni“. A já vypadl z jeviště, jak jsem nejrychleji mohl.
V kulisách stáli sboristé a nemohli se udržet smíchy. Jen ženská část se mnou měla soucit. „Neber to tak tragicky, Sammy. Zítra to bude lepší,“ říkaly mi sboristky. Celou dobu, než jsem musel na jeviště znovu ve vězeňské scéně s Leonorou, jsem byl jak omráčený.
Představitelka Leonory byla krásná žena a vynikající sopranistka. Chápala mou situaci a místo abych vedl já ji, vedla ona mě, a ještě mi dala znamení, kdy mám začít: „Here stay we, yonder is the tower…“ Usmála se na mě a když jsem ze sebe ta slova dostal, zašeptala: „Dobré je to, ale víc nahlas.“ S větší sebedůvěrou jsem po svém výkonu odcházel z jeviště už přiměřeným tempem a cítil jsem se zachráněn. Sboristé v kulisách se těšili, že zase budou mít povyražení a byli teď zklamáni; jejich nálada se dobře hodila k následujícímu „Miserere“.
Když jsem pak panu Barronovi vyprávěl, jak ke mně sopranistka byla milá a jak krásně zpívá, poradil mi, abych radši mlčel. Nemohl ji totiž vystát. Divil jsem se, jak může na jevišti objímat ženu jako milenec – což při svém oboru musel dělat docela často –, a přitom ji nesnášet. A ptal jsem se sám sebe, jestli je můj učitel opravdu tak dobrý, jak jsem si dosud myslel. Zmátlo mě to.
Nebyl jsem v té společnosti nijak šťastný. Sboristé se mi vyhýbali, pan Barron se mnou sotva promluvil, jen děvčata ze sboru se na mě občas usmála. 
(Pokračování)
Přeložila a připravila Vlasta Reittererová
