Sergej Radamsky: Pronásledovaný tenor (9)

Je třeba postupovat zcela individuálně. Při volbě metody hodně záleží na temperamentu, mentalitě, inteligenci a fyzické konstituci každého zpěváka. Pertile, Caruso, Martinelli, Gigli, Björling, Tucker, Peerce – měli podobné hlasy, a přece zpívali každý zcela jinak.

Totéž platí i pro barytonisty a basisty. Titta Ruffo, Tito Gobbi, Paul Schöffler, Robert Merrill a Geraint Evans zpívají stejné role, ale barva a celkový zvuk jsou rozdílné. Některý k tomu, aby utvořil týž tón, spotřebuje víc dechu a podobně. Sotva mohou existovat dva pěvci, kteří by s hlasem zacházeli stejně.Ezio Pinza obdivoval Šaljapina, svůj hlas v těchže rolích však používal úplně jinak. A právě proto to byl Pinza, a jeho hlas nezněl jako Šaljapinův. Hlas i osobnost se lišily. Existuje však až příliš takových, kteří chtějí Šaljapina napodobovat. K imitaci není potřeba tolik studovat. Ale jen velmi málo napodobitelů patří k opravdovým umělcům.Jako neexistují naprosto identické tváře, neexistují ani naprosto stejné hlasy. Mezi všemi soprány, které jsem za šedesát let slyšel, bych nenašel dva stejné. Rosa Ponselle, Ema Destinnová, Claudia Muzio, Zinka Milanova, Renata Tebaldi, Antonietta Stella zpívaly stejné role, také Maria Barrientos, Galli-Curci, Lily Pons, ale stačilo slyšet jediný tón a bylo jasné, kdo to zpívá. Vlastnosti hlasu nejsou jen výrazem duše, ale také ducha a citového světa osobnosti. A proto také nemohou mít dva pěvci tytéž hlasové problémy.

Publikum je vždycky nadšeno vysokými tóny. Pěvec však musí především pečovat o střední polohu. Jednak ji potřebuje pořád, a také je daleko náchylnější k vadám než vysoká a hluboká poloha. Jen chytrý zpěvák střední polohu nepřepíná. To podcenil dokonce i velký Caruso. Když si vzpomeneme, jak dramaticky, silným tónem zpíval fis v „Ah, ridi, Pagliaccio“ – působilo to úžasně, ale jeho vysokým tónům to škodilo.

Dramatická expresivnost a temperament ubíraly rozsah nejkrásnějšímu hlasu naší doby, a to byla příliš velká cena. Alessandro Bonci si naopak hlasový rozsah zachoval až do konce kariéry. Byl to lyrický tenor a nikdy nezpíval s dramatickým důrazem. Pertile byl mezioborový. Ve střední poloze byl ještě opatrnější a ačkoli zpíval lyrické partie jako Alfreda v Traviatě, byl také Radamesem, jehož si Toscanini nejvíc vážil, a zpíval rovněž dramatické role jako Boitova Nerona. Jan Peerce je dobrý příklad zpěváka, který má nad svým hlasem dokonalou kontrolu, nikdy neforzíruje a v celém rozsahu je jeho hlas vyrovnaný. Zpívával jsem na koncertech rád árii Gösty Berlinga ze Zandonaiovy opery I Cavalieri di Ekkebù. Peercemu jsem půjčil noty. Když jsme se pak potkali, řekl mi: „Mám tu operu rád, ale chcete, abych si zničil hlas? To je na mě moc dramatické.“ Když jsem namítl, že to sám zpívám, odpověděl mi s úsměvem: „To je fajn. Ale já bych chtěl zpívat dlouho.“ A také se mu to podařilo. Řekl bych, že se hodně naučil od Carusa, včetně toho, co dělat nemá. Také Geraldine Farrar patřila ke zpěvačkám, které svůj hlas nikdy nenamáhaly. Byla úžasná lyrická Markétka ve Faustovi i nezapomenutelná Tosca. Báječná Rosa Ponselle, jejímuž hlasu se v oblosti, plnosti a tónové kráse dodnes nikdo nevyrovnal, měla ke konci kariéry problém s výškami, to byla hrozná škoda.Zjistil jsem, že se učitel zpěvu hodně naučí při hospitacích u kolegů. Sám tak slyší, co ti druzí nedělají dobře, a uvědomí si, kde se takových chyb sám dopouští. Ve většině případů však učitelé vlastní chyby nerozpoznají a jsou dotčeni, když je na ně někdo upozorní. Ale také jsem zjistil, že ti, kdo z falešné pýchy nechtějí své chyby uznat, se nic nenaučí a nikam to nepřivedou.

Mladý zpěvák začíná s iluzí, že má všecko, co potřebuje, aby se stal hvězdou – hlas, rozum i nadání. Když se to nepodaří, je vinen učitel, protože neměl odvahu mu říci: „Milý zlatý (milá zlatá), můžete zpívat, ale hvězda z vás nebude.“ Vystavil by se totiž nebezpečí, že žák půjde k jinému učiteli, který mu hvězdou kariéru slíbí. Bude tedy mlčet, a na konci dramatu je učitel špatný, agent se neumí postarat o angažmá a kritici ničemu nerozumějí.
(Pokračování)
Přeložila a připravila Vlasta Reittererová